Po náročných vyjednáváních, která musela být oproti původním plánům o dva dny prodloužena a byla zakončena čtyřiadvacetihodinovým maratonem v noci na včerejšek, nastal v Berlíně ve středu ráno konečně průlom v koaličních rozhovorech o společné vládě křesťanských demokratů dosavadní kancléřky Angely Merkelové (CDU/CSU) a sociální demokracie pod vedením Martina Schulze (SPD). Ta si na svém výjimečném sjezdu před dvěma a půl týdny velmi těsně schválila, že se navzdory ne zcela uspokojivým výsledkům předcházejících neformálních sondážních vyjednávání budou směrem ke společné vládě přece jen dál ubírat.

Vyjednávací tým dostal za úkol dosáhnout od protistrany dalších ústupků zejména ve třech tématech: otázce dodatečného příchodu rodin uprchlíků, kteří již dostali v Německu přiznaný azyl, u zákazu pracovních smluv na dobu určitou bez věcného důvodu a ve věci zrušení dvoutřídní zdravotní péče. S napětím se očekávalo také rozdělení rezortů v případné budoucí vládě.

První otázku obě strany vyřešily již minulý týden v parlamentu, když se domluvily na následujícím kompromisu: Až do srpna tohoto roku bude dostěhovávání rodin přerušeno, od září pak umožněno tisíci rodinám měsíčně. Ve vlastních koaličních vyjednáváních, která vedlo osmnáct tematických pracovních skupin, se pak sice nedomluvil úplný zákaz smluv na dobu určitou bez věcného důvodu, ale alespoň jejich časové a početním omezení.

K otázce dvoutřídní medicíny má pak zasednout příští rok pracovní skupina, která vypracuje návrh na sblížení honorářů pro lékaře za pojištěnce zákonného i soukromého pojištění, jejichž rozdílná výše je nyní považována za pramen nespravedlnosti v zacházení s oběma skupinami pojištěnců. Výsledná koaliční smlouva má jinak celkově 179 stran členěných do čtrnácti tematických oblastí a její motto zní „Nový začátek pro Evropu, nová dynamika pro Německo, nová soudržnost pro naši zemi“.

Rozdělení funkcí

Co se rozdělení rezortů týče, vydobyli sociální demokraté finance, zahraničí, práci a sociální věci, spravedlnost, životní prostředí a ministerstvo pro rodinu, ženy, mládež a seniory. CDU připadne hospodářství, obrana, zdravotnictví, vzdělání a zemědělství a její bavorské sestře CSU vnitro, doprava a rozvojová spolupráce.

Oproti minulé vládě přitom dojde k poupravení odpovědnosti některých rezortů — do působnosti vnitra by nově měla spadat také infrastruktura a poněkud difúzní „péče o vlast“, která již první den po ohlášení úmyslu vyvolala mnoho údivu a pošklebků, vysvětluje se ale tím, že vnitro zřejmě připadne bavorskému konzervativnímu hardlinerovi Horstu Seehoferovi, a působnost mu byla zřejmě tak říkajíc ušita na tělo.

Rezort dopravy zase má do odpovědnosti dostat i téma digitalizace. Celkově je rozdělení ministerstev hodnoceno jako jasná výhra SPD se silnými financemi, vděčným zahraničím a profilově pasující prací a sociálními věcmi a celkově v poměru k volebnímu výsledku s relativně vysokým počtem postů v budoucí vládě. Dá se tím celkem dobře měřit, jak moc Angele Merkelové záleželo na dohodě — do zátylku jí dýchalo nebezpečí předčasných voleb v případě nezdaru vyjednávání a rostoucí konzervativní opozice v její straně, která by už dost možná zabránila tomu, aby ji do voleb ještě jednou vedla právě ona.

Socialisté si pak obzvlášť pochvalují moc nad zahraničím a financemi zároveň, která jim dává možnost profilovat se v evropské police, jak o to usilují.

Nahlesová nastupuje

Sociální demokraté spolu s ohlášením výsledků vyjednávání ohlásili i rozsáhlou personální rošádu. Dosavadní šéf a neúspěšný lídr kandidátky z posledních voleb Martin Schulz se přihlásil o post ministra zahraničí, což část strany nese s nelibostí, protože dříve prohlašoval, že součástí vlády pod Angelou Merkelovou on nikdy nebude. Zřejmě aby si tyto kritiky trochu usmířil a zároveň adekvátně odpověděl na svou neustále klesající podporu, vzdá se jak postu vicekancléře, který by mu jinak tradičně připadal, tak ale i předsednictví ve straně.

Roli vicekancléře má převzít spolu s postem na financích dosavadní starosta Hamburgu Olaf Scholz, který již byl ministrem práce a sociálních věcí po část funkčního období první velké koalice Angely Merkelové. Předsedkyní strany by se pak měla stát Andrea Nahlesová, bývalá předsedkyně socialistické mládeže JuSos, v minulé vládě ministryně práce a sociálních věcí a současná předsedkyně poslaneckého klubu SPD v Bundestagu. Tam je první ženou v historii a na předsednické pozici ve straně by jí byla také.

Cesta ke této změně, jakož i celému ustavení nové vlády, je ovšem ještě křivolaká. Socialisty nyní čeká hlasování kompletní členské základny o koaliční smlouvě a personálních návrzích s ní spjatých. V průběhu příštího týdne jim budou poštou rozeslány hlasovací lístky a na hlasování pak budou mít zhruba dva týdny. Jeho výsledky bychom mohli tedy znát koncem prvního březnového týdne.

Čas do té doby využijí k intenzivní kampani zastánci i odpůrci velké koalice, kterých je ve straně hodně, jak ukázala již většina pouhých šesti procentních bodů pro vstoupení do koaličních rozhovorů. Obzvlášť intenzivní boj od té doby proti velké koalici pod heslem #NoGroKo vedou JuSos a jejich v mezičase i u nás známý šéf Kevin Kühnert. Vyzývají dokonce i ke vstupování do strany s cílem hlasovat proti velké koalici.

Tak od začátku roku skutečně učinilo až těžko uvěřitelných 24 tisíc lidí, což je i pro velkou SPD čítající přes 460 tisíc členů a členek vysoké číslo. Kdyby těchto nyní víc než pět procent členstva hlasovalo proti, mohli by se skutečně stát pověstným jazýčkem na vahách. Členská základna je obecně nevyzpytatelná, je otázkou, ve prospěch jaké varianty hovoří, že její valná většina se těžkých rozhodování mezi státotvorností a věrností principům a náročných bojů o konkrétní kompromisy bezprostředně nezúčastnila. Důvodem k nervozitě také je, že početné zemské svazy, jako třeba ten v Severním Porýní-Vestfálsku, jsou spíše proti velké koalici.

Nevalné vyhlídky

Pokud by členové SPD velkou koalici nyní v referendu skutečně odmítli, zbyly by jako poslední varianta předčasné volby. Bylo by to v poválečné historii z důvodu neschopnosti složit vládu poprvé. Osud Angely Merkelové by v tom případě byl velmi nejasný bez toho, aby se zároveň rýsoval nějaký jasný následovník či následovnice. V případě SPD by zřejmě muselo odstoupit celé stávající vedení, což by byla obzvláště velká škoda v případě Andrey Nahlesové považované na výjimečný politický talent, který by za normálních okolnosti ještě potřeboval nějakou dobu zrát právě na pozici, jakou je šéfka poslanců. Teď riskuje politickou smrt, aniž by zažila vrchol politického života, ke kterému má potenciál.

Náhrada za kompletní vedení se nerýsuje ani u SPD. Obě strany nadto nemají ani velká a zapamatovatelná témata, která by v kampani polarizovala natolik, aby výsledky byly výrazněji odlišné od těch minulých. Kromě toho je otázka, jak za zlé by jim voliči měli krach stávajících vyjednávání — SPD má už nyní podporu jen kolem sedmnácti procent, což je o tři procentní body méně než u voleb loni v září, a to ještě ani vládu krachnout nechat nemusela. Není nepravděpodobné, že by voliči odešli k pravicově-populistické AfD.

Jenže i v případě, že velká koalice na včera domluvených obrysech vznikne, je stabilita země zaručena dost možná pouze střednědobě. Dlouhodobě může další kompromisní velká koalice vést jen k dalšímu nárůstu odporu proti slabému establishmentu a posilování extrémních okrajů společnosti — jak to je koneckonců hlavním argumentem jejích stávajících odpůrců. Na tomto pozadí není vyloučeno, že se Německo pozvolna vydá francouzským směrem, tedy k výraznému oslabení obou masových politických stran představujících tradiční pravo-levý konflikt.

Zastánci tradičního, umírněného a stabilního stranického spektra to zkrátka aktuálně nemají jednoduché nikde a ani zevrubnější pohled na Německo a realistické dlouhodobější prognózy v tomto ohledu nezavdávají důvod k optimismu.