Německo před volbami

Kateřina Smejkalová

Kateřina Smejkalová přibližuje současné hospodářsko-sociální poměry v Německu a pozici nejvíce sledovaných bloků před spolkovými volbami. O skladbu budoucí vládní koalice podle ní letos zase tolik nejde.

Křesťanskodemokratický volební slogan „Za Německo, ve kterém budeme žít dobře a rádi“ a jako reakce sociálnědemokratické „Je to útok na demokracii“; výrok Martina Schulze „V Německu vládne nespravedlnost“ a replika kancléřky „Lidem v Německu se ještě nikdy nedařilo tak dobře jako nyní“; a označení památníku obětem holocaustu za „ostudu uprostřed hlavního města“ ze strany předního představitele Alternativy pro Německo a debaty o obavách, že těsně před branami Spolkového sněmu poprvé stojí nepřátelé samotných fundamentů toho, na čem je německá poválečná společnost postavena. I tak se dá ve zkratce ilustrovat, co hýbe Německem před nedělními volbami do Spolkového sněmu, jedné ze dvou komor tamního parlamentu.

Německo má za sebou dvanáct let pod vládou křesťanské demokratky Angely Merkelové. Stála v čele dvou velkých koalic se sociální demokracií, mezi které bylo vklíněno jedno funkční období vlády její CDU/CSU s liberály. Nepřestává udivovat a svědčí o jejích mimořádných politických dovednostech, že se jako žena z východního Německa v roce 2000 dostala do čela strany, která byla do té doby výspou západoněmeckého mužsky dominovaného konzervativismu. Od té doby proměnila kancléřka výrazně celou stranickou tvář a posunula CDU/CSU do politického středu.

Souboj mezi CDU Angely Merkelové a SPD Martina Schulze nebude zřejmě nakonec tak napínavý, jak se zdálo během letošního jara. Repro NA, FB, WmC

Merkelová příliš nelpí na věcech, které jsou ztělesněním tradičních konzervativních hodnot. U posledních jejich zbytků, které kancléřčino dvanáctileté vládnutí přežily — jako je daňový systém významně zvýhodňující páry s jedním hlavním živitelem a druhým v páru s nízkým úvazkem nebo dokonce bez práce, který cementuje tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami (tzv. Ehegattenspliting) —, se jedná spíš o úlitbu konzervativnější sesterské partaji CSU než o její vlastní ideologické přesvědčení.

Pro Merkelovou je stěžejní ukotvení Německa v Evropě a transatlantická vazba na Spojené státy. U ostatních témat vede její protestantské rodinné zázemí a vyrůstání ve východním Německu, které bylo přes svůj totalitní ráz v mnoha ohledech emancipovanější než západ země, k tomu, že má blíž k sociální demokracii než bavorské CSU.

I z hlediska kancléřčiny osobnostní výbavy jsou této političce jakékoli vyhraněnější pozice cizí. Často bývá odkazováno na její vzdělání fyzičky, která se i ke společenským problémům staví jako k fyzikálním rovnicím: rozloží je na co nejmenší dílčí problémy, s nimiž se systematicky, pragmaticky a bez větších vášní, nicméně vždy nakonec velmi šikovně a především konsensuálně, vyrovná.

S takovou protivnicí se vyzyvatelům v předvolebním boji těžko dostává do politického konfliktu. Zpráva, kterou voličům a voličkám vysílá, včetně v úvodu textu zmíněného nic neříkajícího sloganu, bývá shrnována jako prosté: „Vždyť už mě znáte“. Do obsahových debat se nepouští, když se tomu dá jen trochu vyhnout — kategoricky například odmítla střetnout se se sociálnědemokratickým lídrem Martinem Schulzem ve více než jednom televizním duelu — nebo svým oponentům k jejich analýze problémů prostě v zásadě přitaká.

To, že v červenci umožnila nechat v Bundestagu hlasovat o otevření instituce manželství stejnopohlavním párům, ačkoli sama pak hlasovala proti, bylo po krátké euforii u sociálních demokratů a Zelených rychle demaskováno jako mistrný tah Merkelové, jak vyloučit jedno z posledních opravdu kontroverzních témat mezi CDU/CSU a liberálními stranami z předvolebních debat. Není tak divu, že Martinu Schulzovi v létě praskly nervy a kancléřku obvinil z toho, že její chování je útokem na demokracii, která žije z živé a kontroverzní debaty. A kancléřka ji systematicky v Německu už více než desetiletí dusí.

Schulzovo jaro a SPD dnes

Sám sociálnědemokratický vyzyvatel Merkelové Martin Schulz se snažil urputně od svého nástupu do čela strany a na čelní místo volební kandidátky začátkem tohoto roku živou a kontroverzní debatu vyvolat. Nastoupil s razantní rétorikou o tom, že mnoho lidí v Německu trpí sociální nespravedlností a že sociální demokraté s ní zatočí. Že se jedná o téma, které část obyvatel Německa opravdu pálí, o tom svědčí euforie, kterou nástup dlouholetého europoslance Schulze na německou politickou scénu vyvolal.

SPD potácející se dlouhodobě v průzkumech kolem dvaceti procent najednou vystřelila během několika týdnů nad třicítku a atakovala hodnoty podpory křesťanských demokratů. Zájem o členství ve straně šel brzy do desetitisíců, na řadě míst docházely stranické knížky. Euforie byla tak velká, že si ji pořádně nikdo neuměl vysvětlit, a tím pádem ani neměl plán, jak ji do voleb udržet a u voleb proměnit. Martin Schulz se dostal pod ohromný tlak, několikrát se objevil příměr návalu podpory k mýdlové bublině, kterou musí půl roku udržet nad hlavou.

Vlivem kombinace porážky SPD v jarní triádě voleb do zemských parlamentů (ačkoli vždy spíše z důvodů pramenících ze specifické politické situace v té které spolkové zemi), různých personálních slabostí a změn a otálení s konkretizací toho, jak že se tedy sociální demokraté s onou hlasitě vyhlášenou nespravedlností přesně hodlají vypořádat, klesla jejich podpora postupně zpět jen na o něco málo více než výchozích dvacet procent.

Problém s prosperitou

A jaká že tedy ta sociální situace v Německu vlastně je? Čistě podle makroekonomických ukazatelů se daří Německu dobře: krizí prošlo bez větší újmy, růst je solidní a exporty rekordní, nezaměstnanost se povedlo zkonsolidovat. Zčásti nicméně za příznivost těchto ukazatelů mohou tzv. Harzovy reformy přijaté Schröderovou vládou předcházející první vládě Angely Merkelové, které deregulovaly pracovní trh a zpřísnily podmínky vyplácení sociální podpory.

Daní za všeobecnou prosperitu je mimo jiné i masivní nárůst nízkopříjmového sektoru a výrazná prekarizace pracovních podmínek. Do toho je Německo poněkud překvapivě zemí, která obsazuje přední příčky u nechvalných indikátorů, jako je rozdíl v ohodnocení žen a mužů, nebo v měření toho, kde je nejnižší sociální mobilita.

Pro zemi je tedy typická jistá schizofrenie: Zatímco dotázaní na spokojenost s jejich vlastní osobní situací většinou říkají, že jim samotným se vede ještě celkem dobře, pod vlivem obecnějších trendů pak na obecněji položenou otázku po spravedlnosti ve společnosti odpovídají většinou už o poznání skeptičtěji. Právě tuto skepsi a nespokojenost s poměry se u nich zřejmě začátkem roku podařilo oslovit Martinu Schulzovi.

Když ovšem takto oslovení lidé viděli, že ani Martin Schulz na ni nemá přesvědčivá konkrétní řešení, nechalo se zřejmě mnoho z nich zase ukolébat kancléřčinou mantrou, že „Lidem v Německu se ještě nikdy nedařilo tak dobře jako nyní“. Protože i to je vlastně pravda.

Nahnědlá alternativa

V Německu je nicméně zároveň výrazná skupina lidí, která se v žádném případě nenechá ukolébat ničím. Řeč je o členech, sympatizantech a voličích pravicově populistické Alternativy pro Německo (AfD). Vznikla v roce 2013 původně jako strana konzervativních ekonomů bojujících proti doktríně Angely Merkelové, že záchrana Řecka za vydatného přispění Německa je „bez alternativ“ — odtud také název nové strany. S hromadným příchodem uprchlíků do Německa, který kulminoval v létě 2015, se strana skomírající obrodila a začala přeorientovávat výrazně národovecky.

Současná běžná rétorika čelních představitelů AfD, jak ji ztělesňuje kupříkladu na úvod zmíněný citát o „ostudném památníku holocaustu“, ji dostala až na samou hranu pravicového extremismu. Že by se taková strana měla dostat do Bundestagu, vyvolává v Německu, kde dlouho platilo, že nebude existovat žádná významnější strana napravo od CDU/CSU, čiré zděšení.

Členové a členky etablovaných stran i média řeší již delší dobu dilema, jak se k AfD vlastně vztahovat — zda ji kategoricky vylučovat z debat, aby extrémní prohlášení nedostávala prostor, a tím se nelegitimovala, nebo zda ji do debat regulérně zahrnout, protože přece jen nezanedbatelnou voličskou podporu má a její vylučování vede jen k tomu, že si buduje kult jakéhosi disidentství. Předvolební boj byl tak v Německu ve znamení i tohoto dilematu.

Vývoj podpory německých stran od minulých voleb. Preference AfD světle modrou. Repro NA, FB, WmC

Možných vysvětlení pro vzestup AfD existuje celá řada. Průzkumy každopádně ukazují, že uvnitř německé společnosti spíše nedošlo k žádné nové radikalizaci, jak by se možná zejména v důsledku migrační krize očekávalo. Poměr lidí, kteří jsou náchylní k extrémní pravicové rétorice, dokonce v poslední době mírně poklesl. Spíš je to tedy tak, že takto smýšlející lidé definitivně ztratili politický domov u umírněnějších stran a že jim nově vzniklá AfD zároveň dala prostor jejich přesvědčení otevřeně ventilovat.

Od dříve konzervativní CDU/CSU se odvrátili ti, kteří nesouhlasí s jejím posunem do středu pod Angelou Merkelovou, od SPD se k AfD zase přesunuli méně vzdělaní a méně kosmopolitní pracující, pro které se partaj se svými převažujícími kulturně-liberálními tématy stala příliš elitní a cizí. Významný mobilizační potenciál má AfD taky mezi dosavadními nevoliči, kteří se dříve v německém stranickém spektru necítili doma nikde.

Ačkoli je AfD poměrně heterogenní stranou vykazující rozdíly zejména mezi východem a západem Německa, dá se říct, že ji — podobně jako třeba i v USA pravicového populistu Trumpa — podporují spíše průměrně vzdělaní lidé ze středních vrstev. Jsou to tedy lidé, jejichž materiální pohnutky jsou ty, že ještě mají něco, o co se mohou bát překotnými společenskými změnami přijít.

Zároveň se ukazuje ale dominance jiných než materiálních motivů — jedná se o lidi, kteří mají pocit, že se na ně zapomíná, nikdo je neposlouchá a nemají tak možnost ovlivnit dění kolem sebe, které zároveň celkově vidí daleko katastrofičtěji než ostatní. Mnoho z nich se tak emocionálně zradikalizovalo, mimo jiné i v bublinách sociálních sítí, že pod dojmem blížící se katastrofy přestávají ctít jakýkoli společenský konsenzus na základních hodnotách a pravidlech.

O vládu ani tak nejde

Německo před volbami tedy nabízí obraz na první pohled prosperující země, v jejíchž útrobách sice stopy sociální nespravedlnosti najdeme, ta ale alespoň prozatím není pro drtivou většinu tak palčivá, že by výrazněji vyžadovali její řešení.

Většina Němců a Němek je spokojená a optimistická a ve směřování země se zřejmě příliš nepromítne, zda po volbách povládne koalice velká, křesťanskodemokraticky liberální či poslední jmenovaná doplněná o Zelené, jaké jsou nyní tři nejpravděpodobnější konstelace. Všechny tyto vlády budou proevropské, liberální s důrazem na sociální rozměr moderního německého tržního hospodářství.

Jako největší zlom, který volby přinesou, se tak jeví pravděpodobný vstup AfD do Bundestagu. Etablované strany budou stát před výzvou, jak čelit jejich radikálním výrokům přímo u řečnického pultíku v jednacím sále, jak nováčky, kteří v zemských parlamentech prosluli zatím především svým diletantstvím, nenechat vážněji narušit chod parlamentu — a především: jak získat dlouhodobě zpět co největší část jejich voličů, když ti se už dávno jakékoli věcné diskuzi uzavřeli.

    Diskuse (97 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 22, 2017 v 11.31
    Mimořádné dovednosti Merkelové
    K této - dozajista velmi kompetentní - analýze německé předvolební situace zbývá přidat ještě něco o tom, v čem vlastně spočívají ty zmíněné "mimořádné politické dovednosti" dosavadní a zřejmě i budoucí německé kancléřky Merkelové.

    Jak napsala Kateřina Smejkalová, obvyklou taktikou Merkelové je veškeré politické problémy rozdrobit do dílčích (mini)problémů, které je možno pak po kouscích řešit či odkrajovat. Zůstane pak dojem, že žádné velké problémy vlastně vůbec neexistují.

    V poněkud přiostřenější podobě tento přístup Merkelové k problémům vyjádřil jeden její "protikandidát" (kandidující jenom pro špás): "Základním heslem Merkelové je, že kde nejsou řešení, tam nejsou ani problémy."

    Zkrátka, když Merkelová nemá pro danou věc žádné řešení, pak ji prostě ignoruje. A ono se to časem už samo nějak vyvrbí.

    Ale zpět k těm "mimořádným dovednostem" Merkelové: nechci naprosto snižovat její schopnosti spravovat zemi, například v časech poslední finanční krize dokázala Německo těmito rozbouřenými vodami prokormidlovat opravdu způsobem hodným respektu.

    Nicméně, tou nejvýraznější "mimořádnou dovedností" Merkelové se zdá být právě její naprostá průměrnost. Jak bylo konstatováno i v daném textu, Merkelová se natlačila ještě více do středu - a tak se s tou její (mateřskou) figurou může nakonec tak či onak ztotožnit víceméně každý. Merkelová je bez kontur - a tedy také bez hran, na které by kdokoli mohl narazit.

    Pro průměrného německého voliče je Merkelová ztělesněním právě této průměrnosti; a v tom je její síla, proto je tak obecně oblíbená. Je to vlastně ideální forma klasické občansko-liberální demokracie: průměrný občan/volič se vlastně vůbec nevyzná ve státních a politických záležitostech, a u takové figury jako je Merkelová se může oddat libému pocitu, že "mamá Merkelová" to všechno vyřeší za něj, aniž on sám jako občan by se musel nějak zvlášť namáhat či angažovat.

    Až se jednou bude hodnotit éra vládnutí Merkelové, a budoucí historik se bude ptát, s jakou vizí, s jakým programem budoucího směřování německé společnosti byla tato éra spjata, pak nebude moci jinak, nežli prostě konstatovat: nic. Žádný program, žádná vize. Jenom technokratická správa právě těch malých každodenních problémů a problémků, nic jiného. Dokud se kola otáčejí a většinový německý občánek má dostatek svého konzumu, je spokojený, a nic jiného si ani nežádá. Vivat Merkel!
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 22, 2017 v 18.1
    Nekřivdíte jí, pane Poláčku?
    Vidíte onu průměrnost kancléřky i v souvislosti s migrační krizí?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 23, 2017 v 9.6
    Vylučování určitých témat z veřejného diskurzu
    samozřejmě může vést k reaktivnímu posilování extremismu. Nerespektování této triviální zákonitosti může být příznakem ideologičnosti.

    Uvidíme tedy, jak dopadne AfD.
    Eva Hájková, penzistka
    September 23, 2017 v 10.23
    "...dokud má většinový německý občánek má dostatek svého konzumu..."
    Není tohle váš velký omyl, pane Poláčku? Myslím ta vaše víra, že většina lidí (ať už Němců či jiných národností) touží především po konzumu?
    Není to nakonec spíš tak, že většina lidí touží být šťastnými? A že málokdo z nich je?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 23, 2017 v 10.45
    Také si myslím, že lidé touží spíše po štěstí než po konzumu.

    Někteří se ovšem snaží přesvědčit ty ostatní, že stěstí je v konzumu. Takové přesvědčování společnosti ke konzumnímu chování jim přináší hmotný prospěch - možnost více konzumovat, a oni pak mají prchavý pocit, že jsou šťastni. Ale jen chvilku. To by mohla být další:-) podstata kapitalismu (kromě vykořisťování, ...).
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 23, 2017 v 10.57
    On totiž jediným člověkem v Německu, který má nějaké vyšší cíle,
    je samozřejmě pan Poláček.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 23, 2017 v 11.4
    Jinak "průměrný Němec" je člověk,
    který se zejména realizuje v různé spolkové činnosti. Má vysoce vyvinutý smysl pro sdružování se, seberealizaci svých zájmů i řešení různých problémů na lokální úrovni společně.

    Jak vyplývá ostatně už z názvu Spolková republika Německo :-)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 23, 2017 v 11.6
    Pane Nusharte, uvažoval jsem o tom že v mém textu ten postoj Merkelové v tzv. "migrační krizi" zmíním (samozřejmě pochvalně), ale pak mi to do toho psaného textu už nějak slohově nezapadlo.

    Ano, je fakt že jsou momenty kdy i Angela Merkelová na chvilku odloží svou strnulou masku bezkrevné technokratky a ukáže také trochu "lidskou tvář"; ale jsou to opravdu jenom jednotlivé a zcela výjimečné momenty.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 23, 2017 v 11.10
    Němci a štěstí
    Ale paní Hájková, vždyť ti Němci j s o u šťastní - podle posledních výzkumů se většina Němců cítí být spokojena se svým životem.

    Přičemž tomu ovšem není nijak moc dlouho, kdy tyto hodnoty spokojenosti vypadaly podstatně jinak - to bylo v období finanční krize.

    Vzhledem k tomu, že v tom mezidobí se asi sotva nějakým zásadním způsobem změnily ostatní životní náplně a cíle německé populace - jaký jiný závěr je možno učinit než právě ten, že k natolik silnému vzrůstu pocitu spokojenosti Němců zásadním způsobem přispěl právě a jenom ten "utěšeně" narostlý konzum?
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 23, 2017 v 11.11
    To, kvůli čemu Angela Merkelová vejde do dějin,
    to, co z ní udělalo největší současnou světovou státnici a lídryni svobodného světa, to, o čem se bude psát v souvislosti s ní v učebnicích za sto let, samozřejmě panu Poláčkovi do jeho lidsky ubohého pomlouvání "slohově" nezapadlo.
    + Další komentáře