Yanis Varoufakis hraje v současné Evropě dvě hlavní role: z pozice řeckého ministra vyjednává agendu, která má dostat Řeky z průšvihu; z pozice ministra financí člena Eurozóny tlačí na reformu měnové unie směrem k její udržitelnosti. O obou partech hovořil s nobelistou Josephem Stiglitzem.

Vlak náhle ujíždí, možná poslední.

Kdo zůstal stát, půjde sám do konce dní.

Vždyť dnešní den zítra bude včerejší

a letos přesně za rok bude vloni.

Kdo není jen první, ten bude poslední. Každý ví - časy se mění.

Od konce minulého roku bylo Řecko pod lupou veřejného zájmu. Až s domluvou na čtyřměsíčním prostoru pro vyjednávání se Řekové dostali z titulních stran zahraničních žurnálů. To ale rozhodně neznamená, že by se snad v tomto mezičase neodehrával veledůležitý boj; konkrétně boj o domácí prostředí při blížících se jednání.

Největší ekonomicko-politická ikona dnešních dní Yanis Varoufakis momentálně nese na svých bedrech dva těžkotonážní náklady: budoucnost Řecka a budoucnost Eurozóny. Řecký úděl je momentálně pod rukama analytiků a ve stádiu „buffering“. Počítají se náklady alternativních řešení, o který se bude posléze jednat s věřiteli. A je to až Varoufakis, kdo rozpoutal nezbytnou debatu o evropských institucích s měnovou unií v hlavní roli.

Na pařížské konferenci Institutu pro nové ekonomické myšlení pod záštitou OECD se do diskuse o obou tvářích Yanise Varoufakise pustil právě řecký ministr financí a s ním profesor Kolumbijské Univerzity a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz.

↗

Yanis Varoufakis hraje v současné Evropě dvě hlavní role: z pozice řeckého ministra vyjednává agendu, která má dostat Řeky z průšvihu; z pozice ministra financí člena Eurozóny tlačí na reformu měnové unie směrem k její udržitelnosti. Foto GRReporter

Varoufakisův nový „to do list“

Hororové statistiky o řeckém HDP, veřejném dluhu či nezaměstnanosti se vryly do paměti snad každému čtenáři ranních novin. Ani další čísla jako „milion Řeků bez přístupu ke zdravotní péči“ nebo „čtyřicet procent dětí žijících pod hranicí chudoby“ příliš nezahýbou katastrofální vizitkou Řecka.

Po letech brutální fiskální konsolidace a spoléhání na trh jako na stéblo naděje je na čase se zastavit a zamyslet, co je vlastně špatně. Primární deficity veřejných rozpočtů, schodek obchodní bilance, velký počet státních podniků, vysoké mzdy v soukromém a veřejném sektoru, role státu jako zaměstnavatele poslední instance nebo relativně vysoké sociální výdaje, to vše si předešlé vlády mohly radostně odškrtnout v „austerity checklistu“.

Jelikož tato poslušnost k ničemu pozitivnímu nevedla, předkládá ministr financí Varoufakis věřitelům nový návod na řešení dlouhodobé stagnace řecké ekonomiky a trvající humanitární katastrofy. Řecko se podle něj musí uvolnit z „debilního slibu 4,5% primárního přebytku“ (který nikdy žádná země v historii nedokázala udržet tak dlouho, jak se k tomu zavázaly předešlé řecké vlády), restrukturalizovat svazující dluhové břemeno a jednat o investičním balíčku. Jedině tak budou mít Řekové prostředky na řešení akutních sociálních problémů a čas na doposud opomíjené strukturální nedostatky — daňové úniky, korupci či dobývání renty.

Vývoj evropské integrace se s příchodem krize výrazně zpomalil, nezačal-li dokonce couvat. V době poklidného růstu se evropské země sbližovaly. Byť se zdál vysoce nepravděpodobný, byl vznik „Spojených států evropských“ stále ještě součástí diskuse o budoucí Evropě. Až s počátkem Velké recese se ukázaly nedostatky Evropské Unie, a především Eurozóny: Evropa zařadila v programu integrace zpátečku a euroskeptická hnutí začala posilovat.

Varoufakis i Stiglitz se ve společné debatě shodli na naprosto zásadním stanovisku: Evropa může navázat na předchozí integrační kurz v rámci nynějších institucí. Ty ale musí začít odrážet vnitřní problémy, které krize skutečně odhalila.

Čelní představitelé Eurozóny i přes do očí bijící důkazy stále popírají, že by s měnovou unií bylo něco v nepořádku. Již na počátku konstrukce měnové unie se pozapomnělo na bližší fiskální integraci členských zemí. Od té chvíle byla Eurozóna jako časovaná bomba, na jejímž displeji svítilo „až to v Americe praskne“.

Přebytek jádra = deficit periferie

Zásadní nerovnováha uvnitř unie je spojena s obchodními přebytky tzv. „jádra“ nebo chcete-li „Severu“ v čele s Německem. Jeho strategie exportování se projevila na přebytku obchodní bilance (exportovalo více, než importovalo). Tento přebytek byl naopak vyvažován deficitem „periferie“.

Druhou stranou mince jsou v této situaci kapitálové toky. Aby si periferie mohla koupit německé exporty, Německo své přebytky od začátku ukládalo do komerčních bank deficitních zemí. Enormní příliv kapitálu do Irska, Španělska, Řecka nebo Portugalska se na učebnicově nedokonalých trzích proměnil v bubliny, které vytvořily zdání konvergence Jihu a Severu.

Jakmile praskla obrovská hypoteční bublina ve Spojených státech, otřesem se rozpraskaly i bubliny v Evropě. Zdánlivý růst byl ten tam, a Eurozóna musela řešit několikanásobnou krizi. Rozhodla se nešťastně: prasklé bubliny prostě dofouknula. Přebytkové (a dokonce i některé deficitní) země poskytly obrovské půjčky bankovnímu sektoru na periferii. Tím byly ztráty bank lusknutím prstů převedeny na daňové poplatníky, dluhy se zvětšily, a deficitní země přitom zůstaly deficitními. And that’s how it’s done.

Obě hlavní role Yanise Varoufakise

To už se dostáváme do dnešní situace. Aby se vyrovnaly obchodní bilance, tlačí mocné Německo namísto snižování exportů ze strany jádra (např. růstem mezd) na deficitní země, aby snížily importy (tedy aby hladověly). Samy přebytkové země hledají odbytiště svých exportů mimo Evropu, čímž vytváří nové globální nerovnováhy.

Země periferie tak musí kromě osekání své poptávky po importech rovněž tlačit na konkurenceschopnost (např. snižovat mzdy), aby se někde našlo místo i pro jejich malé exporty. Konsolidace rozpočtů je tak takřka nemožná, udržitelný ekonomický růst jakbysmet. K tomu všemu ještě dochází k tvorbě nových nerovnováh v mezinárodním obchodě.

Evropské jádro tak sobeckým udržováním vysokých exportů a konkurenceschopnosti stagnací mezd udržuje periferii v bezvýchodné situaci. Na politické úrovni je to tedy především jádro, kdo zamezuje další integraci. Namísto spolupráce v rámci solidární Evropy vzniká zbytečný spor mezi členy Eurozóny.

Řecký ministr financí tak plní dvě role, které spolu naneštěstí výrazně souvisí. Mandát z řeckých voleb mu dává právo jednat o řeckém dluhu, o řešení rostoucí chudoby a o léku na dlouhotrvající stagnaci celé řecké ekonomiky. K úspěšnému zvládnutí celé situace však potřebuje o mnoho vstřícnější prostředí.

Pokud se nezmění parametry Eurozóny a chování jejích významných členů, nepovede sebevětší snaha k udržitelné mírové Evropě. Naopak se můžeme připravit na desintegrační tendence a trvalou ekonomickou nestabilitu. Vlak ujíždí. A možná je i poslední. Ale my ho přesto můžeme stihnout. Časy se totiž mění.