Politicky rozjitřené období, které Německo zažívá od voleb do Evropského parlamentu, přešlo o uplynulém víkendu přímo v turbulence, když v neděli ráno oznámila rezignaci na všechny posty, tedy stranické předsednictví, šéfování poslaneckému klubu i svůj poslanecký mandát, sociální demokratka Andrea Nahlesová. Evropské volby totiž pro SPD skončily debaklem — získala pouze necelých 16 procent hlasů. Oproti volbám do Bundestagu na podzim 2017, které pro ni byly do té doby historicky nejméně úspěšné, jde o propad o dalších pět procentních bodů a v porovnání s posledními volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 představuje výsledek ztrátu skoro poloviny hlasů.

Paralelně se předminulý víkend konaly také volby do městského zastupitelstva v tradičně levicových Brémách, kde je zastupitelstvo z titulu statutu města jako samostatné spolkové země de facto zemským parlamentem. Zde se zase SPD poprvé od války nestala nejsilnější silou, ale podlehla těsně křesťanským demokratům z CDU.

↗

Andrea Nahlesová s Martinem Schultzem, jedním ze svých předchůdců, jenž skončil v čele SPD také po přibližně jednom roce. Foto archiv The Local

Evropské volby v Německu sice vyhrála CDU/CSU s bezmála 30 procenty hlasů, protože ale u ní šlo také o propad jak oproti minulým volbám stejném typu, tak oproti těm posledním německým parlamentním, nemají též příliš co slavit. Za senzaci naopak platí úspěch Zelených, kteří se svými 20 procenty získali větší podporu než sociální demokraté a kromě toho je povolební euforie v aktuálních průzkumech vynesla ještě s dalšími sedmi procentními body dokonce i před CDU/CSU (zatímco sociální demokraty stejná dynamika, jen s opačným znaménkem, stáhla až na mizerných 12 procent).

Je očividné, že německý politický systém je v pohybu. Ušetřen mu zatím zůstává osud řady dalších zemí, kde se jako houby po dešti objevují různé marginální a programově obtížně zařaditelné politické projekty s mnohdy jepičí životností. Německé stranické spektrum zůstává zkonsolidované na celkem klasické strany zastupující jednotlivé ideologie v tradičním politickém spektru. V tomto ohledu není žádnou anomálií ani nástup konservativně národovecké AfD, která si v evropských volbách udržela pozice, spíše naopak.

Jasně se nicméně rýsuje konec CDU/CSU a SPD jako masových politických stran, které si mezi sebou v minulosti dělily dvě třetiny až tři čtvrtiny populace. Do popředí se také razantně tlačí kulturní konflikt místo socioekonomického štěpení — trochu paradoxně v době, kdy koncentrace moci a příjmové a majetkové nerovnosti dosahují historických výšin. Nadto se v Německu uvolňují donedávna obvyklé dlouhodobé voličské loajality dané z velké části příslušností k určitému prostředí, a chování u volebních uren se tak stává pohyblivějším, náhodnějším a více podléhá aktuálním náladám a tématům — migrační krize tak vynesla nahoru AfD a probuzení povědomí o blížící se klimatické katastrofě zase Zelené.

SPD si s novou situací neumí poradit a její strategie pod vedením Andrey Nahlesové od začátku roku 2018 v tomto ohledu byla exemplární. V březnu minulého roku si členská základna odhlasovala dvoutřetinovou většinou účast v další velké koalici s CDU/CSU Angely Merkelové jako menší koaliční partner. Od té doby se strana zmítá v obtížně řešitelném dilematu vládu udržet alespoň půlku volebního období pohromadě a vykazovat v ní určité solidní výsledky, které budou voliči jednoznačně přiřaditelné právě jí, ale zároveň se v ní nějak vyprofilovat jak oproti svému koaličnímu partnerovi, tak opozičním Zeleným.

Jenže v tématech, která německou debatu v poslední době dominují a polarizují, jako jsou různé otázky spojené s migrací či klimatická změna, jsou její postoje umírněné a tím neatraktivní; k tématům, o kterých voliči pravidelně v průzkumech říkají, že je vlastně pálí ještě bezprostředněji a nejsou tak kulturně konotované, jako je bydlení či péče, se jí však také pozornost strhnout nedaří, natož se na nich profilovat.

Svazuje ji nadto korzet tradiční strany, kde se k moci dostávají zkušení aparátčíci a mají na paměti především konstruktivní vládnutí. Nedokáže tak využít impulsů k radikálnější programové debatě, jakým byl například před několika týdny požadavek větší ekonomické demokracie od šéfa Mladých socialistů Kevina Kühnerta — mnozí vysocí straničtí funkcionáři, navzdory překvapivě pozitivní rezonanci u médií i obyvatelstva, vše až hystericky odmítli, aniž by většinou zareagovali byť jen na jediný Kühnertův argument o do očí bijící materiální nerovnosti a nespravedlnosti, na kterou bude zcela třeba přijít s radikálnějšími opatřeními než těmi dosavadními, očividně bezzubými. Když má strana nota bene demokratický socialismus přímo ve svém dlouhodobém programu.

Reakce na odchod

Odchod Andrey Nahlesové ze všech politických funkcí je na jednu stranu celkem logickou a solidní reakcí na volební neúspěchy. Na druhou však poněkud překvapivě, alespoň v prvních hodinách a dnech po oznámení, není takto jednoznačně kvitován. Důvodů to má několik — předně je očividné, že celá řada důvodů sociálně demokratického chřadnutí je systémových a nemají bezprostředně co dočinění se strategií či taktikou konkrétního vedení.

Klade se otázka, zda je chytré na ně reagovat neustálými personálními obměnami, které jen dál důvěru oslabují, vytváří negativní pozornost a svádí k ponurým mediálním analýzám a predikcím, které někdy mohou působit jako neblahé sebenaplňující se proroctví. A to platí o to víc, oč se jako náhrada nerýsuje nikdo, kdo by byl k nějaké radikálnější změně schopen; respektive tací, jako třeba zmíněný Kevin Kühnert, pro stranu nepřichází kvůli jejímu držení se principu umírněnosti v úvahu.