V lednu před dvaceti let se zavedením eurobankovek a euromincí stala společná evropská měna zhmotněnou realitou. Ministři financí eurozóny vydali k výročí společné prohlášení, v němž euro označili za „jeden z nejhmatatelnějších úspěchů evropské integrace“. Ve skutečnosti ale euro k evropské integraci ničím nepřispělo. Právě naopak.

Hlavním cílem zavedení eura bylo usnadnit integraci odstraněním konverzních nákladů, a zejména eliminací rizika destabilizujících devalvací národních měn. Evropanům se slibovalo, že nová společná měna podpoří přeshraniční obchod. Že sblíží životní úroveň jednotlivých částí Unie. Že ekonomické výkyvy budou díky ní mírnější. Že zajistí větší cenovou stabilitu. Že investice uvnitř eurozóny přinesou celkově rychlejší růst produktivity a růstovou konvergenci mezi členskými zeměmi. Stručně řečeno: euro mělo položit základ blahodárné proměně Evropské unie v jedno velké Německo.

Po dvaceti letech je možno říci, že žádný z uvedených příslibů se nenaplnil. Od vzniku eurozóny vzrostl objem obchodu v jejím rámci o deset procent, což je podstatně méně než třicetiprocentní nárůst objemu globálního obchodu, a především třiašedesátiprocentní nárůst obchodu mezi Německem a trojicí členských zemí Evropské unie, které euro nepřijaly: Polskem, Maďarskem a Českou republikou.

Totéž se týká investic do výroby. Některé státy eurozóny, například Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko, zaplavila obrovská vlna úvěrů z Německa a Francie, což následně vedlo k řetězci bankrotů, jež se staly jádrem krize eura před deseti lety. Většina přímých zahraničních investic však putovala ze zemí jako Německo do té části Evropské unie, jež se rozhodla euro nepřijmout. Zatímco se tedy rozdíly mezi investicemi a produktivitou uvnitř eurozóny prohlubovaly, konvergence se daleko spíše týkala zemí, jež zůstaly mimo eurozónu.