Lidé z postkomunistických zemí jsou jako migranti
Kateřina SmejkalováV Německu se rozběhla debata nad tím, jaké sociální problémy vedou obyvatele jeho postkomunistické části k podpoře pravicově populistické politiky. U nás na podobný výkop do diskuse stále čekáme.
Východ vlastní země dělá Německu závažné starosti nejpozději od podzimu 2014, kdy tam do ulic začalo na protest proti údajné islamizaci západního světa chodit hnutí PEGIDA. Pět spolkových zemí se dodnes nazývá jako „nové“. Že se zřejmě nacházejí politicky na zcela opačné trajektorii, než kde by je západ země a politický Berlín očekával skoro tři dekády po znovusjednocení Německa a nezanedbatelných finančních transferech, se pak s jistotou potvrdilo u posledních voleb do Spolkového sněmu na podzim 2017. Na východě Německa tehdy uspěla o řád lépe než ve zbytku země národovecky konzervativní strana AfD, v Sasku dokonce zvítězila.
Od té doby se v Německu o důvodech vedou vesměs velmi podnětné debaty, které překračují u nás rozšířené přesvědčení, že voličské vrstvy s podobnými preferencemi jsou lidé morálně pokřivení uzavřenou diktaturou, kteří se zkrátka ještě nenaučili žít v liberální demokracii a otevřené společnosti. Toto vysvětlení je nejen značně omezené, protože pomíjí celou řadu subtilnějších a důležitějších mladších souvislostí. Co je možná nejhorší — vytváří jen další morálně mocenskou nerovnováhu, která je podle komplexnějších pokusů o vysvětlení již tak jednou z pravých příčin východoněmeckých protestních postojů. Německé debaty a iniciativy k situaci ve východním Německu se tak vyplatí bedlivě sledovat i pro nás — vypovídají totiž i o nás.
Inspirující je v tomto ohledu jednak iniciativa mladých východoněmeckých levičáků Aufbruch Ost! (Východní procitnutí). Ukazují, jak důležitá role může v celé věci připadnout lidem, kteří dobu transformace zažili jen zprostředkovaně, a mají tak dost informací k tomu ji zanalyzovat, ale zároveň již jistý potřebný emocionální odstup; kteří jsou součástí společnosti, o kterou jde, a rozumí tak všem jejím rozpoložením a zdánlivě iracionálním reakcím; kteří se svými spoluobčany i přes principiální odpor k jejich politickým tendencím soucítí — protože to jsou koneckonců jejich rodiče a prarodiče.
Do této nadějné generace se řadí i teprve pětadvacetiletý Lukas Rietzschels, jenž se se svou beletristickou knihou Mit der Faust gegen die Welt schlagen (Uhodit pěstí do světa) o okolnostech svého vyrůstání na východoněmeckém venkově v Německu rychle vyhoupl mezi ty, kteří zbytku země vysvětlují fenomén východní Německo. Iniciativě aktivistů i mladému spisovateli je přitom společné, že přechod východního Německa do kapitalismu a demokracie líčí jako obzvlášť náročný, nezřídka nespravedlivý proces devastující lidské existence i jejich soužití, proces, který lidi zasáhl o to více, oč byla očekávání od převratu zcela jiná.
To mají společného s dalším důležitým příspěvkem do debaty — totiž knihou saské ministryně pro integraci, sociální demokratky Petry Köppingové Integriert doch erstmal uns (Integrujte nejprve nás). Ta se stále ještě nesamozřejmou otevřeností popisuje řadu materiálních nespravedlností i symbolických ublížení a ponížení, kterých se východním Němcům po pádu jejich systému dostalo ze strany dějinných vítězů, jejich západních spoluobčanů.
Na jedné straně averze východních Němců vůči migrantům má být především důsledkem jejich "upozadění" vůči Němcům západním; ale na straně druhé se zároveň přesně ta samá averze konstatuje i u populace české. Přičemž není nic známo o tom, že by Češi měli trpět nějakým komplexem méněcennosti vůči "velkém bratru" odněkud ze Západu.
Autorka sice argumentuje obecnou frustrací v bývalé východní Evropě z procesu transformace; jenže tento faktor by stejně tak musel působit i u těch východních Němců. Takže by u nich musely - kumulativně - působit faktory dva; ale nezdá se, že by stupeň jejich averze vůči migrantům byl signifikantně vyšší nežli dejme tomu u Čechů.
A za druhé: ta transformace opravdu ani zdaleka nebyla tak "zpackaná", jak se článek snaží sugerovat. Ve svém celku byla konec konců velice úspěšná; a většině lidí se ekonomicky daří mnohem lépe nežli před ní. Nehledě k tomu, že jak známo přívrženci třeba takové AfD se rekrutují především ze středních, materiálně tedy nikterak prekérních vrstev.
A tak bych se přece jenom přikláněl k tomu, že základním rysem té vnitřní nenávisti mnoha obyvatel bývalé východní Evropy je právě toto - totiž dědictví života v totalitním režimu. Ten pocit vlastní ušlápnutosti v totalitě - ten nevyhnutelně vedl k pocitům nenávisti, nedůvěře; a k pocitům vlastní nadřazenosti nad jinými, jako vnitřní kompenzace této ušlápnutosti. Ostatně, všechny tyto projevy bylo možno zaznamenat právě ještě za trvání minulého režimu; a tedy ještě p ř e d celým procesem transformace.