Události posledních dní opět dostaly na povrch téma, v němž Češi nemají vůbec jasno: přijetí společné evropské měny. Euro dnes používá 19 států Evropské unie. Česká republika mezitím patří do skupiny států, jako je například Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, či Chorvatsko, které od svého vstupu společnou evropskou měnu stále ještě nepřijaly.

Otázku eura opětovně vyzvedlo i nedávné rozhodnutí Velké Británie o vystoupení z EU. Země stojící mimo eurozónu představovaly díky Velké Británii 34 procent populace a tvořily přibližně 30 procent HDP. V případě jejího odchodu se tento poměr diametrálně mění. Země stojící mimo eurozónu tak budou nově zahrnovat jen 24 procent obyvatel a zhruba 14 procent HDP Evropské unie. Eurozóna tedy přijde o silnou protiváhu zemí s vlastní měnou. Tento fakt zásadně zasáhne do budoucího vývoje a schopnosti těchto zemí výrazně ovlivňovat politiku a směr EU. Značně se tak oslabí možnost prosazovat opatření, která by byla výhodnější spíše pro země neplatící eurem.

Dvourychlostní Evropa založená na společné měně

O vícerychlostní Evropě — nebezpečné vizi postbrexitové doby — jsme se mohli dočíst již v létě roku 2015 v takzvané Zprávě pěti předsedů, kdy tehdejší předsedové Evropské komise Jean-Claude Juncker, Evropské rady Donald Tusk, Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem, Evropské centrální banky Mario Draghim a Evropského parlamentu Martin Schulz představili svůj ambiciózní plán na prohloubení hospodářské a měnové unie.

Hlavním cílem jejich zprávy bylo stabilizovat a konsolidovat eurozónu, dosáhnout její reformy a dokončit ji do roku 2025. Projekt je rozdělen do tří fází a předpokládá, že dojde k pokroku směrem k hospodářské, finanční, fiskální a politické unii.

Ve druhé fázi se pak počítá se zavedením opatření, která mají dalekosáhlejší povahu ve zmíněných čtyřech oblastech, kdy se mimo jiné počítá s vytvořením zvláštního subjektu pro správu finančních prostředků eurozóny. Je tedy podstatné zmínit, že tato fáze je vcelku rozhodující. Fakticky mluví o zavedení jakési „EURO instituce“, která bude mít na starosti jen prostředky eurozóny. Tento krok by tedy mohl reálně rozdělit Evropskou unii na tvrdé jádro platící eurem a jakousi periferii. A karty už se začaly rozdávat.

Představa některých našich politiků, že budeme do budoucna moci bez zavedení eura i nadále využívat všech výhod a zároveň budeme jakýmsi „nezávislým“ sousedem, neodpovídá ani teorii, ani praxi evropské integrace.

Je Česká republika připravena přijmout euro?

Česká republika se dnes nachází v příznivé pozici. S dostatečnou rezervou plníme tři ze čtyř požadavků pro vstup do eurozóny. První kritérium cenové stability, kdy se posuzuje míra spotřebitelské inflace, která nesmí přesáhnout průměr tří zemí EU s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability o více než 1,5 p. b., plníme od roku 2013.

Kritérium stavu veřejných financí plníme také už léta. Udržitelně plníme obě složky fiskálního kritéria, kdy deficit nepřekračuje tři procenta HDP a dluh sektoru vládních institucí 60 procent HDP. Česká republika dlouhodobě patří dokonce k zemím s nejnižším zadlužením vládních institucí v rámci Evropy. Ani to však mnohým politikům nebrání vyvolávat iracionální paniku s vidinou „řeckého scénáře“.

Třetím kritériem je konvergence úrokových sazeb. „Zjednodušeně“ lze říct, že dlouhodobé úrokové sazby, definované jako výnosy z dluhopisů se zbytkovou splatností 10 let, nesmějí být o více než 2 p. b. vyšší, než je průměr ve třech státech EU s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability. Roční průměrné dlouhodobé úrokové sazby ČR se prakticky od konce roku 2014 pohybují pod jedním procentem. Česká republika tedy dlouhodobě i toto kritérium se značnou rezervou plní.

Posledním kritériem je účast v mechanismu směnných kurzů, takzvaný systém ERM II, ve kterém musí žadatelský stát setrvat alespoň dva roky. Ani po dvou letech není vstup do eurozóny automatický a umožňuje formulovat závazek pozdějšího vstupu i při delším členství v ERM II. V rámci setrvání země v tomto mechanismu pak může měna volně uvnitř fluktuačního pásma posilovat. To znamená, že pokud do tohoto systému země vstoupí, její kurz se může několikrát posunout o ±15 procent.

Tento postup jsme měli možnost pozorovat u našeho nejbližšího souseda Slovenska. To vstoupilo do systému směnných kurzů 28. listopadu 2005, kdy centrální parita slovenské koruny vůči euru byla stanovená na úrovni jedno euro za 38,4550 Sk. Následně 19. března 2007 za vlády premiéra Roberta Fica byla stanovena nová centrální parita koruny vůči euru na úrovni 35,4424 Sk. Nakonec 29. května 2008 pak byla podruhé stanovena nová centrální parita slovenské koruny vůči euru na úrovni 30,1260 Sk a tento kurz se stal finálním fixním konverzním kurzem pro přepočet slovenských korun na eura.

Z příkladu Slovenska je tedy patrné, že obavy ze vstupu s nevýhodným kurzem s následnou bezmocností odpadají.

Euro nezdraží

Na příkladu slovenské dobré praxe se lze vypořádat i s další obavou — že s příchodem eura dojde k výraznému zdražení.

Pro zvýšení důvěry spotřebitelů při změně cen z korun na eura vytvořil slovenský zplnomocněnec vlády ve spolupráci s Podnikatelskou aliancí Slovenska takzvaný Etický kodex pro zavedení eura. Signatáři kodexu se dobrovolně zavázali, že přechod na euro nezneužijí k neodůvodněnému zvýšení cen. Zároveň přijali i další závazky zvyšující transparentnost, informovanost klientů a plynulost výměny hotovosti. Etický kodex byl otevřený pro všechny obchody a podniky, ale i pro samosprávy a neziskové instituce. Prodejní místa, která respektovala etický kodex, byla vybavena zvláštním logem, které na tuto skutečnost upozorňovalo spotřebitele.

Správný postup Slovenska potvrdila i Evropská komise ve své hodnotící zprávě z 20. dubna 2009. V závěru dokumentu posoudila účinnost všech zavedených opatření velmi pozitivně. Zavedení eura na Slovensku nebylo dle jejích zjištění objektivně spojeno s žádným významnějším inflačním dopadem a ani ze subjektivního pohledu občané nezaznamenali při přechodu na novou měnu výraznější pocit, že ceny rostou.

Otázka není proč, ale kdy

Evropská integrace pokračuje. Nečlenské země eurozóny jsou postaveny před volbu se buď připojit, anebo zůstat mimo. Na charakter a tempo integrace však nemají žádný vliv. A to platí i pro Českou republiku.

Přijetí eura není technicky nic jiného než jen zafixování měnového kurzu. V přeneseném slova smyslu jsme tu v posledním roce a půl euro fakticky zavedeno měli díky intervencím ČNB. A žádný katastrofický scénář nenastal.

S ukončením intervencí se dokonce odkryl fakt, že naše podniky jednotnou evropskou měnu ve velkém používají již dávno. Své účty v eurech vedou nejen ti velcí, ale dokonce i malé a střední podniky.

Ekonomicky je na přijetí jednotné evropské měny Česká republika připravena. Následovat musí ale krok politický. Musíme se přestat navzájem strašit. Když už nová vláda nestanoví pevný termín přijetí eura, měli bychom alespoň vstoupit do systému směnných kurzů ERM II. Jedině tak si můžeme pro budoucnost zajistit větší akceschopnost při rozhodování, jakým směrem se budeme chtít v Evropě vydat — jestli do jádra, nebo na okraj.

Ať už se příští vláda rozhodne jakkoliv, neměli bychom ostatním státům bránit v hlubší integraci. Ani my nakonec nebudeme chtít hrát jen druhé housle. Proč do nich tedy kopat, když jsme jedno těleso a prvního smyčce se dříve či později třeba chopíme? V první řadě evropského orchestru by nám to slušelo.