Křesťanskodemokratický volební slogan „Za Německo, ve kterém budeme žít dobře a rádi“ a jako reakce sociálnědemokratické „Je to útok na demokracii“; výrok Martina Schulze „V Německu vládne nespravedlnost“ a replika kancléřky „Lidem v Německu se ještě nikdy nedařilo tak dobře jako nyní“; a označení památníku obětem holocaustu za „ostudu uprostřed hlavního města“ ze strany předního představitele Alternativy pro Německo a debaty o obavách, že těsně před branami Spolkového sněmu poprvé stojí nepřátelé samotných fundamentů toho, na čem je německá poválečná společnost postavena. I tak se dá ve zkratce ilustrovat, co hýbe Německem před nedělními volbami do Spolkového sněmu, jedné ze dvou komor tamního parlamentu.

Německo má za sebou dvanáct let pod vládou křesťanské demokratky Angely Merkelové. Stála v čele dvou velkých koalic se sociální demokracií, mezi které bylo vklíněno jedno funkční období vlády její CDU/CSU s liberály. Nepřestává udivovat a svědčí o jejích mimořádných politických dovednostech, že se jako žena z východního Německa v roce 2000 dostala do čela strany, která byla do té doby výspou západoněmeckého mužsky dominovaného konzervativismu. Od té doby proměnila kancléřka výrazně celou stranickou tvář a posunula CDU/CSU do politického středu.

↗

Souboj mezi CDU Angely Merkelové a SPD Martina Schulze nebude zřejmě nakonec tak napínavý, jak se zdálo během letošního jara. Repro NA, FB, WmC

Merkelová příliš nelpí na věcech, které jsou ztělesněním tradičních konzervativních hodnot. U posledních jejich zbytků, které kancléřčino dvanáctileté vládnutí přežily — jako je daňový systém významně zvýhodňující páry s jedním hlavním živitelem a druhým v páru s nízkým úvazkem nebo dokonce bez práce, který cementuje tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami (tzv. Ehegattenspliting) —, se jedná spíš o úlitbu konzervativnější sesterské partaji CSU než o její vlastní ideologické přesvědčení.

Pro Merkelovou je stěžejní ukotvení Německa v Evropě a transatlantická vazba na Spojené státy. U ostatních témat vede její protestantské rodinné zázemí a vyrůstání ve východním Německu, které bylo přes svůj totalitní ráz v mnoha ohledech emancipovanější než západ země, k tomu, že má blíž k sociální demokracii než bavorské CSU.

I z hlediska kancléřčiny osobnostní výbavy jsou této političce jakékoli vyhraněnější pozice cizí. Často bývá odkazováno na její vzdělání fyzičky, která se i ke společenským problémům staví jako k fyzikálním rovnicím: rozloží je na co nejmenší dílčí problémy, s nimiž se systematicky, pragmaticky a bez větších vášní, nicméně vždy nakonec velmi šikovně a především konsensuálně, vyrovná.

S takovou protivnicí se vyzyvatelům v předvolebním boji těžko dostává do politického konfliktu. Zpráva, kterou voličům a voličkám vysílá, včetně v úvodu textu zmíněného nic neříkajícího sloganu, bývá shrnována jako prosté: „Vždyť už mě znáte“. Do obsahových debat se nepouští, když se tomu dá jen trochu vyhnout — kategoricky například odmítla střetnout se se sociálnědemokratickým lídrem Martinem Schulzem ve více než jednom televizním duelu — nebo svým oponentům k jejich analýze problémů prostě v zásadě přitaká.

To, že v červenci umožnila nechat v Bundestagu hlasovat o otevření instituce manželství stejnopohlavním párům, ačkoli sama pak hlasovala proti, bylo po krátké euforii u sociálních demokratů a Zelených rychle demaskováno jako mistrný tah Merkelové, jak vyloučit jedno z posledních opravdu kontroverzních témat mezi CDU/CSU a liberálními stranami z předvolebních debat. Není tak divu, že Martinu Schulzovi v létě praskly nervy a kancléřku obvinil z toho, že její chování je útokem na demokracii, která žije z živé a kontroverzní debaty. A kancléřka ji systematicky v Německu už více než desetiletí dusí.

Schulzovo jaro a SPD dnes

Sám sociálnědemokratický vyzyvatel Merkelové Martin Schulz se snažil urputně od svého nástupu do čela strany a na čelní místo volební kandidátky začátkem tohoto roku živou a kontroverzní debatu vyvolat. Nastoupil s razantní rétorikou o tom, že mnoho lidí v Německu trpí sociální nespravedlností a že sociální demokraté s ní zatočí. Že se jedná o téma, které část obyvatel Německa opravdu pálí, o tom svědčí euforie, kterou nástup dlouholetého europoslance Schulze na německou politickou scénu vyvolal.

SPD potácející se dlouhodobě v průzkumech kolem dvaceti procent najednou vystřelila během několika týdnů nad třicítku a atakovala hodnoty podpory křesťanských demokratů. Zájem o členství ve straně šel brzy do desetitisíců, na řadě míst docházely stranické knížky. Euforie byla tak velká, že si ji pořádně nikdo neuměl vysvětlit, a tím pádem ani neměl plán, jak ji do voleb udržet a u voleb proměnit. Martin Schulz se dostal pod ohromný tlak, několikrát se objevil příměr návalu podpory k mýdlové bublině, kterou musí půl roku udržet nad hlavou.

Vlivem kombinace porážky SPD v jarní triádě voleb do zemských parlamentů (ačkoli vždy spíše z důvodů pramenících ze specifické politické situace v té které spolkové zemi), různých personálních slabostí a změn a otálení s konkretizací toho, jak že se tedy sociální demokraté s onou hlasitě vyhlášenou nespravedlností přesně hodlají vypořádat, klesla jejich podpora postupně zpět jen na o něco málo více než výchozích dvacet procent.

Problém s prosperitou

A jaká že tedy ta sociální situace v Německu vlastně je? Čistě podle makroekonomických ukazatelů se daří Německu dobře: krizí prošlo bez větší újmy, růst je solidní a exporty rekordní, nezaměstnanost se povedlo zkonsolidovat. Zčásti nicméně za příznivost těchto ukazatelů mohou tzv. Harzovy reformy přijaté Schröderovou vládou předcházející první vládě Angely Merkelové, které deregulovaly pracovní trh a zpřísnily podmínky vyplácení sociální podpory.

Daní za všeobecnou prosperitu je mimo jiné i masivní nárůst nízkopříjmového sektoru a výrazná prekarizace pracovních podmínek. Do toho je Německo poněkud překvapivě zemí, která obsazuje přední příčky u nechvalných indikátorů, jako je rozdíl v ohodnocení žen a mužů, nebo v měření toho, kde je nejnižší sociální mobilita.

Pro zemi je tedy typická jistá schizofrenie: Zatímco dotázaní na spokojenost s jejich vlastní osobní situací většinou říkají, že jim samotným se vede ještě celkem dobře, pod vlivem obecnějších trendů pak na obecněji položenou otázku po spravedlnosti ve společnosti odpovídají většinou už o poznání skeptičtěji. Právě tuto skepsi a nespokojenost s poměry se u nich zřejmě začátkem roku podařilo oslovit Martinu Schulzovi.

Když ovšem takto oslovení lidé viděli, že ani Martin Schulz na ni nemá přesvědčivá konkrétní řešení, nechalo se zřejmě mnoho z nich zase ukolébat kancléřčinou mantrou, že „Lidem v Německu se ještě nikdy nedařilo tak dobře jako nyní“. Protože i to je vlastně pravda.

Nahnědlá alternativa

V Německu je nicméně zároveň výrazná skupina lidí, která se v žádném případě nenechá ukolébat ničím. Řeč je o členech, sympatizantech a voličích pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD). Vznikla v roce 2013 původně jako strana konzervativních ekonomů bojujících proti doktríně Angely Merkelové, že záchrana Řecka za vydatného přispění Německa je „bez alternativ“ — odtud také název nové strany. S hromadným příchodem uprchlíků do Německa, který kulminoval v létě 2015, se strana skomírající obrodila a začala přeorientovávat výrazně národovecky.

Současná běžná rétorika čelních představitelů AfD, jak ji ztělesňuje kupříkladu na úvod zmíněný citát o „ostudném památníku holocaustu“, ji dostala až na samou hranu pravicového extremismu. Že by se taková strana měla dostat do Bundestagu, vyvolává v Německu, kde dlouho platilo, že nebude existovat žádná významnější strana napravo od CDU/CSU, čiré zděšení.

Členové a členky etablovaných stran i média řeší již delší dobu dilema, jak se k AfD vlastně vztahovat — zda ji kategoricky vylučovat z debat, aby extrémní prohlášení nedostávala prostor, a tím se nelegitimovala, nebo zda ji do debat regulérně zahrnout, protože přece jen nezanedbatelnou voličskou podporu má a její vylučování vede jen k tomu, že si buduje kult jakéhosi disidentství. Předvolební boj byl tak v Německu ve znamení i tohoto dilematu.

↗

Vývoj podpory německých stran od minulých voleb. Preference AfD světle modrou. Repro NA, FB, WmC

Možných vysvětlení pro vzestup AfD existuje celá řada. Průzkumy každopádně ukazují, že uvnitř německé společnosti spíše nedošlo k žádné nové radikalizaci, jak by se možná zejména v důsledku migrační krize očekávalo. Poměr lidí, kteří jsou náchylní k extrémní pravicové rétorice, dokonce v poslední době mírně poklesl. Spíš je to tedy tak, že takto smýšlející lidé definitivně ztratili politický domov u umírněnějších stran a že jim nově vzniklá AfD zároveň dala prostor jejich přesvědčení otevřeně ventilovat.

Od dříve konzervativní CDU/CSU se odvrátili ti, kteří nesouhlasí s jejím posunem do středu pod Angelou Merkelovou, od SPD se k AfD zase přesunuli méně vzdělaní a méně kosmopolitní pracující, pro které se partaj se svými převažujícími kulturně-liberálními tématy stala příliš elitní a cizí. Významný mobilizační potenciál má AfD taky mezi dosavadními nevoliči, kteří se dříve v německém stranickém spektru necítili doma nikde.

Ačkoli je AfD poměrně heterogenní stranou vykazující rozdíly zejména mezi východem a západem Německa, dá se říct, že ji — podobně jako třeba i v USA pravicového populistu Trumpa — podporují spíše průměrně vzdělaní lidé ze středních vrstev. Jsou to tedy lidé, jejichž materiální pohnutky jsou ty, že ještě mají něco, o co se mohou bát překotnými společenskými změnami přijít.

Zároveň se ukazuje ale dominance jiných než materiálních motivů — jedná se o lidi, kteří mají pocit, že se na ně zapomíná, nikdo je neposlouchá a nemají tak možnost ovlivnit dění kolem sebe, které zároveň celkově vidí daleko katastrofičtěji než ostatní. Mnoho z nich se tak emocionálně zradikalizovalo, mimo jiné i v  bublinách sociálních sítí, že pod dojmem blížící se katastrofy přestávají ctít jakýkoli společenský konsenzus na základních hodnotách a pravidlech.

O vládu ani tak nejde

Německo před volbami tedy nabízí obraz na první pohled prosperující země, v jejíchž útrobách sice stopy sociální nespravedlnosti najdeme, ta ale alespoň prozatím není pro drtivou většinu tak palčivá, že by výrazněji vyžadovali její řešení.

Většina Němců a Němek je spokojená a optimistická a ve směřování země se zřejmě příliš nepromítne, zda po volbách povládne koalice velká, křesťanskodemokraticky liberální či poslední jmenovaná doplněná o Zelené, jaké jsou nyní tři nejpravděpodobnější konstelace. Všechny tyto vlády budou proevropské, liberální s důrazem na sociální rozměr moderního německého tržního hospodářství.

Jako největší zlom, který volby přinesou, se tak jeví pravděpodobný vstup AfD do Bundestagu. Etablované strany budou stát před výzvou, jak čelit jejich radikálním výrokům přímo u řečnického pultíku v jednacím sále, jak nováčky, kteří v zemských parlamentech prosluli zatím především svým diletantstvím, nenechat vážněji narušit chod parlamentu — a především: jak získat dlouhodobě zpět co největší část jejich voličů, když ti se už dávno jakékoli věcné diskuzi uzavřeli.