V lednu před dvaceti let se zavedením eurobankovek a euromincí stala společná evropská měna zhmotněnou realitou. Ministři financí eurozóny vydali k výročí společné prohlášení, v němž euro označili za „jeden z nejhmatatelnějších úspěchů evropské integrace“. Ve skutečnosti ale euro k evropské integraci ničím nepřispělo. Právě naopak.

Hlavním cílem zavedení eura bylo usnadnit integraci odstraněním konverzních nákladů, a zejména eliminací rizika destabilizujících devalvací národních měn. Evropanům se slibovalo, že nová společná měna podpoří přeshraniční obchod. Že sblíží životní úroveň jednotlivých částí Unie. Že ekonomické výkyvy budou díky ní mírnější. Že zajistí větší cenovou stabilitu. Že investice uvnitř eurozóny přinesou celkově rychlejší růst produktivity a růstovou konvergenci mezi členskými zeměmi. Stručně řečeno: euro mělo položit základ blahodárné proměně Evropské unie v jedno velké Německo.

Po dvaceti letech je možno říci, že žádný z uvedených příslibů se nenaplnil. Od vzniku eurozóny vzrostl objem obchodu v jejím rámci o deset procent, což je podstatně méně než třicetiprocentní nárůst objemu globálního obchodu, a především třiašedesátiprocentní nárůst obchodu mezi Německem a trojicí členských zemí Evropské unie, které euro nepřijaly: Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

Totéž se týká investic do výroby. Některé státy eurozóny, například Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko, zaplavila obrovská vlna úvěrů z Německa a Francie, což následně vedlo k řetězci bankrotů, jež se staly jádrem krize eura před deseti lety. Většina přímých zahraničních investic však putovala ze zemí jako Německo do té části Evropské unie, jež se rozhodla euro nepřijmout. Zatímco se tedy rozdíly mezi investicemi a produktivitou uvnitř eurozóny prohlubovaly, konvergence se daleko spíše týkala zemí, jež zůstaly mimo eurozónu.

Pokud jde o příjmy, v roce 1995 si na každých sto eur, které vydělal průměrný Němec, vydělal průměrný Čech sedmnáct eur, průměrný Řek dvaačtyřicet eur a průměrný Portugalec sedmatřicet eur. Z uvedených tří zemí si pouze Čech nemohl po roce 2001 vybrat z domácího bankomatu eura. A přesto se Čechův příjem v roce 2020 přiblížil k průměrným německým sto eurům o závratných čtyřiadvacet eur, zatímco u Řeka to byla pouhá tři eura a u Portugalce to bylo devět eur.

Klíčovou otázkou přitom není, proč euro nedokázalo zajistit konvergenci, nýbrž proč si vůbec někdo myslel, že se to stane. Užitečné srovnání tu nabízí pohled na tři dvojice dobře integrovaných ekonomik: Švédsko s Norskem, Austrálii s Novým Zélandem a Spojené státy s Kanadou. Úzká integrace uvedených zemí se prohlubovala, a nikdy se neocitla v ohrožení, a to právě proto, že k měnové unii nepřistoupily.

Chceme-li porozumět tomu, jakou roli hraje měnová nezávislost na udržení úzké provázanosti ekonomik, zaměřme se na jejich míry inflace. Od roku 1979 je míra inflace ve Švédsku a v Norsku, v Austrálii a na Novém Zélandu i v USA a Kanadě zhruba podobná. Bilaterální kurzy jejich měn však prodělávaly ve stejném období dramatické výkyvy, poněvadž takto absorbovaly otřesy během asymetrických recesí či bankovních krizí. A právě tím umožňovaly udržet mezi integrovanými ekonomikami uvedených párů zemí soulad.

Něco podobného se odehrávalo i v Evropské unii mezi Německem coby hlavní ekonomikou eurozóny a Polskem, které euro nezavedlo. Po zavedení eura se polský zlotý znehodnotil o sedmadvacet procent. Pak se po roce 2004 o padesát procent zhodnotil, načež během finanční krize v roce 2008 opět o třicet procent spadl.

Díky tomu se Polsko vyhnulo živení svého růstu zvyšováním zahraničního zadlužování, což charakterizovalo členské země eurozóny jako Řecko, Španělsko, Irsko a Kypr; a také mohutné recesi, jakmile naplno vypukla krize eura. Lze se tedy divit, že žádná ekonomika Evropské unie se té německé nepřiblížila výrazněji než polská?

Zpětně to vypadá, jako by bylo euro přímo koncipováno tak, aby vyvolalo maximální divergenci, a nikoli konvergenci. Evropané v podstatě vytvořili společnou centrální banku, které však scházela podpora společného státu, a současně jednotlivé státy eurozóny si musely poradit bez vlastní centrální banky, která by jim kryla záda v časech finanční krize, kdy státy musí sanovat banky působící na jejich území.

Během časů konjunktury vytvářely přeshraniční úvěry neudržitelné dluhy. A pak při první známce finanční tísně — dluhové krize veřejného nebo privátního sektoru — přišla křeč postihující celou eurozónu, jež zákonitě vedla k prudké divergenci a vzniku obrovských nových rozdílů.

Laicky řečeno Evropané začali připomínat nešikovného majitele auta, který ve snaze zamezit náklonům v zatáčkách vymontuje tlumiče a pak v plné rychlosti vjede přímo do hlubokého výmolu. Hospodářsky rozumné země jako Polsko, Nový Zéland či Kanada přestály globální krize bez toho, aby zaostaly za Německem, Austrálií a Spojenými státy, anebo jim dokonce v horším případě rovnou přenechaly svou suverenitu. Podařilo se jim to právě díky tomu, že s nimi nevstoupily do měnové unie. Kdyby byly podlehly vábení společné měny, krize v letech 1991, 2001, 2008 nebo 2020 by z nich učinily dluhové kolonie.

Někteří lidé tvrdí, že už si z toho Evropa odnesla ponaučení. Koneckonců se v reakci na eurokrizi a pandemii posílila novými institucemi, jako jsou Evropský stabilizační mechanismus (jakýsi společný sanační fond), společný systém dohledu nad evropskými bankami nebo Plán na podporu oživení a odolnosti Next generation EU.

To vše jsou bezpochyby velké změny. Současně však představují jen minimální nezbytné úpravy, aby se euro vůbec udrželo nad vodou, aniž by se ale změnil jeho základní charakter. Jejich zavedením Evropská unie potvrdila svou připravenost změnit vše jen tak, aby vše zůstalo při starém — či přesněji řečeno: vyhnout se té jediné změně, která by měla opravdu význam a jež spočívá ve vytvoření fiskální a politické unie se vším všudy. Právě ta je totiž nutným předpokladem pro zvládání makroekonomických šoků a eliminaci regionálních rozdílů.

Dvacet let po svém vzniku zůstává euro projektem vhodným jen pro dobré časy, který prohlubuje divergenci namísto toho, aby vyvolával konvergenci. Až donedávna taková situace aspoň vyvolávala vzrušené debaty — a tím i naději, že si je Evropská unie vědoma odstředivých sil ohrožujících její základy.

To už ale neplatí. Když ministři financí eurozóny vydali společný chvalozpěv na jednotnou měnu, stalo se cosi pozoruhodného: vůbec nic. Nikdo se nepřipojil k oslavám. Nikdo se neobtěžoval vyjádřit odlišný názor. Taková apatie pro unii, kterou dnes prohlubující se nerovnost a xenofobní populismus trhají na kusy, nevěstí nic dobrého.

Z anglického originálu How the Euro Divided Europe publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil JIŘÍ KOBĚLKA.