Svět Lužických Srbů není uměle přiživovanou turistickou atrakcí

Přestože lužickosrbsky hovoří v Německu jen okolo 18 tisíc lidí, vitalita lužické srbštiny popírá dosavadní vědecké teorie o vzniku, rozvoji a zániku jazyků. Lužici stojí za to navštívit, ať už město Budyšín, nebo sdružení obcí Satkula.

Lužickým Srbům, mikronárodu na východě Německa, se dostává pozornosti zpravidla jen okolo Velikonoc v souvislosti s monumentálními kavalkádami – jízdami koňských procesí zvaných križerjo či jutrowni jechanjo nebo Osterreitern.

Je to zvláštní paradox, malinký nárůdek, který se navenek příliš neprojevuje, a z jeho středu vyvěrá tak titánská a k nevíře monumentální akce. Proudy jezdců se do navštěvovaných vesnic ani nevejdou, a tak zatímco čelo již vyjíždí na další štaci, zadní voje do obce teprve sotva dojíždějí. Přes tisíc novověkých rytířů beze zbraně. K tomu je k vidění další paradox – cylindry a žakety coby velkoburžoazní outfit na postavách selských chlapů.

Osterreiten-wittichenau-markt-800x450Jízdní procesí Osterreiten jsou každoročně pořádanou monumentální akcí s tisícovou účastí. Foto Stadt Wittichenau

Téma Srbů u nás zůstávalo dlouho v zajetí panslovanství – vždyť je to „národ utiskovaný a pohlcovaný Němci stejně jako my“. Skoro jsme je měli sklon pociťovat jako jakési archaické Čechy, odloučené, a tedy trochu jiné, s jazykem „zamrzlým“ snad v 16. století. Jenže Lužičtí Srbové nejsou Češi. Je to ve všech pádech autonomní a originální národ, byť Čechům příbuzný. Po obou světových válkách se dokonce projevily na obou stranách snahy, aby byla Lužice připojena k Československému státu.

To byl ovšem bláznivý a nebezpečný nápad. Kdyby na něj došlo, dost možná by již Lužičtí Srbové neexistovali, nebo by jejich jazyk dohasínal. Ostatně toto etnikum kdysi žilo i na našem území, na severovýchodě snad až k Lomnici nad Popelkou, ale bylo pohlceno jak Němci, tak Čechy. Počeštěno i poněmčeno – srovnejme s podkrkonošskými nářečími. Ostatně v době elektronických počítadel na sítích se ukazuje, že mnohé jiné národy mají o Lužické Srby starost a zájem nepoměrně větší než Češi – kupříkladu Rusové, Američané, Japonci či Ukrajinci.

Lužičtí Srbové aspirují na to být nejmenším národem v Evropě. Silně jim v tom oponují ještě menší Vepsové a Livonci či Arumuné nebo Rétorománi, u nichž to vyjde zhruba na stejno. Přes nízký počet aktivních mluvčích (nyní asi jen 18 tisíc) jazyk kupodivu žije, a dokonce možná i přežije. Popřel by pak předpoklady, že pokles pod 50 tisíc mluvčích znamená již jen sešup do nenávratna.

1024px-stacja_barsc_luzyceNa území Lužice se lužická srbština běžně používá. Foto Wikiwand

Štěstím, ale i snad výhodou je, že všichni tito zachovalí mluvčí žijí v podstatě v kompaktním území 7–11 vesnic, z nich v některých je mluvčích více než 80 procent. Jedná se o sdružení obcí Satkula severovýchodně od Budyšína. Někde tam se dokonce obrací gard prestiže jazyka a v některých situacích má srbština navrch nad němčinou. Stále ale mluvíme o hornolužickém jazyku, ten dolnolužický je na tom mnohem, mnohem hůře.

Vyvolejme trochu empatie a pokusme se na fenomén podívat z jiného úhlu. Svět Lužických Srbů není „zoologickou zahradou“, uměle přiživovanou turistickou atrakcí ani nějakou folklorní raritou. Pokusme se představit si, že jste z tradiční rodiny a prostě jste se do tohoto jazyka narodili. Po ranním probuzení tímto jazykem bez nějakých meta důvodů prostě a přirozeně mluvíte, a ono je to normální.

Je to jazyk, který obstojí při většině normálních situací. I u doktora, když vás bolí záda nebo žlučník. I u zcela intimních činností. Pravda, složité soudní pře by mohly narazit, podobně tak třeba popisy výrobních výkresů u lokomotivy. Ve většině ostatních oborů to ale jde, a to včetně botaniky, geografie, básnictví, filmu a filosofie. Lužická srbština prostě neumírá.

Nemalým posilujícím impulsem byla životní pouť Stanisława Tillicha, ještě nedávno premiéra Saska, který dokonce vystoupal až na třetí nejvyšší ústavní post Německa a stal se předsedou Spolkové rady. Roduvěrný Srb, pro kterého je tento jazyk opravdu první mateřštinou, přestože sám se později stal polyglotem. Je to symbolický příklad, který jistě sehrál svou roli.

Lužickosrbská Wikipedie má nyní 13,5 tisíce hesel a pravidelně se rozšiřuje. Má vynikající encyklopedickou úroveň. Je docela reálné uvěřit, že za několik let dosáhne 30 tisíc hesel, což je považováno za určitou hranici a signál, že tento jazyk není na odpis. V počtu hesel na počet mluvčích je lužickosrbská Wikipedie světovým premiantem.

Češi měli v 19. století mindrák, že jejich jazyk skomírá na úbytě, ač jeho zánik nikdy reálně nehrozil, jen po jistou dobu strádalo jeho prestižní užití. Čeština ožila dávno před vznikem vlastního státu.

Pro Lužické Srby byly v nedávné době nesmírně bolestivé dvě rány. Tu první představovalo vyhnání Němců z České republiky a jejich usídlení v přirozeném sídelním prostředí Lužičanů, tedy přečíslení jazykových skupin. Druhým zásahem byla bezohledná exploatace nekvalitního uhlí v monstrózně velkých povrchových dolech, zejména Schwarze Pumpe, která Lužické Srby vyháněla z jejich domovů.

Lužici stojí za to navštívit, zejména mimo Velikonoce. Odměnou je prožitek Budyšína, jednoho z nejkrásnějších měst Evropy, a přitom bez masového turismu. Přímo v Budyšíně je však Lužičanů málo. Ty lze potkat ve skupině vesnic severozápadně: Ralbici, Pančici-Kukow, Nowa Wjeska, Radwor, Róžant, Wotrow, Chrósćicy. Tam můžete hornolužickou srbštinu skutečně slyšet, na mších, v hospodě, při fotbale nebo pokud si o to řeknete.

Německo si dnes Lužické Srby hýčká, přesto by pomohlo formalizovat sdružení obcí Satkula jako autonomní politickou jednotku, aby se jazyk mohl rozvíjet i v politické formě (iredenta přitom nehrozí ani v nejmenším), zřídit okresní soud s lužickou srbštinou přípustnou i ve formulaci rozhodnutí nebo malou střední technickou školu. Vím, jsou to jen sny a fantazie, třeba na ně ale někdy dojde. Vitalita lužické srbštiny popírá dosavadní vědecké teorie o vzniku, rozvoji a zániku jazyků. Troufám si říci, že její zánik zdaleka není na pořadu dne.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Ivo Horák - Praha 3

Dvojjazyčné názvy obcí jsou opravdu málo. Už naše 1. republika je umožňovala v případě místní existence dvacetiprocentní menšiny. Středa, 17.Července 2019, 15:33:53

Autor, jenž jinde píše o totalitě až do zvratu roku 1989, zde, jistě nechtěně, poněkud napodobuje žurnalismus oné doby s jeho optimismem a krotkostí. Speciálně se to týká posledního odstavce článku. Zmínka o neexistenci iredenty je až komická. Také větička " Vím, jsou to jen sny a fantazie, třeba na ně ale někdy dojde" byla napsána trochu v předklonu. A nedá mi to, aby mě nenapadla souvislost se zmíněným již druhým autorovým článkem (s jeho po 30 letech málo ocenitelnou nesmlouvavostí.)

Samým autorem udávaných 18 tis. mluvčích jazyka je, ve srovnání s minulostí, velmi málo. Na tomto konstatování nezmění mnoho ani fakt, že dříve byl počet Lužických Srbů asi poněkud nadsazován. Zásadní pro existenci (jazykových) menšin je školství. Neexistence střední školy je v této souvislosti skutečností přímo hanebnou.

V kritice bych mohl pokračovat líčením zániku lužických vesnic a krajiny v důsledku těžby uhlí, či svým názorem na obnovu Budyšína, která se neděla dost podle památkových kritérií. Ale snad bylo řečeno již dost.

Jindřich Kalous - důchodce

Středa, 17.Července 2019, 17:02:34

Obávám se, že si autor maluje realitu na růžovo. Po 11 letech (2000 - 2011) obchodní spolupráce s firmou usídlenou v Horní Lužici a s konkrétními lidmi hlásícími se k této národnosti mohu dosvědčit, že většina samotných Lužických Srbů (hlavně mladších a aspoň těch, které jsem potkal) už svou příslušnost k ní považuje za víceméně folkloristické hobby, asi jako u nás Moravští Slováci.

Jan Sapák - architekt, Brno

K panu Ivo Horákovi - myslíte to věru vážně? Pátek, 26.Července 2019, 17:38:33

Co ale musím uvést napřed je fakt, že výběr obrázků u mého článku není mojí volbou ale volbou redakce. Poslal jsem zcela jiné snímky. Tedy dvojjazyčné nápisy nelze spojovat s obsahem článku jako jemu odpovídající ilustraci.

Dále ať si lámu hlavu sebevíce a snažím se o tu největší empatii, nevím, kde se panu Horákovi vyvstala ona analogie mého textu s totalitní publicistikou (???). To zůstává rozum stát. Optimismus zajisté nepopírám, co má ten ale probůh do činění s totalitními médii?

Pak se mi ale zdá, že vedle vypjaté ideologie zde hraje roli také značná neznalost reality a faktů (to k mému poslednímu odstavci). Lužičtí Srbové ovšemže své střední školy mají! Státní střední školy. Mají i vysokou školu, konkrétně Institut za sorabistiku/ Institut für Sorabistik na unoversitě v Lipsku, který je quasi fakultou! Dále pak stojí elitní: Serbski gymnazij Budyšin/Sorbisches Gymnasium Bautzen. Dokonce obdobné gymnázium v Braniborsku, v Chotěbuzi (Dolnosrbské). Pak jsou zde další dvě střední školy z nich jedna v Ralbicích. Ty ale jsou něco mezi vyšší měšťankou a jedenáctiletkou. Ne tedy střední školou, zcela přesně dle našeho pojetí. A pak je zde několik základních (pravda ne mnoho) škol s vyučovacím jazykem hornosrbským ale i dolnosrbským (tedy třeba i matematika nebo zeměpis). Přiměřeně a v rámci možností je státem pečováno o menšinovou výuku mládeže ve velmi vysokém standardu. Vznikla také tři kompletní lexikální díla: Anglicko-Hornolužický (a naopak), Německo-Hornolužický (a naopak) a nakonec Ukrajinsko-Hornolužický (a naopak). Jsou to kompletní zcela odborná lexikální díla s několika desítkami tisíc hesel. Vznikla péči německé strany a příslušných zemí. Srovnatelné dílo Česko-Hornolužické bohužel není. Onen dosti stručný slovník (Č-HSB-Č) je již zastaralý a velmi skromný (asi 50 let starý). Mohl bych sem napsat mnoho, ale vážím slova i místo.
Proboha nevím, před kým bych měl asi být v předklonu? Tomu nerozumím.

Vypjatá ideologie a zášť v této otázce ničemu nepomohou.
Důsledky těžby uhlí v povrchových dolech, stejně jako přečíslení po vyhnání Němců jsou holými fakty, ne předmětem mých spekulací.
Nepopírám, ale že chci být optimistou, protože jsem se setkal též s řadou pozitivních úkazů.

Ivo Horák - Praha 3

Pane Sapáku Pátek, 26.Července 2019, 22:26:55

děkuji Vám za dodání některých konkrét. Za svou formulaci „v předklonu“ se Vám omlouvám. Nemám důvod se domnívat (a ani jsem se nedomníval), že byste psal vůči někomu servilně.

Přečetl jsem krátce po sobě oba Vaše články a vnímal zásadní rozdíl v charakteru a nesmlouvavosti obou. Pojal jsem záměr na do jisté míry signifikantní skutečnost upozornit.

Pod Vaším druhým textem jsem vyjádřil v zásadě souhlas, protože nepovažovat ČSSR za totalitní stát by podle mne znamenalo tuto pojmovou kategorii vyhradit jen pro zcela krajní případy.

Za starého režimu jsem byl velmi kritický. Leckdy mě iritovaly, viděno dnešními poměry, také prkotiny. Po letech mám za to, že je dnes čas více chápat a méně škatulkovat. Ani normalizátoři nebyli jistě jen zrádci a kolaboranti. Také se v nastalých poměrech o cosi pozitivního snažili a některých cílů dosahovali. Ideologickou a nerelativizovanou kritiku minulosti spolu s dalekosáhlým akceptováním současnosti za dobrou kombinaci nepovažuji.

Uvedl bych příklad. Byl jsem jednou před volbami na Žižkově na přednášce o výročí asanace části čtvrti v 70.-80. letech. Přednášející s jiskrou v oku vzpomínal na akce proti záměru, jichž se zúčastnil, a líčil, co všechno mělo původně podlehnout demolici a co se povedlo přece jen zachránit. Když přednáška skončila, začali se posluchači, pochopitelně, ptát na současné projekty (mostrozity) a chtěli vědět, zda by bývalý aktivista nemohl také dnes v jejich kauzách ještě něco udělat. A co on? Oči mu pohasly, začal urychleně balit fidlátka a za moment byl ve dveřích...

Ještě k té Lužici. Mám mnohé výhrady k situaci menšin v Evropě (v čase EU). Je s podivem, jak málo se o této otázce hovoří, třeba v porovnání s problémem nově příchozích lidí. V případě Lužických Srbů by bylo (je!) třeba mimořádných opatření a úsilí, nemá-li se jejich historie během jedné, či dvou generací uzavřít. Pozornost jejich situaci této skutečnosti neodpovídá. Ani ze strany českých novinářů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.