Evropský průmysl se chvěje před dvojí hrozbou, která na něj čím dál více doléhá: jsou to jednak vysoké ceny energií, jednak americký zákon o snížení inflace, který v podstatě podplácí evropský ekologický průmysl, aby se přesunul do Spojených států.

Stanou se z průmyslových center Evropy upadající oblasti podobně, jako se to stalo v oblasti amerického rezavého pásu? Zažije Německo trauma, které potkalo Velkou Británii, když padly její továrny a vysoce kvalifikovaná britská pracovní síla byla nucena přijmout práci s nízkou kvalifikací, nízkou produktivitou a nízkými mzdami?

Ohrožení evropského průmyslu?

Problém ohrožení evropského průmyslu už nějaký čas mezi vrcholnými evropskými představiteli rezonoval. Německý kancléř Olaf Scholz obratem navrhl nový evropský fond, který by měl nabídnout státní pomoc právě podnikům, které americké dotace lákají k odchodu z Evropské unie. Ale vzhledem k tomu, jak pomalu se Evropská unie rozhoduje — zvlášť v případě společného dluhu, který teprve umožňuje jakékoli financování —, panují pochyby, zda evropské dotace budou schopné včas a přiměřeně čelit americkým dotacím.

Dobrým příkladem toho, co je v sázce, je německý automobilový průmysl. Automobilky byly návratem inflace zasaženy hned dvakrát: rostoucí ceny pohonných hmot odrazují zákazníky a zároveň zvyšují výrobní náklady. Protože je podstatná část německého průmyslu na výrobě automobilů závislá, začali mnozí komentátoři lamentovat nad rizikem deindustrializace. Znepokojení je namístě, ale jejich analýzy opomíjí zásadní aspekt celé věci.

Německé automobilky už prokázaly, že jsou schopné obstát před úskalími přechodu na zelenou ekonomiku a vypořádat se s rostoucími cenami fosilních paliv — svižně se přeorientovaly na výrobu elektromobilů využívajících čím dál více energie z obnovitelných zdrojů. Pokud automobilky navíc získají finanční podporu — ať už přímo od německé vlády, nebo z unijních prostředků —, bude se v Německu pravděpodobně i v budoucnu vyrábět stejné množství aut jako dosud.

Ale i v případě, že jsou obavy z deindustrializace zveličené, má německá — potažmo evropská — nervozita ze zaostávání celého kontinentu za USA a Čínou svůj smysl. Přechod na elektromobily, který urychlila inflace cen energií, totiž zmenšuje sílu a velikost evropského kapitálu. Evropští kapitalisté — zejména ve srovnání se svými americkými a čínskými protějšky — výrazně zaostávají v závodě o akumulaci a využívání toho, čemu říkám cloudový kapitál.

Vezměme v úvahu, co tvoří ústřední sílu německého kapitálu: přesné strojírenství a elektrotechnika. A právě zejména německé automobilky zbohatly na výrobě vysoce kvalitních spalovacích motorů a dalších dílů (převodovek, náprav, diferenciálů atd.), které jsou nezbytné k přenosu výkonu z motoru na kola automobilu.

Elektromobily jsou však po této stránce mnohem jednodušší — většinu jejich přidané hodnoty tvoří umělá inteligence a inteligentní software propojující automobil s cloudem. A tady je kámen úrazu — němečtí kapitalisté do cloudové technologie v posledních desetiletích neinvestovali.

I když se tedy pomocí národních a evropských pobídek podaří přesvědčit Volkswagen, Mercedes-Benz a BMW, aby elektromobily vyráběly v Evropě a neodcházely do Ameriky, kde by mohly využít dotace na základě zákona o snížení inflace, nebude už výroba automobilů v Německu ani v Evropě tak rentabilní jako kdysi.

Stále větší část zisků z elektromobilů už nebude pocházet z prodeje samotného hardwaru, ale z aplikací prodávaných jejich majitelům — stejným způsobem, jakým Apple vydělává na „vývojářích třetích stran“, kteří vyrábějí aplikace pro iPhony prodávané prostřednictvím Apple Store. Když k tomu připočteme hodnotu dat generovaných pohybem aut a nahrávaných do cloudu, není těžké pochopit, proč cloudový kapitál již nyní zastiňuje kapitál spjatý se zemí, na nějž je Evropa bohatá.

Podobný proces můžeme sledovat i v energetice. Jakmile se pandemie zklidnila a ceny energií vyletěly raketově nahoru, velké ropné a plynárenské společnosti na tom značně vydělaly. Fosilní průmysl chytil druhý dech, podobně jako když za napoleonských válek v důsledku přerušení dovozu obilí vzrostla jeho cena a to umožnilo britským feudálům znovu se postavit na nohy.

Byl to však jen odlesk zašlé slávy. Krátkodobé oživení feudální pozemkové renty už ve dvacátých letech devatenáctého století převýšily kapitalistické zisky; stejně tak dnes už přes postpandemický nárůst inflace expanduje cloudový kapitál do energetického sektoru.

Evropa bez cloudu

Fosilní paliva jsou doménou nesvaté aliance „feudálních“ smluv a pozemního kapitálu. Primární sektor se spoléhá na licence, jež firmám povolují vrty na určitých místech pevniny nebo oceánského dna, a vlády a vlastníci pozemků za to dostávají něco na způsob tradiční pozemkové renty.

Těžební průmysl se přitom také spoléhá na „tradiční“ kapitálové statky, jako jsou ropné plošiny, tankery, ropovody a plovoucí terminály na opětovné zplyňování. Ty dodávají fosilní paliva do velkých, centralizovaných a vertikálně integrovaných elektráren, které esteticky i svým ekonomickým fungováním připomínají továrny devatenáctého století — „temné satanské mlýny“ slovy Williama Blakea.

Naproti tomu obnovitelné zdroje energie se nejlépe uplatňují decentralizovaně. Solární panely, větrné turbíny, tepelná čerpadla, geotermální jednotky, zařízení poháněná vlnami atd. jsou integrovány horizontálně jako součást sítě, jež se podobá neuronové síti — místo neuronů se však skládá z cloudového kapitálu. Díky minimální potřebě licencí, za něž by se muselo platit, závisí jeho produktivita na inteligentních sítích, které se spoléhají na sofistikovaný software a umělou inteligenci.

Stručně řečeno, zelené energie jsou podobně jako výroba elektromobilů provázány s cloudovým kapitálem. I když unijní dotace zajistí, že evropský průmysl bude ve velkém vyrábět solární panely, větrné turbíny a další „zelená zařízení“, Evropě bude chybět přístup k nejlukrativnější části hodnotového řetězce: kapitálu založenému na cloudu, na němž fungují sítě zelené energetiky.

I za předpokladu, že návrat inflace nepovede k deindustrializaci Evropy, bude evropský zpracovatelský průmysl donucen přijmout výrobní postupy, jež se budou zásadně opírat o cloudový kapitál, který Evropa postrádá. Reálným důsledkem bude, že Německo nebude schopno získávat dostatečné výnosy z cloudového kapitálu (neboli cloudové renty) a jeho přebytky klesnou. A stejný osud čeká i zbytek evropské ekonomiky, která je na Německu závislá.

Z anglického originálu Is Europe Deindustrializing? publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.