Vážená paní předsedkyně, vážená paní žalobkyně, vážený obhájce, vážení přítomní.

Uplynul již rok a půl od zahájení trestního stíhání a téměř rok od prvního líčení, které proběhlo zde u Obvodního soudu pro Prahu 1. Máme k dispozici rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, rozsudek Městského soudu, existuje podnět nejvyššímu státnímu zástupci, jeho dovolání k Nejvyššímu soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu a usnesení Městského soudu. Existuje i vyjádření policejního prezidenta a tiskového mluvčího prezidenta ČR.

Cyklus se uzavřel a my dnes stojíme opět na začátku. Netroufám si tvrdit, zda chytřejší. I přes množství judikátů, mediálních výstupů, administrativní agendy a facebookových statusů veřejných činitelů se přiznám, že stále nevím, z jakého důvodu jsem trestně stíhána, proč je případ projednáván před trestním soudem a čeho jsem se vlastně dopustila. Žádný z dokumentů, které mám k dispozici, mi na tuto otázku nedokázal srozumitelně odpovědět.

↗

Loni touto dobou jsem byla odsouzena k ročnímu podmíněnému trestu. Repro DR

Loni touto dobou jsem byla odsouzena k ročnímu podmíněnému trestu. I přes odvolání a následné zproštění mě tento fakt inspiroval k tomu, začít pozorně pozorovat svůj život s určitou dávkou podezření a nejistoty, zda je dostatečně řádný. Během roční podmínky, která by se již v těchto dnech patrně blížila ke konci, jsem se totiž měla osvědčit. Byla bych ve zkušební lhůtě.

Strávila jsem tedy rok pozorným sledováním svého života a jeho vesměs předvídatelných trajektorií: ráno vstanu, jdu do práce, z práce do školy, ze školy do vědecké studovny, z níž odcházím po zavírací době a metrem se vracím zpátky domů. Krom toho, že by můj nudně řádný život mohl sloužit jako ukázkový příklad stereotypních trajektorií obyvatel velkoměst, které v 60.letech analyzovali situacionisté v čele s Guy Debordem, s velkou dávkou překvapení jsem seznala, že se šance, že bych se ve zkušební lhůtě mohla neosvědčit, blíží nule.

Musím s jistou dávkou zklamání přiznat, že můj život je již 30 let konvenční, konformní a nudně řádný. Jsem suchar. Nikdy jsem se nedopustila trestného činu, přečinu, ba ani přestupku. V 90. letech jsem přešla na červenou a zaplatila pokutu 150,- Kč, s kadencí těžké recidivistky vracím pozdě knížky do knihovny. Toho, že dalších 30 let mého života bude vypadat pravděpodobně velmi podobně, jako jeho první polovina, si musela být loni touto dobou vědoma jak paní žalobkyně, tak paní soudkyně. Vědoma si toho byla i policie, která mi bezprostředně po činu nabídla, že zváží, zda vůbec mě, zcela bezúhonnou osobu, bude kriminalizovat, rozhodnu-li se doznat v plném rozsahu. Problém byl, že jsem nevěděla, k čemu se mám doznávat.

S určitou dávkou uražené ješitnosti tedy musím přijmout nevyvratitelný fakt: v tomto monstrprocesu nejde vůbec o mě, o mou osobu, o míru řádnosti mého života nebo o společenskou nebezpečnost mé osoby. Má osoba zde není vůbec důležitá a nehraje žádnou roli. Jde o exemplární potrestání, které má varovat veřejnost, aby se neodvažovala na policisty příliš „vyskakovat“, jinými slovy: aby nekritizovala její práci, dochází-li k překračování a zneužívání pravomoci úředních osob, k policejní brutalitě, dochází-li k tomu, že policie ignoruje ústavu, přihlíží páchání trestných činů, či s nimi přímo otevřeně sympatizuje.