Jak pokračuje vyjednávání o nové vládě v Německu
Kateřina SmejkalováSondážní rozhovory o pokračování velké koalice skončily rámcovou shodou na programu. SPD čeká teď v neděli důležitý sjezd, na kterém zkusí překonat rozpolcenost a případně schválit mandát k uzavření konečné koaliční dohody.
V neděli se v Bonnu uskuteční zvláštní sjezd německých sociálních demokratů, který rozhodne o tom, zda se jejich SPD po ukončení nezávazných, tzv. sondážních vyjednáváních pustí do formálních rozhovorů o velké koalici s křesťansko-demokratickou unií sesterských stran CDU a CSU dosavadní kancléřky Angely Merkelové.
Připomeňme, že parlamentní volby se v Německu uskutečnily v září minulého roku. Přinesly ztráty obou velkých stran, které spolu v přecházejícím funkčním období zemi vládly právě ve velké koalici. V případě SPD šlo dokonce o historicky nejhorší hodnotu dvaceti procent voličské podpory. S hned dvojciferným výsledkem, celkově třetím nejlepším, naopak vstoupila do Bundestagu pravicově-populistická AfD.
Poté, co SPD bezprostředně po vyhlášení výsledků rezolutně ohlásila odchod do opozice, se začalo vyjednávat o tzv. jamajské trojkoalici CDU/CSU, Zelených a liberálů z FDP. Když to v druhé půli listopadu už už vypadalo na úspěšné zakončení jednání, vše znenadání na popud FDP krachlo, a Německu tak zbyly jen tři možnosti: další vláda velké koalice, menšinová vláda CDU/CSU, nebo nové volby, obojí naposled jmenované by však bylo v Německu na spolkové úrovni bezprecedentní.
Tento nečekaný vývoj SPD přivedl do svízelné situace: Na jednu stranu se jí v pozici juniora do další velké koalice z pochopitelných důvodů nechce. Má takové za sebou za poslední tři volební období již dvě, a jakkoli se jí v nich podařilo prosadit řadu vlastních velkých projektů, jako například zavedení zákonné minimální mzdy, tyto úspěchy se nikdy neprojevily v nárůstu voličské podpory.
Německá sociální demokracie čelí jako většina jejích sesterských stran napříč Evropou obecnější krizi levice, potřebovala by se zkonsolidovat personálně. Čtyři roky v opozici se proto jevily jako výborný strategický krok, který měl kromě toho zabránit tomu, aby se největší opoziční stranou stala AfD. A mimoto si SPD vrátka k vyjednávání s Angelou Merkelovou hlasitě přibouchla ještě o povolebním večeru, a jakýkoli obrat tak hrozil nedůvěryhodností.
Na druhou stranu ale byli sociální demokraté vystaveni riziku, že jim při trvání na původní odmítavé pozici bude připisována odpovědnost za jakékoli nevypočitatelné důsledky obou v Německu dosud nevyzkoušených zbývajících variant, například myslitelný další vzestup AfD při předčasných volbách, a jen si tím voličskou základnu dále ztenčí. Hranice mezi zásadovým držením jednou nabraného kurzu a nekonstruktivní umanutostí je koneckonců tenká.
Příklad za všechny jsou důchody: v poslední době se v Německu začalo častěji hovořit a psát o tom, že narůstající počet důchodců žije v chudobě. V době předkoaličních jednání se dost často začal používat pojem "solidární důchod". To mohlo sugerovat že by Německo konečně převzalo rakouský model, kdy minimální důchod pro jednu osobu tvoří v současné době 890 euro. Namísto toho se německá sociální demokracie spokojila s tím, že pro důchodce kteří mají odpracovaných 35 příspěvkových let dostanou dávky o deset procent nad místním sociálním minimem - čili namísto nějakých 400 euro příště 440. Čili - čistě aritmeticky o polovinu méně nežli v Rakousku! V praxi je to srovnání poněkud složitější, ty německé sociální dávky mohou ovšem zahrnovat i příspěvek na bydlení; ale faktem je že z toho původně avizovaného "sociálního důchodu" nakonec zůstal vlastně jenom paskvil. Který ovšem vyjednávači sociální demokracie prezentují jako svůj údajný "úspěch".