Hudba je součástí každé kultury, je všude kolem nás, roste s novými myšlenkami a mění se s dobou. Pro každou kulturu, může mít však jiný význam.

Afghánská kultura hudbou žije, je její neoddělitelnou součásti. Skrze dějiny hudby, aspoň té moderní, tedy lze nahlédnout i do jeho politických a sociálních proměn, které se za posledních čtyřicet let uskutečnily.

Zakladatelem moderní hudby v Afghánistánu byl zpěvák Ahmad Záhir. Neexistuje Afghánec, který by ho neznal. Zeptáte-li se většiny Afghánců, co si myslí o Ahmadu Záhirovi, pravděpodobně vám odpoví, že je to „král afghánské hudby“. Pro mnoho z nich je však Ahmad Záhir víc než hudebník. Je to kulturní fenomén a jeho vliv je přenášen i do dalších generací. Minulý týden lidé oslavili výročí jeho narození. Na stejný den ovšem připadá i výročí jeho záhadné smrti...

Hudba jako znamení doby

Pocházel z velmi dobře situované rodiny. Jeho otec byl lékař a krátce také ministrem v době posledního afghánského krále, Záhira Šáha.

Po střední škole, navštěvoval Ahmad pedagogickou univerzitu Darul Moalimin. Nicméně Záhirova největší láska byla vždy hudba, rozhodl se jí proto věnovat i nadále. Zpíval písně o lásce, žalu a později i písně s politickými texty. Po sociopolitických změnách v Afghánistánu zaměřil obsah své hudby tak, aby odrážela jeho pocity. Prostřednictvím svých písní komentoval měnící se situaci ve společnosti. 

Hrál na akordeon, klavír, varhany a kytaru. Ahmad Záhir velmi často ve svých písních používal verše předních perských básníku jako je Rúmí, Háfiz či Džámí, ale také tradiční folklorní písně.

Jeho zpracování ovšem odráželo Afghánistán, který byl méně etnicky polarizovaný. Záhir byl etnicky Paštun, ale získal fanoušky ze všech etnických skupin. Milovali ho Tádžikové, Hazarové, Paštunové či Uzbaci.

V této době v Kandaháru, primárně paštunsky hovořící provincii, poslouchali jeho hudbu studenti středních a vysokých škol, a to navzdory tomu, že zpíval především v dari (afghánská perština). Jeho popularita na začátku sedmdesátých let vzkvétala a lidé po celém Afghánistánu ho znali. To vše se změnilo v roce 1979.

Dne 14. června 1979, v den svých třiatřicátých narozenin, byl Ahmad Záhir nalezen mrtev ve svém autě. Někteří mluví o autonehodě. Jiní zas mluví o vraždě a dokonce o atentátu ze strany komunistického režimu. Okolnosti jeho smrti jsou i nadále záhadou, ale nepopiratelná je reakce fanoušků.

Kábulské ulice od té doby nejspíš nezažily větší truchlící dav. Celá univerzita najednou přerušila své fungování. Všechny učebny byly prázdné. V den jeho smrti jako by zmizela také část celé tehdejší generace. Jeho úmrtí naznačovalo konec této éry a všichni tušili určitý přelom. A skutečně několik málo měsíců poté začala Afghánsko-sovětská válka. Nastala doba, která proměnila Afghánistán do dnešní podoby.

Je velmi důležité se na Záhirovu smrt podívat v rámci tehdejší politické situace v Afghánistánu. Před rokem 1970 byl Afghánistán monarchií. Vládl poslední král Mohammad Záhir Šáh. V roce 1973 Šáhův premiér a zároveň bratranec, Mohammad Dávúd Chán, svrhl krále a převzal kontrolu nad Afghánistánem a prohlásil se za prezidenta a předsedy vlády.

V roce 1978 členové Lidové demokratické strany Afghánistánu zavraždila Chána i s jeho rodinou. Tento atentát vedl k dalšímu zmatku, který vyvrcholil v sovětskou invazi do Afghánistánu na konci roku 1979 — začala Afghánsko-sovětská válka. V této době zemi opustilo přibližně pět až šest milionů lidi.

Zhruba čtyřicet let po jeho smrti je jeho odkaz v Afghánistánu i mimo zemi samotnou stále silný. Pro mnoha Afghánců je Ahmad Záhir víc než dobový zpěvák, ať už se jedná o mladší generace narozenou v exilu, o ty, kteří vyrostli během kariéry Ahmada Záhira, nebo o jedince, kteří ho viděli živě na koncertech a znali osobně. 

Jeho smrt byla zkrátka spojena s afghánskými politickými dějinami a s první vlnou afghánské diaspory, těmi, kteří uprchli ze země během sovětské invaze. Záhir nebyl jen symbolem popkultury, stal se znakem stability a míru. Zastupoval „pokrok“.

Když jsem se ptala rodičů na afgánského Elvise Presleyho, jak ho lidé přezdívali, rodiče mi odpověděli, že Záhirova hudba je pro ně připomínkou doby klidu v Afghánistánu. Od jeho smrti v Afghánistánu probíhala revoluce, invaze, války a nucená migrace. V době Tálibánů byly jeho písně zakázány.

V uplynulých letech přicházelo a odcházelo mnoho talentovaných umělců a hudebníků, ale Záhirův hlas, talent, sláva a charisma zůstávají bezkonkurenčně nejvlivnější. Zůstal zdrojem inspirace pro začínající umělce a oprávněně získal titul „král afghánské moderní hudby“. Jeho odkaz přetrval.