Právě před několika hodinami, v průběhu noci z pondělí na úterý, byla v Německu uzavřena s velkou pravděpodobností průlomová dohoda mezi protestujícími odbory kovozpracovatelského průmyslu IG Metall a zaměstnavatelskými svazy o podobě takzvaných tarifních smluv. Těmi se v Německu stanovuje výše mezd a další obecné pracovní podmínky na úrovni branží, jsou tedy jakousi obdobou našich kolektivních smluv vyššího stupně.

Jedná se zatím o dílčí dohodu uzavřenou pobočkou IG Metall v Bádensku-Württembersku, spolkové zemi s obzvláště velkými zaměstnavateli jako jsou Daimler nebo Bosch v jejím hlavním městě Stuttgartu. Bádensko-württemberská IG ovšem zastupuje skoro milion pracujících a očekává se, že parametry dohody teď převezme i dalších šest zbylých obvodů, na které IG Metall člení v Německu svoji územní odpovědnost.

Celkově by tak mělo jít o ujednání platné pro téměř čtyři miliony pracujících v kovozpracovatelském a elektrotechnickém průmyslu. Mnozí navíc soudí, že podle současné dohody vzniknou i další v odvětvích, kde se letos o tarifních smlouvách teprve vyjednávat bude — ve státní správě, chemickém průmyslu, u německé pošty nebo drah. Viděno z nadhledu jde tedy o vskutku důležitou věc.

O čem konkrétně dohoda pojednává: tarifní smlouva, která bude nyní platit až do března 2020, obsahuje vedle spíše mírného zvýšení mezd o 4,3 procenta především také možnost snížit si na dobu až dvou let pracovní dobu z plného úvazku, který činí pro německé kováky již nyní standardně pouze 35 hodin týdně, na 28 hodin týdně. Smlouva také obsahuje na rok 2019 několik jednorázových bonusů, které si budou moci pracující s rodinnými povinnostmi nebo namáhavějšími pracovními podmínkami jako prací na směny proměnit v další volno.

Ústupkem z původních požadavků odborů je, že pracující zřejmě nedostanou za zkrácení pracovní doby žádnou kompenzaci ušlé mzdy. Původně se mluvilo o tom, že by ti, kteří budou pracovat méně třeba právě proto, že se vedle práce musí starat ještě o malé děti nebo nemocné rodiče, dostali několik stovek euro měsíčně k pokrácené mzdě, aby tento model zejména pro méně vydělávající přicházel vůbec v úvahu. Zaměstnavatelé si pak také prosadili, že budou moci uzavřít více pracovních smluv se zvýšenou pracovní dobou 40 hodin týdně.

Z hlediska zahraničního pozorovatele ovšem není dohoda zajímavá jen konkrétním obsahem, ale i — a to snad ještě více — kontextem svého vzniku. Jejímu uzavření totiž předcházel již delší dobu nevídaný, intenzivní boj odborů. Nejprve se standardně vyjednávalo, to během podzimu minulého roku, avšak bez výsledků. Odboráři od začátku signalizovali, že zkracování pracovní doby je pro ně prioritou, které se nehodlají vzdát. Zaměstnavatelé se bránili, že v situaci, ve které jim už tak jako tak chybí kvalifikované pracovní síly, na něco takového v žádném případě nemohou přistoupit.

Když počátkem ledna vypršela lhůta, během které byly oběma stranám sporu zakázány bojové prostředky, zvedla se postupně stále větší vlna výstražných stávek. Vše vyvrcholilo minulý týden, kdy se jednodenních přerušení práce zúčastnilo až půl milionu zaměstnaných včetně největších podniků jako Daimler, Airbus nebo BMW.

Druhá zajímavá věc z obecného hlediska je pak sám požadavek, který pracující ke stávkám dohnal: totiž zkracování pracovní doby. V Německu je skutečně již delší dobu pozorovatelný trend posouvání preferencí od pouhého navyšování mezd k požadavkům pracovat flexibilněji podle vlastních potřeb a celkově méně. Není však náhoda, že poprvé se tento požadavek prosadil právě v kovozpracovatelském průmyslu — mzdy tam jsou obecně již teď poměrně vysoké a branži se daří.

Bude teď velmi zajímavé sledovat, jak se s kováckým příkladem vypořádají další branže, kde je situace v tomto ohledu trochu odlišná — a také jaká rezonance bude u nás.