Napřed k samotné osobě A. Nahlesové: když ji německá SPD ustanovila do svého čela, projela mi hlavou jediná myšlenka: ztratili už němečtí sociální demokraté už definitivně veškerou soudnost? Mají vůbec zájem oslovit, zaujmout i jiné skupiny voličů, nežli snad ženy v domácnosti a důchodkyně? S tvrzením autorky článku, že A. Nahlesová prý byla "zajímavou a nakonec i charismatickou osobou", totiž nelze v žádném případě souhlasit.

Budiž, Nahlesová měla snad o něco více čistě osobní energie, nežli naprostá většina soc-dem funkcionářů a partajních byrokratů; ale tato její energie byla spíše z druhu té vitality, s kterou trhovkyně možným zájemcům nabízí své zboží.

Jestli tedy německá SPD do svého čela musela postavit právě Nahlesovou, pak to znamená jenom dvojí: buďto jak řečeno naprostou ztrátu soudnosti; anebo to ale znamená, že tato partaj už nemá k dispozici ani jednu jedinou skutečně přesvědčivou osobnost. V tom případě by ale bylo skoro na čase rovnou zavřít krám, a uspořit si dlouhou - a trapnou - agónii.

Laskavý čtenář si už zřejmě povšiml, že německá SPD se tedy nachází prakticky přesně v té samé situaci, jako její česká sesterská strana. Vše tedy hovoří pro to, že se nakonec nejedná jenom o záležitost jednotlivých osob, nýbrž o záležitost strukturální.

Kateřina Smejkalová uvádí, že německá sociální demokracie se nedokáže přesvědčivě prezentovat a profilovat dokonce ani v těch oblastech a tématech, které jsou její tradiční doménou, jako je například bydlení a (sociální) péče. Tato neschopnost vlastní profilace ale vyplývá z toho, že sociální demokracie nemá (už) vůbec žádný c e l k o v ý koncept, celkový program. Tím že se smířila se světem kapitalismu, ztratila všechno, čím by se vůči němu - a jeho projevům a důsledkům - mohla přesvědčivě vymezit. Takže i když se jí podaří tu a tam prosadit nějaké sociální opatření - lidé to sice s povděkem přijmou, ale hned na to zapomenou, právě proto že za těmito jednotlivými sociálními opatřeními nestojí žádný přesvědčivý celkový profil.

Takovýto výrazný profil mají (respektive si po létech stagnace dokázali do jisté míry obnovit) němečtí Zelení. Kateřina Smejkalová se podivuje nad tím, že v Německu "do popředí se také razantně tlačí kulturní konflikt místo socioekonomického štěpení; trochu paradoxně v době, kdy koncentrace moci a příjmové a majetkové nerovnosti dosahují historických výšin". Jenže situace je poněkud složitější, vedle této "majetkové nerovnosti" v Německu také existuje silná, relativně blahobytná střední třída, která se může věnovat i jiným tématům, nežli těm ryze existenčním. Elektorát Zelených také pochází především z řad za prvé mládeže (která si těmi sociálními záležitostmi většinou ještě hlavu tak moc neláme); a za druhé z řad vysokoškolsky vzdělané části populace, která obvykle existenční nouzí netrpí.

K tomu ještě musíme připočítat, že němečtí Zelení jsou (na rozdíl od těch českých) tradičně levicově orientovaní, a sociální témata jim nejsou nikterak cizí. Mají tedy opravdu víceméně všechno potřebné: vyhraněný, čitelný program, orientovaný do budoucnosti; svěží, neokoukané, přesvědčivé osobnosti; sociální kompetenci. - Proč tedy ještě dávat hlasy té staré, unavené, bezbarvé a bezkoncepční SPD?...