Kdo nic neudělal, nemá se čeho bát, budou se sledovat islamisti a tak
Jan KašpárekHamáčkova novela zákona o policii přináší revoluční změnu ve sdílení informací mezi policií a tajnými službami. Opozice tradičně straší minulým režimem, tentokrát však patrně výjimečně nepřehání.
Vláda posvětila obsáhlou novelu zákona o policii spolu s dílčí novelou trestního řádu. Ty zahrnují bezpočet témat od aktualizací zastaralých právních bodů přes jasnou kodifikaci nových aspektů policejní práce až po navýšení pravomocí represivních složek a novou možnost užívat informace od zpravodajských služeb v trestním řízení.
Nemalou část předloh Hamáčkova ministerstva lze jistě odkývat jako pochopitelnou: opravy neurčitých či v praxi problematických bodů původního zákona, zavedení mechanismů pro obranu před kyberútoky či zneužitím dronů, zalepení slepých míst stávajících paragrafů. Navzdory nevalnému mediálnímu zájmu úprava ale obsahuje i znepokojivá a o to zásadnější místa.
Mantra terorismu nade vše
V první řadě je to zmíněná možnost zapojení zpravodajských informací do procesu, který dříve oddělovala neprostupná stěna. Zatímco v tuto chvíli mohou tajné služby policii pouze upozornit na hrozící nebezpečí či připravované trestné činy, v budoucnu se sdílení informací může normalizovat — tedy alespoň u závažných trestných činů s horní trestní sazbou přes deset let.
Potíž je samozřejmě v tom, že zpravodajské služby nejsou žádnou doplňkovou složkou policie, ale mají se věnovat mnohem specifičtější činnosti. To v poslední době znamená především rozkrývat vyzvědačské sítě cizích států, konkrétně Ruska či Číny. V praxi jsou zpravodajci ovšem užívaní i pro (dlouhodobě spíše pochybné) mapování „extrémismu“ — to je zřejmě jedna z příčin jejich chystaného navázání na závažné trestní kauzy.
Kritici z řad opozice varují, že vcelku revoluční změna v předávání informací přináší značnou koncentraci moci. „Jde o nejzásadnější změnu postavení tajných služeb od sametové revoluce,“ popsal situaci předseda ústavně-právního výboru Sněmovny Marek Benda s tím, že se zakládá jakási „novodobá Státní bezpečnost“. Benda tradičně spíš hysterizuje s pomocí tradičního strašáka minulého režimu, i rozbité hodiny ODS ale v tomto případě ukazují víceméně správný čas.
Druhým prapodivným bodem chystané změny je zdánlivě nenápadné rozšíření pravomoci policejních vyšetřovatelů v oblasti těžby informací. „Předcházení a odhalování konkrétních hrozeb v oblasti terorismu“ se nově stává důvodem pro získávání údajů o „etnickém původu, náboženském, filosofickém nebo politickém přesvědčení, členství v odborové organizaci, zdravotním stavu, sexuálním chování nebo sexuální orientaci“ zájmových osob.
Největší obavy paradoxně přináší širší argumentace předkladatelů v důvodové zprávě ministerstva: „Pro vyhodnocení rizikovosti konkrétních osob je nutné shromažďovat údaje vypovídající o náboženském přesvědčení nebo politických názorech zejména u osob, u kterých není dána konkrétní souvislost s již spáchanými teroristickými trestnými činy, nebo s připravovanými teroristickými trestnými činy, které jsou policii známy alespoň na úrovni podezření,“ píše rezort.
Pokud se vnitro neupsalo, tak v podstatě sděluje, že represivní složky mají sbírat množství důvěrných informací o lidech, kteří se ničeho nedopustili, a dokonce ani neexistuje konkrétní podezření, že něco chystají. Stačí vágní hrozba, že se mohou radikalizovat. Co taková hrozba znamená, podle všeho nikdo neví, čili ji lze napasovat prakticky na kohokoli.
Fénix nikdy nedohořel
„Kdo se nedopouští ničeho protiprávního, nemá se čeho obávat, budou se sledovat islamisté, násilníci a tak,“ můžeme si již předem domyslet argumentaci, jež zazní v rámci blížící se sněmovní rozpravy. Hamáček nás ostatně již preventivně ujišťuje, že posílení pravomocí žádnou zneužitelnost nemá, protože si současně nastavuje pojistky. Jaké, to není úplně zřejmé.
Měli bychom zbystřit, kdykoli se v České republice začne šermovat terorismem. Naše největší „teroristická“ kauza, nechvalně proslulý Fénix, byla totiž leda ukázkou policejní zvůle, kdy se agenti-provokatéři pokusili přesvědčit skupinu anarchopacifistů k útoku zápalnými lahvemi na nákladní vlak. Když začalo jejich angažmá nabývat příliš bizarních rozměrů, tak represivní složky všechny zúčastněné zatkly, spustily sérii domovních prohlídek i šikanózních výslechů kamarádů obviněných. Dva ze stíhaných strávili dlouhé měsíce ve vazbě. Hlavním aktérům hrozil za „přípravu teroristického činu“ až výjimečný trest. Celou blamáž ukončily po třech letech soudy.
Ukázalo se, že policie si kauzu v podstatě vymyslela a snažila se poslepovat dohromady „důkazy“ založené na nesmyslně odvážném chování stíhané skupiny, která s nasazenými infiltrátory komunikovala, i když podle všeho chápala, že se jedná o „tajné“. Represivní složky šly ve snaze o prosazení svého tak daleko, že živily média báchorkami o hořících autech a pumách. Ty nemalá část novinářů, kteří by měli být vystaveni v panoptiku jako ostuda profese, hltali a nekriticky přetiskovali.
Zřejmě aby se neřeklo, policisté v přímé návaznosti na Fénix spustili i stíhání několika dalších anarchistů kvůli držení brožur propagujících povstalecký anarchismus. Kauza, jež se očividně snaží vecpat do nejistého prostoru mezi ústavním právem svobody slova a novelizovaným paragrafem „podpory a propagace“, zatím nepřinesla žádný výstup. Jejím původcům, tedy policii, jde ale jistě k duhu, že média (až na angažované výjimky) celou věc prakticky ignorují.
Hamáčkův rezort si je uvedeného průšvihu patrně vědom, protože do aktuální novely zákona o policii zahrnul jasnou formuli, podle které „agent při své činnosti nesmí vzbudit u jiné osoby úmysl spáchat trestný čin a nesmí svým jednáním ovlivnit okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby“, byť s právní argumentací, která Fénix alibisticky vynechává a odvolává se raději na „zásadní“ jednadvacet let starou kauzu z Portugalska.
Pasáž — stejně jako související návrh, aby se policejní provokace zahrnula do trestního řádu — je zcela správná a ukazuje přinejmenším snahu o to, aby se excesy typu Fénixu neopakovaly. Tomu nasvědčuje i argumentace důvodové zprávy, jež provokaci jednoznačně odsuzuje a evidentně se snaží o to, aby od podobných pokusů kohokoli odradila.
Na druhou stranu ovšem přináší důslednější ochranu nasazených agentů. A přes snahu o jisté záchytné mechanismy se nezabývá základním problémem: tedy že moc zneužitelná bývá z principu zneužita a že policejní sbory netvoří žádní světci, jak nám represivní složky dokazují na příkladech ne ojedinělých.
Sametová kontrarevoluce
Jak se blíží oslavy třiceti let od sedmnáctého listopadu 1989, budou se množit hlasy volající po obraně demokracie, právního státu a výdobytků sametové revoluce, z nichž je za jeden z největších obecně pokládáno právo nebýt šikanován represivními složkami. Pokud si neuvědomíme stávající dění v plném rozsahu, uvízneme však jen v morálním kýči.
Policie totiž dnešní „disent“ čas od času už dávno šikanuje. Pomineme-li Fénix a to, že represe zanechala traumata v řadě osob, aniž by za to byl kdokoli potrestán, máme na výběr z množství případů, kdy policisté týrali squattery i aktivisty usilující za klimatickou spravedlnost, případně se podíleli na právně pochybném obviňování nevinných lidí.
Souběžně tu máme Hamáčkovo působení na ministerstvu vnitra, které provází množství zřejmě ještě horších právních úprav než novela zákona o policii a trestního řádu. Rezort plánuje zpřísnění azylového zákona a vykostění zákona o svobodném přístupu k informacím, žádá zkomplikování přístupu cizinců k českému občanství a již zkomplikoval jejich přístup k čemukoli jinému než vykořisťování v pochybných zaměstnáních, ztěžuje práci veřejné ochránkyni práv a blokuje úpravu, jež by v souladu s mezinárodním právem přestala šikanovat transgender lidi podmínkou sterilizace pro úřední změnu pohlaví.
Bez ohledu na to, v jaké formě nakonec projdou aktuálně diskutované předlohy, Hamáčkův rezort dlouhodobě prosazuje bezmála autoritářská opatření, pro která zpravidla není žádný přesvědčivý důvod. Ministrova dojemná starost o bezpečnost České republiky v podstatě jen odráží obecnou hysterii, ať již z uprchlíků, ruských agentů, autonomní levice či menšinových genderových identit. Už jen to je důvod pro oprávněnou nedůvěru vůči jakýmkoli plánům na změny pravomocí represivních složek.
Záleží-li vám na odkazu blížícího se výročí a nejste-li znepokojeni, tak pravděpodobně nedáváte pozor. Zatímco se hovoří o abstraktních aspektech demokracie a jejich ohrožení, ať již skrze dezinformace, oligarchizaci, vliv cizích mocností či politické obchodníky se strachem, tak vláda zcela reálně skrze vnitro osekává to, v čem obsah demokracie spočívá: tedy například ochranu nekonformních občanů před státní zvůlí, práva migrantů a dalších obzvlášť zranitelných skupin, či možnost občanských zásahů do fungování věcí veřejných.
Nebezpečnost stávající vlády netkví v tom, že by Andrej Babiš kdysi donášel Státní bezpečnosti, dokonce ani v systému zneužívání dotací či asistované sebevraždě kdysi víceméně solidní sociální demokracie, ale v konkrétních opatřeních směřujících k neoautoritářství maďarského typu. To zahrnuje legislativu, kterou aktuálně prosazuje Hamáčkův rezort, jakož i neschopnost občanské společnosti se jí účinně postavit. Pokud se nám temný vývoj nepodaří zvrátit teď, už to bude jen těžší.
