Němečtí sociální demokraté dnes ráno v Berlíně oznámili, že se jejich členská základna vyslovila v referendu většinou 66 procent při účasti 78 procent členů a členek pro vstup strany do velké koalice s křesťanskými demokraty CDU/CSU Angely Merkelové. Půjde o čtvrtou vládu pod vedením této východní Němky v řadě, po první velké koalici, která se moci ujala v roce 2005, následovala vláda CDU/CSU s liberály z FDP, poslední vláda v období 2013-2017 pak byla zase velká koalice s SPD. Pokud Angela Merkelová toto funkční období dokončí, bude atakovat rekord svého mentora Helmuta Kohla, který odsloužil taktéž čtyři.

Připomeňme, že SPD utrpěla ve volbách do Bundestagu loni na konci září historickou porážku, když získala pouhých 20,5 procent hlasů. To jí vedlo k rychlému a rezolutnímu ohlášení odchodu do opozice, které nicméně zrevidovala po krachu vyjednávání o trojkoalici křesťanských demokratů, liberálů a zelených o dva měsíce později a neochotně se pustila do předběžných rozhovorů o své účasti v další velké koalici. Žádná jiná početně možná koaliční eventualita totiž v tom okamžiku v Německu nezbyla.

Rozpolcenost strany nad otázkou, zda se má, nebo nemá, znovu k nevděčnému vládnímu angažmá v roli menšího koaličního partnera propůjčit, ukázalo dobře již hlasování zvláštního sjezdu koncem ledna v Bonnu, který dal mandát vedení vstoupit do závazných koaličních vyjednávání pouze velmi těsnou většinou 56 procent hlasů. Vlastní koaliční jednání byla pak uzavřena koncem prvního únorového týdne.

Jako již u účasti v minulé vládě, kdy v roce 2013 hlasovalo 76 procent zúčastněných členů a členek SPD pro velkou koalici s CDU/CSU, bylo stanoveno, že konečné slovo o vzniku vlády má mít členská základna strany. CDU si už účast ve velké koalici na základě sjednaného programu odhlasovala drtivou většinou 97 procent hlasů na svém sjezdu v posledním únorovém týdnu.

Mechanismus referenda

V korespondenčním hlasování, které běželo poslední dva týdny, bylo oprávněno odevzdat svůj hlas pro nebo proti vzniku velké koalice SPD a CDU/CSU na základě dojednané koaliční smlouvy a rozdělení rezortů mezi oba koaliční partnery celkem 463 723 členek a členů strany. Poté, co partaj zaznamenala již v roce 2017 za posledních 20 let rekordních 31 tisíc žádostí o členství, přibylo jich jen od začátku letošního roku dalších asi 25 tisíc a na mnoha místech se tak opakovala situace z loňského předjaří, kdy pod vlivem nadšení z nového předsedy Martina Schulze bylo přihlášek tolik, že došly stranické legitimace.

Mechanismy k zabránění účelovým vstupům strana nemá a je dokonce poměrně pravděpodobné, že řada nových členů a členek přihlášku podala právě proto, aby se mohla referenda zúčastnit. Mládežnická organizace SPD JuSos právě k tomu dokonce výslovně nabádala — s tím, že ona sama byla se svým předsedou Kevinem Kühnertem jasně na straně odpůrců účasti sociálních demokratů ve velké koalici. Jak Kühnert a jeho tým, tak vedení strany s opačným názorem na účast ve vládě objíždělo v minulých týdnech zemi a přesvědčovalo členskou základnu v desítkách debat o správnosti svého postoje.

Zájem o referendum byl obrovský, zúčastnilo se jej 78 procent členů a členek a dvacetiprocentní kvórum, které bylo potřeba k tomu, aby rozhodnutí členské základny bylo pro vedení strany závazné, bylo naplněno již tři dny po spuštění hlasování.

Dojednaná koaliční smlouva byla krom zveřejnění online otištěna také ve zvláštním vydání stranických tištěných novin vorwärts, které přišly všem členkám a členům společně s podklady pro hlasování. Ty způsobily nevoli odpůrců velké koalice ve straně, když jim bylo přiloženo pouze plaidoyer vedení pro souhlas s koaliční smlouvou, zatímco druhé straně srovnatelný prostor pro prezentaci jejích argumentů dán nebyl.

Odpovědní lístek se zasílal do stranické centrály v obálce vložené do další obálky s místopřísežným prohlášením o tom, že člověk hlasuje sám a hlasovat je oprávněn. Do centrály dorazili lístky, jejichž platnost byla již předem ověřena kontrolou přiloženého prohlášení, v sobotu pozdě odpoledne. Právo hlasovat digitálně měla pouze asi dvoutisícovka členů a členek strany žijících v zahraničí.

V noci ze soboty na neděli se jejich počítání v berlínském Willy-Brandt-Haus věnovala pod vedením pokladníka a předsedy mandátové a kontrolní komise, poslance Dietmara Nietana, více než stovka stranických dobrovolníků a dobrovolnice z celého Německa, kteří předtím museli odevzdat své mobilní telefony, aby výsledky náhodou neprosákly do médií předčasně. Asistovaly jim dva výkonné stroje na otevírání dopisů schopné jich za hodinu otevřít údajně až dvacet tisíc.

Kdo dostal co a ministerské nominace pravice

Rozdělení rezortů v budoucí vládě bylo již předmětem koaličních vyjednávání. Sociální demokraté si vydobyli finance, zahraničí, práci a sociální věci, spravedlnost, životní prostředí a ministerstvo pro rodinu, ženy, mládež a seniory. CDU připadne hospodářství, obrana, zdravotnictví, vzdělání a zemědělství a její bavorské sestře CSU vnitro, doprava a rozvojová spolupráce.

Oproti minulé vládě je přitom poupravena odpovědnost některých rezortů — do působnosti vnitra by nově měla spadat také výstavba a poněkud difúzní „péče o vlast“, pod kterou by se měla skrývat zejména intenzivnější kohezní politika, na jejíž potřebnost poukázaly například i signifikantní rozdíly ve volebních preferencí na východě a západě země. Rezort dopravy zase má do odpovědnosti dostat i téma digitalizace.

Celkově je rozdělení ministerstev hodnoceno jako jasná výhra SPD se silnými financemi, vděčným zahraničím a profilově pasující prací a sociálními věcmi a celkově v poměru k volebnímu výsledku s relativně vysokým počtem postů v budoucí vládě.

Angela Merkelová byla za tento pro křesťansko-demokratické strany nevýhodný výsledek vyjednávání terčem poměrně silné vnitrostranické kritiky, řada spolustraníků se ušklebovala, že je štěstí, že jim vůbec alespoň to kancléřství ještě zbylo. Dobře to ukazuje, v jaké nouzi se kancléřka ocitla: její podpora ve vlastní straně dlouhodobě klesá a začalo jí být jasné, že do případných nových voleb už by ji zřejmě nevedla, a že dohoda s SPD za v podstatě jakoukoli cenu je její poslední šancí zůstat u moci.

Své konzervativní vnitrostranické opozici se podvolila tím, že jejího protagonistu, bývalého náměstka na ministerstvu financí Jense Spahna si vezme do vlády jako ministra zdravotnictví. Zároveň si ale na sjezdu minulou neděli nechala do funkce ústřední tajemnice zvolit svou preferovanou liberální nástupkyni, sárskou ministerskou předsedkyni Annegretu Krampovou-Karrenbauerovou.

Další již známé tváře ve velké koalici budou za křesťanské demokraty Ursula von der Leyen, ministryně pro rodinu v předminulé vládě, v poslední pak vedoucí rezortu obrany, kde by měla nadále setrvat; Peter Altmeier, dosavadní šéf kancléřství, se zřejmě stane ministrem hospodářství; předsedkyně CDU v Porýní-Falc Julia Klöcknerová pak míří do čela rezortu zemědělství.

Angela Merkelová vyhlásila záměr mít vládu alespoň z půlky obsazenou ženami a sama tento cíl svými nominacemi jednoznačně drží. Zato rýsující deficity v zastoupení východu země již stihly v Německu vyvolat pozdvižení.

Za bavorskou CSU je zatím jasné, že post ministra vnitra a soudržnosti převezme její dlouholetý šéf a zemský ministerský předseda, konzervativní hardliner Horst Seehofer. Jeho odchod z Mnichova do Berlína je zároveň součástí převzetí moci jeho dlouholetým rivalem a zájemcem o nástupnictví, bavorským ministrem financí Markusem Söderem, který CSU povede do voleb do zemského parlamentu na podzim tohoto roku.

Možnosti SPD a program koalice

Nominace SPD do jejích rezortů se očekávají v nejbližších dnech. Krátce po vyhlášení výsledků o rozdělení ministerských postů stranou otřásla vlna nevole proti plánu bývalého předsedy Martina Schulze, kterého dramaticky klesající podpora donutila začátkem února z pozice odstoupit, zůstat na politické scéně alespoň ještě ve v Německu tradičně vděčné roli ministra zahraničí.

Musel od něj rychle upustit a vedení strany se od té doby ohlašování personálních úvah vyvarovávala, aby se rozhodování členské základy skutečně soustředilo pokud možno na obsah koaliční smlouvy a obecnější strategické úvahy o budoucnosti strany než na konkrétní personálie. Stranu prozatímně vede starosta Hamburku Olaf Scholz a na dubnovém sjezdu bude na předsedkyni kandidovat šéfka sociálně demokratických poslanců a poslankyň v Bundestagu Andrea Nahlesová.

S napětím se očekává, zda místo v nové vládě dostane bývalý předseda strany a dosavadní ministr zahraničí Sigmar Gabriel, který si o něj až neurvale řekl, právě když zájem ohlásil Schulz. Ve funkci se mu sice dařilo, nicméně je známo, že s nadcházejícím vedením strany se nemusí — Andrea Nahles pod jeho předsednickou ješitností a vznětlivostí trpěla čtyři roky jako ústřední tajemnice, a tak jejím preferovaným spoluhráčem do vlády spíše není.

Další naděje strany, východní Němka a bývalá ministryně pro rodinu, ženy, seniory a mládež Manuela Schwesigová je zase uvázána jako teprve nedávno dosazená předsedkyně vlády v Meklenbursku-Předním Pomořansku. SPD nicméně hodlá svých šest vládních pozic rozdělit paritně mezi ženy a muže.

Koaliční smlouva je velmi podrobná, čítá celkem 177 stran, avšak tentokrát neobsahuje v podstatě žádný politický milník, jakým bylo pro minulou vládu kupříkladu zavedení plošné minimální mzdy. Na srovnatelně velké reformě, o kterou ve vyjednáváních usilovali sociální demokraté, to jest zrušení dvoutřídního systému zdravotního pojištění, nakonec nebyla shoda a politickými kroky v této oblasti se nejprve dál bude zabývat vládní komise.

Smlouva obsahuje nicméně například plány na objemné státní investice do infrastruktury nebo zavázání se k intenzivní práci na reformě Evropské unie.

Co sledovat dále

Vláda nyní zřejmě požádá o důvěru již na další schůzi Bundestagu v týdnu od 12. března a hned potom se ujme moci. S napětím se očekávají nejen věcné výsledky její práce, ale zda se z principu kompromisní a umírněné velké koalici podaří zastavit nástup pravicově-populistických tendencí v zemi.

Bude zajímavé také sledovat, jak se dál vyvinou dynamiky uvnitř obou vládních stran. SPD se zdá na jednu stranu posilněná vstupem nových lidí i intenzivními politickými debatami posledních týdnů, zároveň oslabena silnou polarizací a přece jen poměrně těsným výsledkem hlasování. Uvidíme, jak se jí v pozici vládní strany ve velké koalici bude dařit konsolidace a obnova, které si po posledním volebním debaklu naordinovala.

V CDU bude pokračovat boj o dědictví kancléřky — podaří se jí prosadit na své nástupnictví některou z liberálních žen, které preferuje, či vyhraje její konzervativní opozice? Spekuluje se také o tom, zda Angela Merkelová ještě své čtvrté funkční období vůbec dokončí, či v jeho průběhu dobrovolně odstoupí a bude aspirovat kupříkladu na nějakou vysokou pozici v některé z mezinárodních organizací.