Pětiletý Morteza Ahmadi z Afghánistánu, který proslul svou dětskou láskou k fotbalu a oblibou fotbalisty Lionela Messiho, byl nucen se svou rodinou uprchnout ze země.

Afghánský Messi, jak se mu přezdívá, žil v provincii Ghazni na jihu od Kábulu. Morteza, jehož oblíbeným fotbalistou je právě barcelonský útočník, se mezinárodně proslavil poté, co jeho fotografie s igelitovým dresem obletěla celý svět. Chlapec si totiž vyrobil z modrobílé pruhované igelitové tašky argentinský dres. A právě z Argentiny Lionel Messi pochází.

Fotografie hocha v igelitovém dresu kolovala po sociálních sítích a dostala se až k samotnému Messimu, který zareagoval sympatickým gestem: poslal Mortezovi dva podepsané originální dresy a svůj vlastní fotbalový míč. Dobrá vůle se ale stala spíše překážkou než pomocí.

Fotbal spojuje

Rodina pětiletého afghánského chlapce byla nucena Afghánistán opustit. „Život se pro nás stal utrpením,“ řekl v jednom rozhovoru otec Mortezy. Rodina nechtěla z Afghánistánu utéci, ale v poslední době musela čím dál častěji čelit výhrůžkám. Otec se obával, že Mortezu někdo unese. „Před několika dny jsem obdržel zprávu od místního gangstera. Myslel si, že když Morteza od Messiho dostal podepsané dresy, dostal také peníze. A žádal po mně podíl,“ řekl v rozhovoru pro BBC.

Morteza a jeho rodina se v naději na lepší život přestěhovali do sousedního Pákistánu. Nejprve odcestovali do hlavního města Islámábádu. Náklady na život v metropoli však byly příliš vysoké, takže se posléze usadili ve městě Kvéta v Balúčistánu.

↗

Fotografie s igelitovým dresem kolovala po sociálních sítích a dostala se až k samotnému Messimu, který Mortezovi poslal dva podepsané dresy a svůj vlastní fotbalový míč. Repro DR

„Prodal jsem všechny své věci a odvedl jsem svou rodinu z Afghánistánu. Musel jsem zachránit život svého syna, stejně jako životy ostatních členů rodiny," řekl Mortezův otec.

Když jsem v lednu viděla, s jak velkou chutí malý Morteza hraje fotbal, vzpomněla jsem si na svoje dětství. Jako malí jsme si kopali na našem dvorku v Herátu každé odpoledne. Zbožňovala jsem to. Hrála jsem s kluky ze sousedství a nikomu nevadilo, že jsem holka. Dokonce mě chválili, že jsem lepší.

Fotbal byl pro mě symbolem rovnosti, kdy na jednom „hřišti“ hrají všichni společně bez rozdílu pohlaví, sociálního statusu, barvy kůže či bohatství. Když jsme neměli balon, vyrobili jsme ho ze starých látek či plyšáků. Běhali jsme za míčem a komentovali jsme to. Odehrávalo se to v době, kdy u moci byl fundamentální Tálibán. Netrvalo dlouho a nemohli jsme ani vycházet ven, natož si někde vesele kopat.

Situace v Afghánistánu je i dnes velmi nebezpečná a riskantní. Mimo hnutí Tálibán, které opět soutěží o moc, a to velmi úspěšně, existují místní gangy, které se prakticky živí únosy, vraždami a vydíráním. Stát není schopen zaručit lidem bezpečí. Nemusíte ani přímo milovat Messiho, aby vám šlo o život. Nemusíte mít ani peníze, aby vás okradli. A nemusíte mluvit, aby vás umlčeli.

Moje nadšení z fotbalu ve mně zůstalo. Miluji jej dodnes. Miluji tu hru, kde je jedno, že jste „jenom“ holka. Důležitější je, že víte, co je ofsajd a že znáte Pelého či Ronalda. Přála bych si, aby takovou možnost měly všechny děti v Afghánistánu. Aby kvůli podepsanému dresu nemusely opouštět své domovy. Aby si mohly beze strachu kopat a hádat se, jestli je lepší Barcelona či Real Madrid.