Na sjezd německých sociálních demokratů, který se uskutečnil za účasti šesti stovek delegátů a delegátek ve čtvrtek a pátek v Berlíně, se čekalo s velkým napětím. Strana jednak potřebovala zpracovat svůj nejhorší poválečný volební výsledek, který utržila v zářijových parlamentních volbách, a vyvodit z něj odpovídající personální, programové a strategické důsledky. Zásadní otázkou přitom bylo, zda si v čele ponechá neúspěšného volebního lídra Martina Schulze. Ten je sice za neúspěch jako předseda politicky odpovědný, vedení ale přebral teprve necelého tři čtvrtě roku před volbami, a tak se ozývají hlasy, že dlouho dopředu nastavenou trajektorii pádu už mohl jen těžko změnit. Navíc ujmout se vedení v době všeobecného úpadku sociálně demokratických stran jaksi nikdo další vyloženě netouží.

A jako kdyby toho nebylo už na jeden sjezd dost, přibyl na jeho program nedávno ještě jeden zásadní bod k vyřízení: Poté, co před třemi týdny nečekaně ztroskotala vyjednávání mezi křesťanskými demokraty, zelenými a liberály o jamajské trojkoalici, masivně na SPD vzrostl tlak, aby vstoupením do velké koalice či alespoň podpořením menšinovou vládu CDU/CSU Angely Merkelové, aby ukončila politickou nestabilitu a předešla nutnosti uspořádat nové volby. Od sjezdu tedy bylo potřeba zásadní rozhodnutí i v této otázce.

↗

Martin Schulz během jarní předvolební kampaně. Foto archiv SPD, WmC

Martin Schulz jako úřadující předseda strany pronesl projev trvající celou hodinu a čtvrt. Nejprve převzal odpovědnost za svůj podíl na volebním neúspěchu a všem, kteří do strany vkládali naděje a podíleli se na kampani, se za něj omluvil. Dále se věnoval zdůvodnění neúspěchu — spočíval z jeho pohledu především v tom, že se SPD vzdálila lidem a v aktuálně rozhodujícím společenském sporu, jehož hlavní štěpící linií je odpor k establishmentu, se v očích voličů a voliček vmanévrovala právě do jeho pozice.

Za hlavní obecný politický cíl proto označil překonávání tohoto rozkolu, a to jak v celospolečenském měřítku, tak vnitrostranicky. Vedení se má přiblížit členské základně a strana se má zreformovat tak, aby v ní narostl podíl žen, mladých lidí a celkově vzrostla její diverzita, a tím se přispělo k tomu, že nebude považována za odtrženou elitu, ale reálný odraz společnosti. Schulz plédoval pak také za to, aby v budoucnu byly rozhodující obsahy, klidně v podobě oživujících věcných sporů, a do pozadí ustoupily spory o personální obsazení, různé politikaření a strategické kličkování podle výsledků průzkumů nebo jakéhosi domnělého „ducha doby“.

Následně se již věnoval jednotlivým tematickým oblastem a výzvám, na které musí sociální demokracie v souladu se svým světonázorem najít odpovědi. Jasně pojmenoval potřebu vrátit se k ideálu demokratického socialismu, tedy upřednostnit lidi a jejich demokratickou politickou vůli před ekonomickými zájmy kapitálu. Artikuloval poznatek, že to jsou právě excesy jako daňové úniky nebo spekulace s potravinami, které rozhodujícím dílem přispívají k současné krizi nedůvěry lidí v politiku, protože ta jim skutečně čelit zatím nezvládá.

Zdůrazněním, že mnoho z těchto ekonomických excesů, stejně jako další výzvy typu migrace nebo terorismu, je možné zvládat pouze na evropské úrovni, přešel k tématu budoucnosti evropské integrace. V tomto ohledu přednesl ambiciózní plán, že do roku 2025 by v Evropě měly prohloubením federativních principů, například ustavením evropského ministra financí či zavedením evropské minimální mzdy, vzniknout „Spojené státy evropské“ s ústavou vytvořenou široce participativním ústavodárným konventem. S podobnou nemilosrdností, která byla v tomto ohledu typická už pro volební program SPD, je pro vyloučení všech, kteří s takovýmto postupem nebudou souhlasit.

V dalším sledu přišlo na řadu pak třeba ještě téma práce, ale v kontextu aktuální debaty o kultuře sexismu v souvislosti s kampaní #metoo také například rovné postavení žen a mužů, či poněkud netypicky, ochrana životního prostředí a boj s klimatickou změnou.

Do vlády, nebo do opozice?

S výjimkou jednoznačného odmítnutí stanovit konkrétní početní hranici pro přijímání uprchlíků nenarýsoval Schulz celkově ve své řeči v podstatě žádné konkrétnější červené linie, kterými by si zřetelněji vykolíkovával prostor pro jednání s CDU/CSU o dalším politickém vývoji v zemi. Že se na nich SPD bude podílet, si její předsednictvo schválilo již začátkem týdne, a Martin Schulz v závěru svého projevu požádal o mandát také sjezd.

Hojně se cituje obrat, který použil na ospravedlnění svého požadavku, totiž že „SPD sice samozřejmě nemusí za každou cenu vládnout, ale na druhou stranu by neměla také za každou cenu vládnutí odmítat“. Navzdory velké rozpolcenosti strany v této otázce, kdy má její významná část pocit, že by strana měla jednoznačně trvat na tom jít do opozice, protože jen tak se může opět ostřeji vyprofilovat, kdežto být menším koaličním partnerem ve velké koalici by ji jenom dál marginalizovalo, Schulz svolení k vyjednáváním „bez pevně stanoveného cíle“ nakonec obdržel. Zavázal se, že o jejich výsledku znovu nechá hlasovat členskou základnu.

Při volbě předsedy neměl dle očekávání konkurenta či konkurentku a byl opětovně zvolen většinou 82 procent hlasů. To je sice na jednu stranu slušný výsledek — za kritickou dolní hranici bylo dopředu považováno 74 procent, kterých dosáhl v roce 2015 při své poslední volbě jeho předchůdce Sigmar Gabriel. Na druhou stranu se od poslední volby, kdy byl Schulz v březnu tohoto roku předsedou zvolen poprvé neuvěřitelnými sto procenty hlasů, jedná o ztrátu každého pátého hlasu a znalci poměrů ve straně tvrdí, že ani to ještě věrně nezobrazuje jeho erodující podporu, že si prostě jen složité okolnosti žádaly, aby strana alespoň jakž takž držela pohromadě, což některé nespokojence přesvědčilo k tomu, proti Schulzovi přece jen nehlasovat.

Zda může Martin Schulz ztracenou podporu, ať již tu vnitrostranickou či voličskou, získat zpět v nadcházejících vyjednávání s Angelou Merkelovou o řešení pro německé bezvládí, je velkou otázkou. Žádné z řešení, která přicházejí v úvahu, není pro SPD ideální: když z vyjednávání odejde bez dohody, bude za stranu, která se v nouzi neumí zachovat státotvorně. Když vznikne menšinová vláda, mohou být očekávatelné problémy spojené s jejím provozem lehce připisovány i SPD, která odmítla jít do velké koalice.

Pokud by však vstoupila do té, bude mít znovu velmi omezený prostor k potřebným reformám. Partaji kromě toho aktuálně chybí konkrétnější velké politické cíle, které by se hodily k politickým obchodům za účast ve vládě nebo podporu vlády menšinové — skoro všechny, jako zavedení plošné, zákonem dané minimální mzdy, už dokázala prosadit v uplynulém funkčním období. Hrozí proto o to víc, že zase skončí v kleštích a bez jasného profilu. Sledování německé politické scény v nás tedy bude velké napětí vzbuzovat i po sjezdu SPD.