Afghánské ženy patnáct let po pádu Tálibánu

Afghánská společnost udělala po pádu fundamentalistů mnoho kroků k rovnoprávnosti žen. Stále je však co dohánět, zejména ve venkovských oblastech.

„Boj proti terorismu v Afghánistánu je zároveň boj za práva afghánských žen,“ prohlásila při své první návštěvě této země tehdejší první dáma Spojených států Laura Bushová. Od pádu islamistického hnutí Tálibán v Afghánistánu uplynulo letos již patnáct let. Země je však nadále velmi nestabilní a v některých provincích se stále bojuje. Jak se tyto změny promítají do situace afghánských žen?

V roce 2002, pár měsíců po pádu Tálibánu, se po dlouhé pauze opět otevřely školy a po celé zemi začaly vznikat nové vzdělávací instituce. Moje teta působí jako učitelka v Herátu, třetím největším afghánském městě, odkud pocházím i já. Studovala anglickou literaturu a perštinu a působila na herátské univerzitě. Pamatuji si, jak mi tehdy nadšeně do telefonu vyprávěla, že se vrací do školy a může opět učit.

Afghánské ministerstvo školství v prosinci loňského roku oznámilo, že školu momentálně navštěvuje zhruba šest milionů afghánských dětí, což je zhruba čtyřicet procent. Je však třeba dodat, že afghánské úřady dodnes s přesnosti nevědí, kolik dětí je vlastně doopravdy školou povinných. Miliony dětí, většinou dívek, tak stále zůstávají negramotné a z mnoha důvodů nemají možnost navštěvovat jakoukoliv vzdělávací instituci.

Afghánská společnost je v mnoha věcech značně konzervativní a zachovává velmi přísné patriarchální zvyky. Za negramotností dětí však zdaleka nemohou jen tradice, nedůvěra ve vzdělávací instituce či neochota rodin pustit děti do školy, jak se často mylně a bez jakéhokoli vysvětlení či kontextu uvádí.

Město versus venkov
Městský způsob života je volnější, ve městech působí různé veřejně prospěšné organizace, a proto tu mají ženy mnohem více možnosti, na rozdíl od těch, které vyrůstají na vesnicích. V některých oblastech ještě pořád žádné školy nejsou, nebo není k dispozici dostatek učitelů. Horské vesnice jsou pak zcela odříznuté od světa a dostat se z nich do nejbližšího města trvá i několik dní.

Velkým problémem celého Afghánistánu je chudoba, která velmi často nutí rodiny posílat děti pracovat, aby mohly živit ostatní nebo nemocné a staré členy rodiny. Na školu tak dětem nezbývá čas a nejvíce na to doplácejí právě dívky.

Další překážku představuje nebezpečí útoku fundamentalistů. Sedmnáctého prosince bylo na cestě do práce zastřeleno pět žen, které pracovaly jako členky ostrahy na kandahárském letišti. Krátce po útoku na letišti byla vypálena dívčí škola v provincii Lógar. K útoku se přihlásil Tálibán s tím, že ženy učinil svým cílem záměrně.  

Ve velkých městech jako Kábul, Mazare Šaríf či Herát se postavení žen v mnoha věcech zlepšilo. Ženy studují na univerzitách a pracují v nejrůznějších oblastech jako lékařky, učitelky či policistky. Vynikají i v odvětvích, vnímaných po celém světě často jako ryze mužské domény – v architektuře nebo strojírenství.

Tak například, na obnově významné afghánské kulturní památky, kábulského paláce Darul Aman, dominanty celého města, který byl postaven za vlády reformistického krále Amanalluha Khána v roce 1920, v době klidu a prosperity, má pracovat dvacet inženýrek.

Nešlo přitom o žádnou afirmativní akci. Ženy-inženýrky byly vybrány jako nejlepší díky své kvalifikaci a dovednostem. Skutečnost, že se ženy zapojí do takto významného projektu, je v kontextu celého regionu velmi důležitou a povzbudivou zprávou.

Darul-aman_palace_in_2002Na obnově kábulského paláce Darul Aman, symbolu reformní éry 20. let, se má podílet dvacet žen-inženýrek. Foto Matthew Roberson


Nechat mluvit ženy
Přestože politice stále dominují muži, i v této oblasti zaznívá ženský hlas čím dál tím silněji. Mužští političtí představitelé se navíc také začínají zapojovat do prosazování ženských práv, což je velmi důležitý signál, který po léta v afghánské společnosti zcela chyběl.

Afghánistán má ženský fotbalový tým, kterému nadšeně fandí celá země, i když samozřejmě nechybí konzervativní odpůrci – ženy tu často bojují s patriarchální tradici, která je v afghánské společnosti hluboko zakořeněná. Situaci zhoršuje nebezpečí ze strany Tálibánu a dalších fundamentalistických skupin a místní mafie, která se snaží vydělávat na neštěstí druhých: unášením dětí, vydíráním a dokonce i vražděním.

Úkolem politických představitelů je hlasitěji odsoudit bezpráví vůči ženám. Nechat mluvit samotné ženy, protože afghánské ženy a dívky udělaly za posledních patnáct let mnoho mimořádných kroků. Změny přicházejí, přicházejí však pomalu. Je proto potřeba vyvinout nebývalou snahu, aby se věci měnily i do budoucna a situace žen se nadále zlepšovala.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.