Lyžování jako poselství míru

Afghánistán se poprvé připojil k Mezinárodní lyžařské federaci. Pro hornatou zemi to neznamená jen sportovní pokrok, lyžování nabízí také možnost emancipace a vzdoru proti pravidlům Tálibánu.

Zatímco v Evropě v těchto dnech příchod léta slavíme fotbalovým svátkem, hornatá země Afghánistán se poprvé ve svých dlouholetých dějinách připojila k Mezinárodní lyžařské federaci. Je to malý krok pro lyžaře, ale velký krok pro Afghánistán.

Mezinárodní lyžařská federace sídlící ve Švýcarsku je hlavním subjektem dohlížejícím na tento zimní sport. Činí tak po celém světě a v současné době má sto osmnáct členských států. Jeden z těchto členů je i nyní konečně i země s hornatým srdcem, země s pohořím Hindúkuš.

Lyžařky natruc Tálibánu
Hindúkuš neboli „Indické hory“ rostou od západu k východu. Nejvyšší vrcholy na západě Afghánistánu dosahují výšky čtyř tisíce metrů, střední část kolem Kábulu se tyčí až do výše šesti tisíc metrů. Nejvyšší část na pákistánských hranicích přesahuje dokonce hranici sedmi tisíce.

Afghánský Hindukuš je rozený ráj pro lyžování. Lyžařské závody se letos již po šesté uskutečnily v provincií Bámiján. Tam, kde stojí monumentální buddhistické sochy ze šestého století, ty stejné sochy, které zničil Tálibán v roce 2001.

„Jsem horská bytost,“ říká s širokým úsměvem začínající lyžař Farhang. Energetický mladý sportovec sdílí s diváky médií svůj příběh a rychlý vzestup k slávě. Jako dítě chodil každý den pět hodin do školy a zpátky. Za všech okolnostech, i když na vrcholu hor bylo minus dvacet stupňů, v hlubokém sněhu, v jasném jarním slunci i v nesnesitelných letních dnech a to vše na vlastní pěst, vybaven jen termoskou zeleného čaje. „Tyto hory mám v krvi, znám je jako vlastní boty.“

Aby se dostal k obrovským pruhům panenskému sněhu, mladý lyžař musí pěšky odolávat strmé svazy Koh-e Baba, který je součástí Hindúkuše.

V některých okresech blízko provincie Bámiján není dívkám ani dovoleno chodit do školy, natož účastnit se sportovních akcí. Repro DR

Jednu hodinu nahoru a jen dvě minuty dolů, a pak celé znovu. Farhang to však nebere jako překážku. Na cestě vidí krásnou krajinu a poznává místní způsob života. Vidí chlapce, který hlídá svoje stádo, lidi nesoucí vodu na oslech z nedaleké horské studny. Je to unikátní zážitek.

Když žijete v zemi jako je Afghánistán, máte jiný způsob uvažování o nebezpečí. Podle Farhanga je to jeden z důvodů, proč je dobrým lyžařem. „Jsem nebojácný člověk, mám rád vzrušení, milují rychlost a adrenalin.“

Lyžařské závody v Bámijánu se zúčastnilo i deset dívek. Obdivuhodné mladé lyžařky zastupovaly všechny společenské třídy a svou účastí se snažily ukázat na stereotypy, které v Afghánistánu panují.

V některých okresech blízko provincie Bámiján není dívkám ani dovoleno chodit do školy, natož účast na sportovních akcích. Islamistické extremistické skupiny a ozbrojení povstalci v sousední provincii Baghlan neustálé zabraňují dívkám návštěvu jakékoli zařízení a dívky, které přesto školu tajně navštěvují, jsou napadány.

V provincii Vardak, nedaleko hlavního města, má Tálibán čím dál větší vliv a role žen ve společenských aktivitách opět rapidně slábne.

Ve zmíněném Bamijánu ale dívky mají mnohem větší volnost. Závody se konají každoročně a počet zahraniční sportovců a afghánských dívek roste každým rokem.

Zorganizovat lyžařské závody v Bámijánu není jednoduché. I když je v provincii poměrně bezpečno, cesta vedoucí k Bámijánu je jedná z nejhorších. Na cestě do hlavního města jsou povstalci velmi aktivní, napadají kolemjdoucí a útočí na auta.

Říká se, že smyslem lyžování v Bámijánu je jiný pohled na Afghánistán. Pohled klidný a radostný. Pohled, na který jsme si bohužel odvykli. Ale i takový malý posun může být nakonec pro zdejší společnost velkým skokem k vytouženému míru.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.