„Proč nemáš výraznější rtěnku?“ ptá se mladá žena a s přísným výrazem se dívá na svou společnici, ta mávne rukou a vrací se zpátky ke stolu.

Před zrcadlem na záchodě se střídají další ženy, upravují si vlasy, dokreslují si obočí, na našpulenou pusu nanesou rtěnku a postupně odcházejí zpátky do restaurace, kde je slyšet hlasitý smích a afghánská hudba. Z výrazných vůní dámských parfémů se mi pomalu točí hlava, odkládám ručník a následuji ženu, která drží pevně v náručí holčičku.

Když jsem byla malá, na podobné akce mě mamka nebrala. Ženy měly uzavřenou skupinu, kde se scházely, slavily, povídaly si, tancovaly, nesměli tam však muži a „mladé holky“. S narůstajícími nepokoji a jak sílil fundamentalistický Tálibán, přestalo se slavit docela a žádné velké sešlosti se nekonaly.

Jak jsem stála uprostřed restaurace v centru Prahy, vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, přála jsem si dostat se do tajného světa žen a poslouchat, o čem se baví. „Co mohou celou noc probírat“, myslela jsem si.

Když jsem poprvé četla komiksovou knihu Marjane Satrapi Šitíčko, napadlo mě, zda to podobně chodilo i v okruhu afghánských žen. Francouzská autorka íránského původu ve svém komiksu totiž velmi detailně a bez zábran popisuje ženské soukromé sedánky a jejich intimní rozhovory.