Už zase skáču přes Kábul

Fatima Rahimi

Parta sportovců se s tíživou situací v Afghánistánu vypořádává kreativně: parkourová skupina svou radost z pohybu vyjadřuje i během překonávání zdí zdemolovaného města. Snaží se zmírňovat frustraci, na kterou spoléhají verbíři Tálibánu.

Obdivuji každého, kdo umí třeba jen rychle chodit a nezakopne přitom. Já totiž často nezvládám ani to. Chlapci z Kábulu ale dokáží mnohem víc. Své procházky skrze vybombardované město si totiž zpestřují sportem zvaným parkour. Sedm let poté, co v hlavním městě založili tříčlennou parkourovou skupinu, získali mnoho fanoušků, a to nejen na sociálních sítích.

Přeskočit fundamentalismus

Parkour — neboli „umění pohybu“, jak se mu vznešeně přezdívá — je disciplína, která původně vznikla ve Francii. Základem tohoto sportu je schopnost dostat se bezpečně z bodu A do bodu B bez použití dopravních prostředků, přičemž je třeba překonat všechny překážky pomocí skoků a dalších akrobatických pohybů. Parkouristé zdolávají vše, co se jim postaví do cesty: stromy, kameny a skály, zábradlí a cihlové zdi, ale také střechy a zchátralé domy.

Zakladatelem kábulské skupiny je dvaadvacetiletý Džamil Šírzad. Zdejší parkouristé nemají ideální podmínky ani specializované lektory, ale učí se pomocí videí na internetu a každým dnem se zlepšují. Především ale mají nadšení a také silnou motivaci: ukázat světu jinou tvář Afghánistánu. V současné době již přes čtyřicet chlapců-parkouristů vnímá válkou zdemolované domy hlavního města jako určitý druh sportovního náčiní.

Radost z pohybu a společné činnosti by mohla alespoň částečně oslabit frustraci, z níž těží verbíři Tálibánu a podobných uskupení. Foto facebookový profil Kabul Boys Parkour

Jejich cílem je oživení každodenního života Afghánců, dosažení alespoň záblesku radosti, který by prozářil prázdné ulice Kábulu. Krása pohybu mezi betonovými zátarasy a zničenými stěnami jakoby opět probouzela ducha hlavního města.

„Není lehké zavést v zemi nový sport a udržet jej při životě,“ říká vedoucí skupiny, který si vysloužil přezdívku „Džamil Parkour“. „Sportem se snažíme udržet klidnou náladu ve městě a také vzbudit naději na lepší budoucnost pro celou zemi, ukázat světu pozitivní obraz Afghánistánu a inspirovat další mladé Afghánce,“ dodává Šírzad.

Kolem něj se často shromažďují skupinky dětí a okouzleně sledují jeho pohyby. Někteří mu fandí, další se ho snaží napodobit. „Místní lidé jsou šťastní, že nás vidí na ulici dělat parkour. Usmívají se na nás a povzbuzují nás, abychom v tom pokračovali,“ říká zakladatel skupiny.

Mláda generace, která dnes v Afghánistánu vyrůstá, se narodila v období, kdy sílil vliv hnutí Tálibán. Od dětství tak žili ve válce, někteří v diaspoře v Pákistánu nebo v Íránu, často nemohli docházet do školy a prakticky už v raném věku museli pracovat, aby uživili svou rodinu. Mnohdy totiž ve válce ztratili jednoho z rodičů.

Tálibán — a v současnosti také Daeš — se snaží získat na svou stranu právě mladé lidi, kteří pozbyli naději na lepší život. Parkouristé proto pravidelně diskutují s mládeží z různých regionů, vypráví o své činnosti a svých úspěších, a snaží se tak přimět tuto generaci ke vzdělávání a k učení se nejrůznějším dovednostem.

Naděje na světlejší budoucnost je totiž pro většinu z jejich posluchačů něco nového. Něco, co skutečně potřebují slyšet. „Sportem ku zdraví,“ praví přísloví. Trochu bych jej upravila: „Sportem k nadějnému zítřku.“