I když kořeny kauzy zvané Operace Fénix sahají hlouběji, veřejně začala na konci dubna 2015, kdy policie provedla sérii razií a zatýkání mezi anarchisty napříč republikou. Akce zasáhla několik desítek lidí, v policejních osidlech jich ale zůstalo šest — pět anarchopacifistů kolem skupiny Voice of Anarchopacifism (VAP), kteří měli chystat teroristický útok na vlak, a další anarchista Aleš K., o němž policie ihned vypustila do médií senzační zprávu — měl mít doma materiály k výrobě pumy.

Protože ale anarchisty propaganda činem a házení bomb už nějakých sto let moc neláká, poměrně rychle se ukázalo, že policejní verze případu má výrazné trhliny a stojí do značné míry na výpovědích agentů-provokatérů, kteří anarchopacifistickou skupinu VAP infiltrovali. Kromě toho se ukázalo, že skupina se na vlak chystala útočit především v diskusích s agenty, o nichž — jak anarchisté tvrdí — moc dobře věděla, že agenty jsou. Namísto jakéhokoli činu tak spisy zmiňují pouze plán na vhození zápalných lahví na vlak s vojenským materiálem či automobily. Později se k tomuto plánu přidružilo i zakopávání zápalných lahví údajně chystaných na obranu tehdy policií vyklízeného squatu Cibulka.

Se zápalnými lahvemi se pojí další linie Fénixu, a tou je neformální skupina (či spíše volně použitelná značka) povstaleckých anarchistů Síť revolučních buněk (SRB), která se především v letech po policejní operaci zaměřovala na žhářské útoky na policejní vozidla či další infrastrukturu. Vyšetřovatelé se neustále pokoušeli VAP a SRB argumentačně spojovat, což působilo absurdně jak vzhledem k diametrálním ideologickým rozdílům mezi skupinami, tak k faktu, že nejvíc policejních aut lehlo popelem v sobě, kdy byl údajný lídr „teroristů“ Petr S. a další hlavní postava Fénixu Martin I. ve vazbě.

Nakonec se celý případ vyšetřovatelům naprosto rozsypal coby vykonstruovaný kolem provokací infiltrovaných agentů. Osvobozujícím rozsudkem by ale skončit neměl. Zbývá tu příliš mnoho věcí, které si žádají vysvětlení. Tím spíš, že paralelně s Fénixem proběhlo i krajně sporné stíhání dalšího anarchisty Igora Ševcova a začal případ označovaný jako Fénix 2. Ten se týká opět anarchistů, ale tentokrát nikoli „chystajících“ útok, ale údajně distribuujících materiály propagující povstalecký anarchismus.

Fénix naštěstí pošel, mrtvola ale řádně zapáchá

Na pováženou je úloha policie, která jako by se po celou dobu Fénixu snažila anarchistům dokazovat, že jejich kritika represivních složek coby „institucionálního násilí chránícího status quo“ je naprosto přesná. Počínaje agresivním stylem prohlídek a výslechů u všech osob, které by byť jen náznakem mohly tušit, co se děje, přes zabavování elektroniky až po široce nasazená odposlechová zařízení a zřejmě zcela plánovité šíření atmosféry strachu v prostředí radikální levice skrze výhrůžky stíháním u výslechů či demonstrativním předkládáním materiálů z policejního monitoringu veřejných akcí ve smyslu „všechny vás máme zjištěný“.

Jeden z vyslýchaných — aktivista Tomáš Zelený známý mimo jiné z kauzy „ušatý traktorista Šlachta“ a figurující i ve Fénixu 2 — popsal zásah policie u sebe doma na svém blogu následovně: „Zatímco jsem byl spoután, můj dům za asistence dalších 24 těžkooděnců se samopaly kompletně prohledali (…) Další den po noci v cele, pokusů mě donutit vypovídat a bez pořádného jídla jsem byl bez obvinění propuštěn v Praze. Vykopli mě na ulici 250 km od mého domova bez telefonu.“

Anarchista ze Zlínska zase popisuje přinejmenším podivné praktiky policistů, kteří ho údajně systematicky obtěžovali na různých místech a měli mu u výslechu vyhrožovat ve stylu „Chceš se ženit, čekáte dítě, mám jít za tvojí a za tchánem? Mám ti udělat peklo? Rozbíjet rodiny, to my umíme, kolega si v tom přímo libuje…“

Další otázky vyvstávají z policejního zabavování elektroniky. Podle Aleše (plné jméno na základě žádosti dotyčného nezveřejňujeme) z Anarchistické federace policie organizaci zabavila server, načež se pravděpodobně pokusila prolomit jeho šifrování. Po tomto neúspěšném pokusu s ním zřejmě prováděla další, zatím neznámé úkony. Nakonec jej vrátila v již nepoužitelném stavu, kdy z disku není možné obnovit data. Policie by přitom měla data na elektronických nosičích chránit proti přepsání a pracovat s nimi na bázi bitových kopií. Podle Aleše zde „existuje důvodné podezření, že se vyšetřovatelé k důkaznímu materiálu v podobě zašifrovaných disků nechovali zrovna podle předpisů.“

Výsledkem Fénixu je kvůli tomu všemu nejen táhlá a komplikovaná kauza, ale také situace, kdy se v kruzích emancipační levice a anarchistů přijala teze „je úplně jedno, jestli děláš něco ilegálního, stejně tě můžou zavřít“. Pokud je tohle cílem státních složek, tak je něco opravdu, ale opravdu špatně.

Mohl by Ondráček vůbec něco změnit k horšímu?

Sečteno a podtrženo: z veřejných peněz se stíhali nevinní lidé. Zatímco anarchisté seděli ve vazbě nebo žili ve strachu z mnohaletého vězení, vyšetřovatelé se zabývali sofistikovanými experimenty typu polévání věcí hořlavinami a zkoumání, zda ony věci následně vzplanou, když se je někdo pokusí zapálit. Držení Martina I. ve vazbě musel zarazil až Ústavní soud. Policie si vychovala množství lidí, kteří ji budou nesnášet a podezírat do konce svých dnů.

To je naprosto nepřijatelné — zvlášť v kontextu toho, že se represivní složky v různých kontextech opakovaně chovají, jako kdyby pro ně zákony, jejichž dodržování mají hlídat, neplatily. Ať už se jedná o dlouhodobé brutální násilí strážníků proti lidem bez domova v Mladé Boleslavi, které skončilo podmíněnými tresty a několikaletým zákazem činnosti, během podzimu 2015 obdobně potrestané zbití vážně zraněného motorkáře, který se pokusil ujet před policií, či samostatná kapitola v podobě neřešeného policejního násilí při různých zásazích proti protestujícím.

Snadno lze zmínit útok policie na demonstraci u žižkovské Kliniky v zimě 2014, kdy těžkooděnci zranili několik lidí, což se následně policejní mluvčí snažila maskovat absurdním tvrzením, že si zranění dotyční přivodili pádem z rozbahněného svahu. I když vyšetření tehdy požadovala i Amnesty International, výsledek nebyl prakticky žádný.

Z poslední doby se potom nabízí policejní zásah proti účastníkům Klimakempu poblíž severočeského dolu Bílina, kteří zablokovali jedno z těžebních rypadel. Při něm měli policisté aktivisty bít, nadávat jim a odpírat jim možnost se v letním horku napít až do chvíle, kdy dvě aktivistky horkem a dehydratací omdlely. I zde policie jakékoli pochybení popírá, v čemž jí sekunduje Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Společným jmenovatelem těchto případů je to, že kdyby se podobných činů dopustil nepolicista, pravděpodobně by vzápětí čelil trestnímu stíhání. Zvlášť v kauze, jakou je Fénix, je potom zapotřebí pohnat její původce a vykonavatele k odpovědnosti.

Zatímco modřiny protestujícím rychle zmizí, osobní důsledky pro obviněné v rámci Fénixu, kteří museli několik let žít v hrozbě mnohaletého trestu, čelit všem nepříjemnostem stíhání, číst si svá jména v novinách v souvislosti s terorismem a následně to vysvětlovat všem známým, přátelům a kolegům, budou dlouhodobé.

Pokud si státní složky chtějí udržet alespoň ten zbytek cti, který jim v rámci Fénixu zachránily rozumné soudy, měly by někdejším stíhaným nabídnout vedle omluvy a tučného odškodného i alespoň relativní spravedlnost v podobě seriózního a nekompromisního vyšetření toho, kdo za celou smrtelně vážnou tragikomedií zvanou Fénix stojí.