Téma výše našich mezd se hlavně díky dlouhodobému úsilí odborů a jejich kampani Konec levné práce konečně dostalo do zaslouženého centra veřejné debaty. Příjmy máme zejména ve srovnání s našimi západoevropskými sousedy opravdu nízké, jenže naplnit oprávněný požadavek na jejich zvýšení se v mnoha případech ukazuje jako velmi komplikovaný úkol.

Nízké mzdy totiž nejsou ani tak nějakou zlomyslnou schválností nadnárodních koncernů vůči středovýchodní Evropě, ale plynou zejména ze zákonitostí fungování evropského volného trhu, na němž se pohybují. Velmi dobře to lze ozřejmit na aktuálně diskutované otázce, zda mají profesionální řidiči projíždějící zeměmi s teritoriálně upravenou minimální mzdou, jako je Francie nebo Německo, právo dostávat po dobu projíždění jejich územím alespoň tamní minimální mzdu.

V současné době to vypadá, že Evropská Komise i na tlak České republiky navrhne z tohoto pravidla výjimku, když půjde jen o projíždění, které v případě jednoho řidiče nepřesáhne tři dny v měsíci.

Ti, kteří placení alespoň minimální mzdy všem pracujícím na území daného státu podporují, často používají slogan „Stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“. Proti tomu v teorii nelze namítat vůbec nic, je to spravedlivé a logické. V praxi to pak ovšem naráží na námitky protistrany — vznesené v aktuálním případě dle očekávání mimo jiné ze strany české Hospodářské komory —, že jde o opatření jdoucí proti nejdůležitějšímu zdroji české konkurenceschopnosti, kterým je v současné době v mnoha odvětvích právě levná práce. A přesně v tom tkví celý problém.

V soutěži zůstane vždy nějaký poražený

Na volném trhu je bohužel z logiky jeho fungování konkurenceschopnost opravdu centrální faktor. Evropský vnitřní trh je založen na svobodě pohybu osob (v tomto kontextu zaměstnaných), zboží, služeb a kapitálu. Ta byla umožněna, protože se věřilo, že se takovým uspořádáním celkově docílí největšího možného bohatství.

Jejich volný pohyb spolu s volnotržními mechanismy, mezi nimiž soutěž zabírá čelní místo, měly vést k nejefektivnějšímu možnému rozmístění kapacit. Volný trh tak vytváří vítěze, kteří z této efektivity profitují, ale tím nutně i poražené, kteří jí padli za oběť. Ona konkurenceschopnost, kterou jsme se zvykli zaklínat, je proto vlastně poměrně zlověstný pojem — konkurenceschopnost jednoho totiž znamená, že někdo jiný bude v soutěži s ním tím poraženým se všemi následky, které ekonomický neúspěch v současném uspořádání má. Kupříkladu pro Německo jsou tak nízké mzdy řidičů ze středovýchodní Evropy na jeho území soutěží o nižší mzdy a tím vyšší konkurenceschopnost, ve které prohrává, což se právě snaží změnit.

Na volném trhu v Evropě (platí to ale stejně i pro trhy globální) se nám tedy vlivem těchto volnotržních mechanismů ustavily tzv. hodnotové řetězce, což je pojem, který se zcela etabloval právě až s otevřením hranic a možností jednotlivé části produkce vykonávat v místech s největší konkurenceschopností pro daný výrobní krok.

Ta sice může tkvět například i ve výjimečném technickém know-how, ale častokrát bývá založena právě na nízké ceně práce. Některé státy, jako právě i Česká republika, které v určitém okamžiku neměly příliš čím jiným konkurovat, si na ní vybudovaly svou vlastní konkurenceschopnost v podstatě zcela. Tím se však — jak se ukázalo — ocitly v pasti, protože volat najednou po masivnějším zvyšování platů znamená ohrožovat vlastní schopnost konkurovat a tím se stavět do cesty mocným základním principům fungování volného trhu. Jakmile byly jednou vypuštěny z otěží regulací, jen velmi těžko jim čelí nejen jednotliví hráči na trhu, ale obtížně se dostávají pod politickou kontrolu.

A tak z principu a hodnotového přesvědčení po stejných mzdách za stejnou práci na stejném místě volat můžeme a musíme. Jak toho ale lze dosáhnout na volném trhu překračujícím hranice států a tím i jejich regulatorní možnosti, to je komplikovaná otázka. Volný trh nás drží v kleštích, umožňuje nám přijímat pouze taková opatření, která by výrazněji nenarušila křehkou rovnováhu v existujících hodnotových řetězcích. Jinak nám totiž i tu naši lacinou práci vezme úplně a přesune ji někam, kde budou konkurenceschopnější.

Kauzy jako zavedení místní minimální mzdy pro projíždějící řidiče, o které jde nyní, ale koneckonců i příbuzný případ nedávné debaty o evropské směrnici o vysílání pracovníků, mohou tedy sloužit především pro upozornění na celý problém a rozproudění debaty. Přínosné jsou také vůbec pro zvědomení rozměrů rozdílů ve mzdách, se kterými máme co dočinění (třeba že se německá minimální mzda, jak se v této souvislosti ukázalo, pohybuje někde na úrovni pražské průměrné).