Téma výše našich mezd se hlavně díky dlouhodobému úsilí odborů a jejich kampani Konec levné práce konečně dostalo do zaslouženého centra veřejné debaty. Příjmy máme zejména ve srovnání s našimi západoevropskými sousedy opravdu nízké, jenže naplnit oprávněný požadavek na jejich zvýšení se v mnoha případech ukazuje jako velmi komplikovaný úkol.

Nízké mzdy totiž nejsou ani tak nějakou zlomyslnou schválností nadnárodních koncernů vůči středovýchodní Evropě, ale plynou zejména ze zákonitostí fungování evropského volného trhu, na němž se pohybují. Velmi dobře to lze ozřejmit na aktuálně diskutované otázce, zda mají profesionální řidiči projíždějící zeměmi s teritoriálně upravenou minimální mzdou, jako je Francie nebo Německo, právo dostávat po dobu projíždění jejich územím alespoň tamní minimální mzdu.

V současné době to vypadá, že Evropská Komise i na tlak České republiky navrhne z tohoto pravidla výjimku, když půjde jen o projíždění, které v případě jednoho řidiče nepřesáhne tři dny v měsíci.

Ti, kteří placení alespoň minimální mzdy všem pracujícím na území daného státu podporují, často používají slogan „Stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“. Proti tomu v teorii nelze namítat vůbec nic, je to spravedlivé a logické. V praxi to pak ovšem naráží na námitky protistrany — vznesené v aktuálním případě dle očekávání mimo jiné ze strany české Hospodářské komory —, že jde o opatření jdoucí proti nejdůležitějšímu zdroji české konkurenceschopnosti, kterým je v současné době v mnoha odvětvích právě levná práce. A přesně v tom tkví celý problém.

V soutěži zůstane vždy nějaký poražený