Na internetu se objevily snímky papeže Františka v situacích, které se zřejmě nestaly. Jeho ne moc věrohodně vypadající obrázek v tlustém vatovém bílém kabátě a další, jak něco píše na kapotu osobního auta. Jsou to zatím neškodné fikce. Komentuje se to tak, že si budeme muset zvyknout na to, že neplatí žádné „viděl jsem na vlastní oči“.

Podobná fotografie Jana Pavla II. z dob počátku papežské služby, kdy si vyjel na lyže však nebyla vytvořena umělou inteligencí. Zvolen a nastolen byl v padesáti osmi letech věku a ještě jako krakovský arcibiskup sportoval. Papež oblečený podle okolností jinak než do tradiční bílé přepásané kleriky s pelerínou nebo mozettou není ani dnes už nic nemožného.

Činitelé této církve se čím dále tím méně odlišují od širší veřejnosti zvláštním oblečením. Některé komunity, například jezuité, to dokonce mají jako pravidlo. Možná se dočkáme doby, kdy nebudou v civilním oblečení vystupovat jen kněží a biskupové, což už je téměř běžné, ale i papež. Když byl Jan Pavel II. na návštěvě v Turecku, kde je na ulici zakázáno vystupovat ve speciálním kněžském oblečení, vyhověl, i když ve své pozici nemusel, a měl přes kleriku oblečen dlouhý bílý civilní kabát.

Důležitější je, aby se papež neodlišoval svou absolutistickou pozicí. Jeho moc nejen v církvi, ale dokonce nad církví je definována jako nejvyšší, plná, bezprostřední a všeobecná. V 11. století byla oficiálně definována jako diktát — či diktatura — papeže. Rehoř VII. to tak stanovil v bulle Dictatus papae.

Není tedy předsedajícím sboru sobě rovných biskupů, jak to bylo v rané církvi nebo aspoň v její západní části. Jeho moc se týká všech otázek, ba ještě v minulém století se papeži připisovalo ius gladii, právo nad životem a smrtí všech lidí.

Papež nepotřebuje k uplatnění své moci žádného prostředníka. Můžeme si představit, že by dejme tomu v Praze, aniž by to probíral s arcibiskupem Graubnerem, přeložil faráře z jedné farnosti do jiné.

Podobný akt bezprostřední moci uplatnil například Jan Pavel II., když v Krakově odejmul kostel karmelitánům a předal ho místní řeckokatolické farnosti. Dalo by se říct, že v tomto případě uplatnil svou moc ve prospěch dobré věci, proti neochotě kléru latinského obřadu vyjít vstříc řeckokatolickým spolubratrům, tedy v podstatě proti etnickým předsudkům, protože tamní řeckokatolíci jsou spíše Rusíni, respektive Lemkové.

Upravování fotografií bylo známo a používáno dávno předtím, než začaly vůbec nějaké první úvahy o umělé inteligenci. Slavná kauza z našich dějin se váže k 25. únoru 1948, kdy Klement Gottwald přijel na pražské Václavské náměstí, do jeho dolní části poblíž Můstku a z korby nákladního auta oznámil, že prezident Eduard Beneš přijal jeho návrhy, tedy odstoupení ministrů nekomunistických stran a jejich náhradu vládou „obrozené“ Národní fronty.

Na snímcích, které dostaly režimní ikonickou funkci, později chybí soudruzi, kteří stáli vedle Gottwalda, Rudolf Slánský a Vladimír Clementis. Byli shledáni vlastizrádci, sionisty nebo buržoazními nacionalisty a popraveni. Pro tehdejší technické možnosti nebylo zdaleka nemožné fotografii retušovat.

Za chybějícími postavami je vidět celkem realisticky pozadí budov. Kdo tam osobně nebyl a nepamatoval si to, mohl upravenou fotku pokládat za pravdivou. A to už necháváme stranou záměnu reportážní fotografie z únorového převratu s jinou, kdy Gottwald řeční z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí.

Umělá inteligence zkombinuje prvky různých fotografií rychleji a výsledek je přesvědčivější než u retuší prováděných ručně na celuloidových negativech nebo papírových pozitivech někdejších fotografií. V debatě o posledních uměle vytvořených snímcích papeže Františka se poukazovalo na to, že práce umělé inteligence na vytváření fiktivních obrázků není ještě dokonalá. Při běžném pohledu to prý nepoznáme, ale podrobnosti například očí a odrazů okolí v nich nebo detailů rukou ještě vyžadují další zdokonalení.

Předpokládá se, že digitální verze fotografie bude doplněna certifikátem, který umožní rozpoznat, jde-li o produkt fotoaparátu s běžnou úpravou jasu, kontrastu, barevného ladění nebo kompozice, nebo o čistě počítačový výtvor. Jistě se dá předpokládat, že bude tendence i takový certifikát padělat.

Bezpochyby nejen v prostoru církve, ale i v oblasti politiky a jakéhokoli veřejného dění doloženého fotografiemi je třeba údajnou faktickou dokumentaci brát se značnou rezervou. Lze rovněž předpokládat, že veřejní činitelé se budou moci věrohodně od falešných snímků distancovat. I když ani to věc neřeší, protože by mohli prohlásit za klam případ, kdy byli reálně přistiženi při něčem nekalém.

Naše postpravdivá doba nás činí opatrnými. Snad si můžeme zachovat přání, aby pravda byla vždy odlišena od omylu nebo od lži. Od omylu dalším, podrobnějším poznáním a od lži méně snadno, ale přece jen snad konfrontací s osobním svědectvím a neupravenými fakty.