Téma výše našich mezd se hlavně díky dlouhodobému úsilí odborů a jejich kampani Konec levné práce konečně dostalo do zaslouženého centra veřejné debaty. Příjmy máme zejména ve srovnání s našimi západoevropskými sousedy opravdu nízké, jenže naplnit oprávněný požadavek na jejich zvýšení se v mnoha případech ukazuje jako velmi komplikovaný úkol.

Nízké mzdy totiž nejsou ani tak nějakou zlomyslnou schválností nadnárodních koncernů vůči středovýchodní Evropě, ale plynou zejména ze zákonitostí fungování evropského volného trhu, na němž se pohybují. Velmi dobře to lze ozřejmit na aktuálně diskutované otázce, zda mají profesionální řidiči projíždějící zeměmi s teritoriálně upravenou minimální mzdou, jako je Francie nebo Německo, právo dostávat po dobu projíždění jejich územím alespoň tamní minimální mzdu.

V současné době to vypadá, že Evropská Komise i na tlak České republiky navrhne z tohoto pravidla výjimku, když půjde jen o projíždění, které v případě jednoho řidiče nepřesáhne tři dny v měsíci.

Ti, kteří placení alespoň minimální mzdy všem pracujícím na území daného státu podporují, často používají slogan „Stejná mzda za stejnou práci na stejném místě“. Proti tomu v teorii nelze namítat vůbec nic, je to spravedlivé a logické. V praxi to pak ovšem naráží na námitky protistrany — vznesené v aktuálním případě dle očekávání mimo jiné ze strany české Hospodářské komory —, že jde o opatření jdoucí proti nejdůležitějšímu zdroji české konkurenceschopnosti, kterým je v současné době v mnoha odvětvích právě levná práce. A přesně v tom tkví celý problém.

V soutěži zůstane vždy nějaký poražený

Na volném trhu je bohužel z logiky jeho fungování konkurenceschopnost opravdu centrální faktor. Evropský vnitřní trh je založen na svobodě pohybu osob (v tomto kontextu zaměstnaných), zboží, služeb a kapitálu. Ta byla umožněna, protože se věřilo, že se takovým uspořádáním celkově docílí největšího možného bohatství.

Jejich volný pohyb spolu s volnotržními mechanismy, mezi nimiž soutěž zabírá čelní místo, měly vést k nejefektivnějšímu možnému rozmístění kapacit. Volný trh tak vytváří vítěze, kteří z této efektivity profitují, ale tím nutně i poražené, kteří jí padli za oběť. Ona konkurenceschopnost, kterou jsme se zvykli zaklínat, je proto vlastně poměrně zlověstný pojem — konkurenceschopnost jednoho totiž znamená, že někdo jiný bude v soutěži s ním tím poraženým se všemi následky, které ekonomický neúspěch v současném uspořádání má. Kupříkladu pro Německo jsou tak nízké mzdy řidičů ze středovýchodní Evropy na jeho území soutěží o nižší mzdy a tím vyšší konkurenceschopnost, ve které prohrává, což se právě snaží změnit.

Na volném trhu v Evropě (platí to ale stejně i pro trhy globální) se nám tedy vlivem těchto volnotržních mechanismů ustavily tzv. hodnotové řetězce, což je pojem, který se zcela etabloval právě až s otevřením hranic a možností jednotlivé části produkce vykonávat v místech s největší konkurenceschopností pro daný výrobní krok.

Ta sice může tkvět například i ve výjimečném technickém know-how, ale častokrát bývá založena právě na nízké ceně práce. Některé státy, jako právě i Česká republika, které v určitém okamžiku neměly příliš čím jiným konkurovat, si na ní vybudovaly svou vlastní konkurenceschopnost v podstatě zcela. Tím se však — jak se ukázalo — ocitly v pasti, protože volat najednou po masivnějším zvyšování platů znamená ohrožovat vlastní schopnost konkurovat a tím se stavět do cesty mocným základním principům fungování volného trhu. Jakmile byly jednou vypuštěny z otěží regulací, jen velmi těžko jim čelí nejen jednotliví hráči na trhu, ale obtížně se dostávají pod politickou kontrolu.

A tak z principu a hodnotového přesvědčení po stejných mzdách za stejnou práci na stejném místě volat můžeme a musíme. Jak toho ale lze dosáhnout na volném trhu překračujícím hranice států a tím i jejich regulatorní možnosti, to je komplikovaná otázka. Volný trh nás drží v kleštích, umožňuje nám přijímat pouze taková opatření, která by výrazněji nenarušila křehkou rovnováhu v existujících hodnotových řetězcích. Jinak nám totiž i tu naši lacinou práci vezme úplně a přesune ji někam, kde budou konkurenceschopnější.

Kauzy jako zavedení místní minimální mzdy pro projíždějící řidiče, o které jde nyní, ale koneckonců i příbuzný případ nedávné debaty o evropské směrnici o vysílání pracovníků, mohou tedy sloužit především pro upozornění na celý problém a rozproudění debaty. Přínosné jsou také vůbec pro zvědomení rozměrů rozdílů ve mzdách, se kterými máme co dočinění (třeba že se německá minimální mzda, jak se v této souvislosti ukázalo, pohybuje někde na úrovni pražské průměrné).

Evropská pravidla

Skutečnost je ovšem bohužel taková, že narovnání rozdílů ve mzdách podobnými izolovanými a ve stávající popsané situaci přece jen poměrně radikálními opatřeními skutečně dost dobře ze dne na den nedocílíme. To spíš opravdu některé firmy, které své fungování prostě jen přizpůsobily aktuálnímu rozložení sil na trhu, krachnou. Stejně tak jako se ukazuje (a na to správně poukazují vedle svých dílčích úspěchů při zvyšování mezd i samy odbory), že bouchnutí do stolu v českých pobočkách zahraničních firem s požadavkem „Chceme okamžitě německé platy“ funguje pouze omezeně. Aktuální nastavení hodnotových řetězců na volném evropském trhu to prostě dost dobře neumožňuje.

Neměli bychom se ale ani omezit jen na volání po zvyšování naší konkurenceschopnosti jiným způsobem — vybudování know-how, kterým bychom mohli v budoucnu místo levné práce konkurovat, může být zdánlivým řešením pro naši vlastní zem. Musíme si ale uvědomit, že zase bude produkovat chudáky, kteří na naší konkurenceschopnosti budou tratit, někde jinde. Protože ačkoli pořád ještě generujeme stále více a více bohatství, pohled na jeho současnou distribuci je tristní. Jejich dosavadní snažení znamená pro středně a nízko příjmové zaměstnance napříč Evropou spíš hru s nulovým součtem — co někdo někde získá, někde jinde jiný ztratí (tak jako nyní Němci v mnoha případech tratí na naší levné práci a my zase na jejich technologické konkurenceschopnosti). Pokud jen trochu vyznáváme myšlenku mezinárodní solidarity, nemůže ani to být naším cílem.

Jako jediná potenciálně funkční a pro všechny prospěšná cesta se tedy jeví celoevropská opatření jako je stanovení společné evropské minimální mzdy, a to i nominální, a její pravidelné automatické zvyšování, což by centrálně alespoň částečně omezilo tlak trhu soupeřit cenou práce. Potřebné by byly kromě toho další kroky, které by vedly k férovějšímu rozdělení vytvořeného bohatství po celé délce hodnotových řetězců (včetně jejich částí mimo společný evropský trh).

K nim patří například zastropování odměn managementu a jeho navázání na průměrnou mzdu v podniku (třeba dokonce průměru všech jeho evropských poboček) nebo zamezení vyvádění katastrofálně vysokého objemu peněz s pomocí daňových optimalizací a úniků do daňových rájů mimo EU a místo toho jejich rozdělení mezi lidi, kteří se na generování toho bohatství podíleli, tedy i mezi pracující.

Jenže kámen úrazu je v tom, že k přijetí těchto opatření musí dojít v podmínkách bezustání generovaného tlaku na konkurenceschopnost. Tu pro sebe pod tlakem trhu někteří hledají v nízkých mzdách a jiní například zase v nízkých daňových sazbách. A tristní neschopnost postavit se v jeden moment oné silné logice volného trhu a říct: „dost bylo závodu ke dnu!“ — na takovou neschopnost už se díváme na evropské úrovni nějakou řádku let. Středoevropské prosazení si výjimky z povinnosti platit řidičům minimální západoevropskou mzdu je jen další dějství. Soutěživost se všemi svými negativními stránkami prostě zas a znova vyhrává a skoro se zdá, že tomu nemůže být jinak — volný trh nás prostě vězní ve své volnosti.