Zatím nepravomocně zprostil mostecký okresní soud v případu Fénix II skupinu „levicových extremistů“ obviněných za údajnou propagaci Sítě revolučních buněk. Několik let trvající proces dopadl podobně neslavně jako jeho předchůdce Fénix I, ve kterém dva policejní agenti infiltrovali skupinu anarchistů, kterou podněcovali k přípravě „teroristického útoku“. K radosti ovšem není důvod, na Fénix III nebo Fénix IV může dojít prakticky kdykoliv.

Důvody pro to jsou dva. Zaprvé je v zájmu bezpečnostních složek státu udržovat „extremistickou scénu“ ve strachu. Dlouhé vyšetřovací a soudní oplétačky fungují jako spolehlivý nástroj k zastrašení nekonvenčních politických názorů. Hrozba vyšetřování dokáže rozložit fungující skupiny, rozhádat kamarády a odstrašit příliv nových sympatizantů. Politika zastrašování je prostě základním stavebním kamenem „boje proti extremismu“ v jakémkoliv režimu.

Zadruhé někdo v letech 2014 až 2016 skutečně zapálil snad tucet — nejen — policejních vozidel a dálniční mýtnou bránu. Pachatelé těchto činů zatím nebyli dopadeni. Bylo by naivní se domnívat, že se policie přestala neobjasněnými činy zabývat.

Právě proto, že policie v prvních dvou Fénixech neskončila ověnčená vavříny, může se nyní snažit svou reputaci napravit.

Průběh prvních dvou politických procesů s „levicovými extrémisty“ ukázal, jak moc může horlivé počínání policie zasáhnout do života nevinných lidí: zbavit je na mnoho měsíců svobody, způsobit psychické problémy, zničit partnerské a přátelské vztahy nebo zkomplikovat profesní rozvoj.

Z naprosto banálních situací jsou paranoidně uvažující vyšetřovatelé schopni vytvořit v úředním záznamu fantaskní hypotézy. Policejní výmysl nebo třeba lež vymyšlená účelově s cílem odůvodnit žádost o povolení odposlechu se v průběhu času, kopírováním do dalších a dalších úředních záznamů, stává ostatními státními orgány uznávanou pravdou.

Předpoklad správnosti policejních záznamů a absence přiznávání vlastních chyb je u policisty zhoubná kombinace. Právě kvůli tomu se z nevinné osoby může postupem času stát doslova lovná zvěř. Nezáleží na tom, že nic nenasvědčuje tomu, že by podezřelý něco spáchal. Pokud nebylo nic usvědčujícího zjištěno, je to jen důkaz jeho dobré konspirace. Jakmile se dá takové policejní soukolí jednou do pohybu, nešťastník neunikne. Jediné, co mu zbývá, je nespolupracovat a vyšetřování řádně „švejkovat“.

Policejní provokace v USA

Průběh prvních dvou Fénixů nepřinesl nic originálního. Modus operandi Sítě revolučních buněk jen kopíruje taktiku různých povstaleckých hnutí po celém světě — ideologicky motivované skupiny či jednotlivci skrytě provádějí záškodnické akce proti státním nebo jiným aktérům. K provedeným akcím následně šíří různými kanály svá prohlášení, kterými se snaží inspirovat své potenciální následovníky.

Pro celou řadu regionálních nebo globalizovaných povstaleckých hnutí je právě prohlášení o provedené akci jediným komunikačním prostředkem, který současně umožňuje chránit anonymitu strůjců.

Skutečnost, že tuto taktiku mezi sebou jednotlivá povstalecká hnutí přejímají, dokládá diskurzivní a jazyková analýza, kterou zpracoval Michael Loadenthal z George Mason University v americkém Fairfaxu. V několika stech analyzovaných prohlášení z desítek zemí světa jsou mimochodem zahrnuta také dvě prohlášení k útokům na policejní vozidla v u nás v roce 2015.

S ničím novým nepřišel ani tehdejší Útvar odhalování organizovaného zločinu, který Síť revolučních buněk vyšetřoval. Ostatně bezpečnostní složky mají na mezinárodní úrovni dobře vedenou spolupráci a vzájemně si své zkušenosti předávají. Vyšetřovatelé nasazením agentů provokatérů mezi anarchisty jen zkopírovali protiteroristickou taktiku, která se hojně používá ve Spojených státech.

Po teroristických útocích v září 2001 v USA díky policejní infiltraci narostl počet odhalených plánovaných teroristických útoků.

Na druhou stranu, nařknout z přípravy terorismu, je možné prakticky kohokoliv, kdo nevhodně vypráví o svých touhách zničit cizí majetek z ideologických důvodů. Pokud infiltrovaný provokatér svým obětem trochu dopomůže, lze vytvořit důkazy, které pošlou nešťastníka na dlouhé roky do vězení.

Svědčí o tom například příběh amerického eko-aktivisty Erica McDavida, který byl v roce 2004 infiltrován provokatérkou FBI a následně odsouzen ke dvaceti letům ve vězení za přípravu bombového útoku na přehradu. Po osmi letech a 360 dnech se však dostal v lednu 2015 na svobodu, když vyšlo najevo, že obžaloba zatajovala tisíce stran důkazů svědčících v jeho prospěch. Provokace se tak v jeho případě provalila.

Infiltracemi a provokacemi teroristických skupin se dlouhodobě zabývá profesor kriminálního práva Jesse J. Norris ze Státní univerzity v New Yorku. Ve studii věnující se mezinárodnímu srovnání analyzoval přibližně 150 infiltrací „teroristických“ skupin ve Spojených státech a zhruba padesát infiltrací v dalších dvaceti zemích světa.