Joseph Stiglitzve ve své nejnovější knize Euro: Jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy (The Euro. How a Common Currency Threatens the Future of Europe) spojuje současné problémy Evropy s projektem jednotné měny. A začíná rokem 1992, kdy byl projekt jednotné měny vepsán do Maastrichtské smlouvy.

Vznik Evropské unie byl velkým krokem v integračním procesu. Dnes se však ukazuje, že Evropa tímto krokem šlápla do měnové louže. I z louže ale vedou cesty ven…

Primitivní tržní fundamentalismus

Stiglitz diagnostikuje euru vrozenou ideologickou nákazu — takzvaný tržní fundamentalismus zapříčinil nedostatečný vývoj institucí jednotné měny hned v jejím zárodku. Měny evropských zemí byly spoutány bez toho, aby byl celý systém zasazen do dostatečného regulatorního a politického rámce. Podle neoliberálních principů by totiž stát neměl trh na jeho cestě za štěstím doprovázet.

Evropa vinou této ideologické infekce ztratila šanci na udržitelnou měnovou integraci. Euro se z nákazy nevyléčilo dodnes, protože postupné „vylepšováky“ jako fiskální pakt nebo trestání výše deficitu i v krizovém období jen dál navrtávaly už tak shnilé základy celého projektu.

Jako lék na nejaktuálnější potíže Eurozóny je dnes klíčovými technokraty předepisován stejný „reaganismus-thatcherismus s lidskou tváří“, který tyto příčiny zapříčinil a posléze ještě zhoršil následky.

Před několika dny jsem měl na ruce klíště. Podle logiky evropských technokratů a předních ministrů financí bych si k jeho vyndání pomohl dalším ještě větším roztočem. A pak dalším, a dalším, a dalším…

I to špatné z minulosti je k něčemu špatné

Jednotná evropská měna si vzala to špatné ze dvou nejvýznamnějších předešlých měnových systémů — zlatého standardu a bretton-woodského systému. Oba mechanismy měly své vrozené a neléčené vady, a proto také oba dva dříve či později padly.

Nedostatkům v architekturách měnových systémů se v případě eura mělo předejít prostě výstavbou systému bez jakékoliv architektury. Celé to připomíná územní plánování města: neregulované prostředí asi těžko zabrání ohavné developerské výstavbě v centru města — otázka nemá znít „regulace ano, či ne?“, ale „jaká forma regulace?“.

Stiglitz je keynesián — stát má podle něj neprivatizovatelnou funkci v ekonomice. A měnová oblast není výjimkou — byl to právě John Maynard Keynes, který propagoval takovou měnovou unii, která by danila obchodní přebytky. Současné Německo by si pak nemohlo držet svou hospodářskou strategii postavenou na exportu (a tedy megalomanském obchodním přebytku).

Pokud to tedy obrátíme, deficitní Řecko není příčinou nerovností v Eurozóně. Řecký deficit je totiž druhou stranou stejné mince, kterou drží v rukou Německo se svým obřím obchodním přebytkem. I proto byl Stiglitz od vypuknutí krize v Řecku a dalších státech jižního křídla v první linii jejich obránců.

Dnes mu nezbývá než ukazovat na to, že Řecko v poutech pro dlužníky a Španělsko s nezaměstnanou polovinou mladé generace jsou jen důkazem, že euro mělo chybný start — a že má snad ještě horší finiš. Stiglitz nepovažuje projekt eura za dlouho udržitelný. A ve své knize nastiňuje možný scénář:

Podle Stiglitze je „evropský projekt příliš důležitý na to, aby byl obětován kvůli euru“. Proto se raději staví za „přátelský rozvod“. Ten by ovšem v současné chvíli vytvořil půdu pro ekonomické boje, které známe z historie. Evropa je na hraně (či za hranou) deflace a spousta zemí stále stagnuje při dvouciferných mírách nezaměstnanosti. Úrokové míry jsou kolikrát i pod nulou, kvantitativní uvolňování stimuluje místo reálného růstu jen virtuální nafukování bublin.

Všechny země, včetně těch přebytkových, by po vzoru České národní banky chtěly svou měnu devalvovat a na úkor svých občanů získat konkurenční výhodu pro své exportéry. Není náhoda, že koruna je momentálně asi na polovině své reálně hodnoty vůči dolaru.

↗

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve své nejnovější knize spojuje současné problémy Evropy s projektem jednotné měny. Foto 3quarksdaily.com

Flexibilitou za lepší Evropu

Americký ekonom přichází s mechanismem, který by nahradil současné neudržitelný stav. Takzvané „flexibilní euro“ až příliš připomíná vícerychlostní Evropu — více měnových unií (a tedy více „eur“) složených z podobných ekonomik.

Stiglitzova představa „eura Severu“ a „eura Jihu“, které by mohlo devalvovat a narovnat tak obchodní nerovnováhy mezi oběma póly Evropy, však obsahuje i další zásadní nedostatky. Tím hlavním je rozpor se základním cílem integrace, tedy společnou konvergencí (přibližováním) jednotlivých zemí.

Stiglitz mluví o „postupném prohlubování solidarity mezi zeměmi“, díky kterému by nakonec Evropská unie dospěla k žádoucí ekonomické i politické integraci, a tedy funkční měnové unii. Jenže vybudování měnové hranice mezi jádrem a periferií Evropy by spíše zmrazilo i poslední záchvěvy integračního entuziasmu, který jako jediný může zachránit evropskou integraci vůbec.

Nesolidární Evropa nemůže existovat

Chyba totiž spočívá už v nazývání určitého přerozdělovacího mechanismu z přebytkových do deficitních zemí „solidaritou“. Společné eurobondy, společné pojištění bank, společná větší kontrola bankovního sektoru, společné daně nebo dokonce společný veřejný bankovní systém, to nejsou solidární ústupky, to je měnová integrace. Společný evropský trh nemůže existovat bez společného dohledu a právního rámce. A to stejné platí pro společnou měnu.

Vzpomeňme si na řeckou krizi, při které se intenzivně pátralo po viníkovi. Jednou to byli líní Řekové, podruhé zase příliš striktní Němci, jednou to byl Schäuble s Merkelovou, podruhé Varoufakis s Tsiprasem, chvíli to byli bankéři z Goldman Sachs, pak zase řečtí penzisti…

Stiglitz má ale jasno — viníkem je euro jako takové a musí buď zmizet, nebo se reformovat. Cena za konec eura by ale byla neúnosná, cestou z krize je tedy jeho reforma.

Změna tak není nutná ani na straně Řeků, ani na straně Němců — změna musí být společná. A právě takovou musí být celá Evropa.