Yanis Varoufakis hraje v současné Evropě dvě hlavní role: z pozice řeckého ministra vyjednává agendu, která má dostat Řeky z průšvihu; z pozice ministra financí člena Eurozóny tlačí na reformu měnové unie směrem k její udržitelnosti. O obou partech hovořil s nobelistou Josephem Stiglitzem.

Vlak náhle ujíždí, možná poslední.

Kdo zůstal stát, půjde sám do konce dní.

Vždyť dnešní den zítra bude včerejší

a letos přesně za rok bude vloni.

Kdo není jen první, ten bude poslední. Každý ví - časy se mění.

Od konce minulého roku bylo Řecko pod lupou veřejného zájmu. Až s domluvou na čtyřměsíčním prostoru pro vyjednávání se Řekové dostali z titulních stran zahraničních žurnálů. To ale rozhodně neznamená, že by se snad v tomto mezičase neodehrával veledůležitý boj; konkrétně boj o domácí prostředí při blížících se jednání.

Největší ekonomicko-politická ikona dnešních dní Yanis Varoufakis momentálně nese na svých bedrech dva těžkotonážní náklady: budoucnost Řecka a budoucnost Eurozóny. Řecký úděl je momentálně pod rukama analytiků a ve stádiu „buffering“. Počítají se náklady alternativních řešení, o který se bude posléze jednat s věřiteli. A je to až Varoufakis, kdo rozpoutal nezbytnou debatu o evropských institucích s měnovou unií v hlavní roli.

Na pařížské konferenci Institutu pro nové ekonomické myšlení pod záštitou OECD se do diskuse o obou tvářích Yanise Varoufakise pustil právě řecký ministr financí a s ním profesor Kolumbijské Univerzity a držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz.

↗

Yanis Varoufakis hraje v současné Evropě dvě hlavní role: z pozice řeckého ministra vyjednává agendu, která má dostat Řeky z průšvihu; z pozice ministra financí člena Eurozóny tlačí na reformu měnové unie směrem k její udržitelnosti. Foto GRReporter

Varoufakisův nový „to do list“

Hororové statistiky o řeckém HDP, veřejném dluhu či nezaměstnanosti se vryly do paměti snad každému čtenáři ranních novin. Ani další čísla jako „milion Řeků bez přístupu ke zdravotní péči“ nebo „čtyřicet procent dětí žijících pod hranicí chudoby“ příliš nezahýbou katastrofální vizitkou Řecka.

Po letech brutální fiskální konsolidace a spoléhání na trh jako na stéblo naděje je na čase se zastavit a zamyslet, co je vlastně špatně. Primární deficity veřejných rozpočtů, schodek obchodní bilance, velký počet státních podniků, vysoké mzdy v soukromém a veřejném sektoru, role státu jako zaměstnavatele poslední instance nebo relativně vysoké sociální výdaje, to vše si předešlé vlády mohly radostně odškrtnout v „austerity checklistu“.

Jelikož tato poslušnost k ničemu pozitivnímu nevedla, předkládá ministr financí Varoufakis věřitelům nový návod na řešení dlouhodobé stagnace řecké ekonomiky a trvající humanitární katastrofy. Řecko se podle něj musí uvolnit z „debilního slibu 4,5% primárního přebytku“ (který nikdy žádná země v historii nedokázala udržet tak dlouho, jak se k tomu zavázaly předešlé řecké vlády), restrukturalizovat svazující dluhové břemeno a jednat o investičním balíčku. Jedině tak budou mít Řekové prostředky na řešení akutních sociálních problémů a čas na doposud opomíjené strukturální nedostatky — daňové úniky, korupci či dobývání renty.

Vývoj evropské integrace se s příchodem krize výrazně zpomalil, nezačal-li dokonce couvat. V době poklidného růstu se evropské země sbližovaly. Byť se zdál vysoce nepravděpodobný, byl vznik „Spojených států evropských“ stále ještě součástí diskuse o budoucí Evropě. Až s počátkem Velké recese se ukázaly nedostatky Evropské Unie, a především Eurozóny: Evropa zařadila v programu integrace zpátečku a euroskeptická hnutí začala posilovat.

Varoufakis i Stiglitz se ve společné debatě shodli na naprosto zásadním stanovisku: Evropa může navázat na předchozí integrační kurz v rámci nynějších institucí. Ty ale musí začít odrážet vnitřní problémy, které krize skutečně odhalila.

Čelní představitelé Eurozóny i přes do očí bijící důkazy stále popírají, že by s měnovou unií bylo něco v nepořádku. Již na počátku konstrukce měnové unie se pozapomnělo na bližší fiskální integraci členských zemí. Od té chvíle byla Eurozóna jako časovaná bomba, na jejímž displeji svítilo „až to v Americe praskne“.

Přebytek jádra = deficit periferie