Začátkem příštího roku se bude muset celá řada z nás poprat nejen s rostoucími cenami, ale i s nenápadnou novinkou státní správy: prakticky plošným zavedením datových schránek. Podle státu je používá málo lidí, kteří zřejmě dosud nedokázali docenit, jak jsou „datovky“ skvělé, a je jim proto potřeba uložit povinnost je využívat rovnou zákonem.

Od nového roku tak dostanou povinně datové schránky všechny právnické osoby, včetně spolků, společenství vlastníků jednotek či bytových družstev. Dále se jich dočkají všechny podnikající osoby, včetně těch, kteří mají podnikání jenom jako přivýdělek k důchodu nebo mají dokonce pozastavenou živnost.

V neposlední řadě půjde také o nepodnikající fyzické osoby, pokud vůči veřejné správě prokáží svoji digitální gramotnost. Digitální gramotností se zde míní třeba i pouhé jednorázové využití nějaké formy uznávané elektronické identity, nejčastěji asi bankovní identity.

Právní novinka se schovala v rozsáhlém zákoně č. 261/2021 Sb., který novelizoval 168 zákonů souvisejících s elektronizací postupů veřejné správy — konkrétně bychom ji našli v jeho 133. části.

Datová schránka povinně skoro všem občanům

V čem je vlastně problém? Jednak je otázkou, jestli by stát měl tlačit do digitalizace ty, kteří digitální nástroje z mnoha různých důvodů využívat nechtějí. Tu ale ponechme protentokrát stranou, byť její zodpovězení je pro všechny digitalizační projekty zásadní.

Představa, že lidé budou stále více nakloněni digitálním řešením se objevuje poměrně často, ale není úplně správná — už kvůli rostoucí potřebě digitální hygieny v důsledku přesycení technologiemi. Občané by měli ve využívání digitálních nástrojů vidět přínos sami, a pokud je jim jejich využívání nutné přikazovat, musí být někde chyba.

Ovšem vedle těch, kteří digitální řešení „umí“, ale nechtějí, žijí mezi námi významné skupiny těch, kteří z různých důvodů technologie používat nemohou. Důvody mohou být různé, nejčastěji však to, že je používat neumí nebo na ně nemají prostředky. Důkazem budiž poslancům a poslankyním nedávno zaslaný otevřený dopis deseti nevládních organizací, které pracují s lidmi z různých cílových skupin, na něž zřizování povinných datových schránek může mít negativní dopad.

Vyloučené skupiny, na něž stát nebere ohled

Na jednu stranu je jistě výborné, že si datovou schránku dnes může na základě svobodné volby zřídit každý, kdo chce, a možnost ji využívat nepochybně mnoho lidí přivítalo. Pro řadu z nich se vyřešily problémy s doručováním, jiní zase přivítali, že mohou své zprávy zasílat veřejné správě zdarma.

Na druhou stranu je však problém v praktickém provádění digitalizačních projektů, zohledňování či spíše nezohledňování zájmů a specifik obyvatel, na něž dopadají, a v neposlední řadě v tom, že je „tlačí“ do řešení, která nechtějí — místo aby se služba zatraktivnila a přizpůsobila tak, aby ji lidé sami vnímali jako přínosnou a chtěli ji využívat. Případ datových schránek je těchto problémů ukázkovým příkladem.

Vezměme si třeba seniory nad pětašedesát let. Většina z nich je ve starobním důchodu, mnozí si ale přivydělávají drobným podnikáním, věnují čas spolkové činnosti, angažují se v bytových družstvech nebo SVJ — často proto, že nikdo jiný nechce tyto špatně placené funkce vykonávat.

Bezpochyby jsou mnozí ze seniorů digitálně zdatní a s novými technologiemi pracují bez problémů a rádi. Nicméně data jsou neúprosná: podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2021 disponuje pouze 41,3 % domácností osob starších pětašedesáti let počítačem a jen 44,4 % z nich připojením k internetu. Pokud jde o používání e-mailové komunikace, ve skupině 65 až 74 let využívá internet k přijímání či odesílání e-mailů pouze 49,1 % osob, ve skupině nad 75 let pouze 17,7 %.

Reálně proto bude existovat poměrně velká skupina seniorů, kteří se budou muset nějak se zavedením datových schránek vypořádat — aniž by k tomu měli technické vybavení a kompetence. Pomíjíme přitom rizika plynoucí z nedostatečného zabezpečení technologického vybavení a potenciální zneužití identity.

Chybí informovanost o základních aspektech elektronického doručování

Právnické či podnikající fyzické osoby se s datovkou tak jako tak budou muset poprat — alternativou, kterou jistě mnozí zvolí podobně, jako tomu bylo při zavádění EET, bude ukončení činnosti. Samostatnou kapitolou jsou „digitálně zdatné“ fyzické osoby nepodnikající. Stát poslední dobou výrazně tlačí na využívání elektronické identity. Lví podíl na tom má nepochybně zřizování bankovní identity.

S elektronickou identitou se mnozí poprvé setkali v rámci stahování očkovacích certifikátů, později třeba v souvislosti s žádostmi o sociální dávky. Jestliže bylo někde možné využití elektronické identity nahradit třeba návštěvou Czech Pointu, kde úředník pomohl s vyplněním žádosti o dávku — jako v případě pětitisícového příspěvku na nezletilé dítě v rámci podpory rodin, jinde už to jinak než elektronicky nešlo — jako v případě žádosti o příspěvek na ubytování uprchlíků z Ukrajiny.

Faktem je, že řada těch, kteří to s počítači neuměli, využili — byť třeba jednorázově — pomoci někoho blízkého nebo pracovníka neziskové organizace, aby jim pomohli s využitím elektronické identity podat například určitou žádost. V budoucnu taková jednorázová pomoc může pro seniora znamenat velký problém, protože dostane automaticky datovou schránku.

Pokud si pak dodatečně nezažádá o znepřístupnění datové schránky, což je možné opět elektronicky nebo osobní návštěvou Czech Pointu, tak do ní bez ohledu na to, jestli se do ní kdy přihlásil, budou chodit úřední obsílky.

Málo se přitom mluví o tom, že datové schránky znamenají zásadní změnu v doručování také v tom, že zprávy ze schránky po třech měsících nenávratně zmizí, pokud si opět nepřiplatíme například za datový trezor. Co nezmizí, budou právní důsledky obsahu zpráv.

Blíží se konec roku, pohled z okna jasně ohlašuje polovinu října a prakticky žádná informační kampaň pro budoucí držitele datových schránek není na dohled.

Vědí třeba všichni podnikatelé, že jako držitelé „datovek“ budou ze zákona podávat daňová přiznání v březnu pouze elektronicky? Vědí, že když si uloží dokument z „datovky“ pouze do počítače, tak jim za čas přestane platit takzvané časové razítko — a s ním se z podepsaného dokumentu stane vlastně nepodepsaný? Vědí vůbec, že datovou schránku budou muset pravidelně kontrolovat a že s doručováním do ní budou podobně jako s klasickou schránkou spojeny fikce doručení?

O chystané novince se dočteme maximálně od těch, kteří ji kritizují, anebo od těch, kteří na ní chtějí vydělat třeba tím, že nabídnou možnost cizí datovou schránku za poplatek spravovat.

Účinnost zákona je ještě možné odložit

Zřejmě i veřejná správa tuší, že si zadělává na velké zemětřesení. Už v květnu se Roman Vrba, ředitel odboru eGovernmentu na ministerstvu vnitra, vyjádřil k současné vlně rozšiřování „datovek“ slovy: „...ta třetí etapa bude to, že v datovkách budou tři miliony lidí, pět milionů lidí, kteří mají elektronickou identitu, ti lidi budou buď dobrovolně ty služby používat, nebo v případě OSVČ trošku nedobrovolně.

Dostali to od 1. 1. nařízeno zákonem, a to je to super jako, co bude: ti lidi budou strašně naštvaní, já si myslím, že budou ale neuvěřitelně naštvaní, jak ty systémy jsou složité, jak jsou nepřehledné. A myslím si, že to je na tom to úžasný, že tím, že budou naštvaní, ti občané, klienti, rovná se voliči, tak skutečně vyvinou ten tlak a my se posuneme velmi rychle dál. A to si myslím, že je velmi pozitivní na závěr říct, že eGovernment se v následujících letech určitě posune někam dál a lépe.“

Nabízí se samozřejmě otázka, jestli zrovna v dnešní době je na místě takříkajíc hodit občany s datovkami do vody a čekat, zda se naučí plavat. Možná nebylo v květnu ještě tak zřejmé jako dnes, že přikládání pod kotel naštvanosti už tak dost naštvaných lidí, není úplně nejlepší nápad.

Co se ještě dá zachránit? Dva půl měsíce před koncem roku lze jen těžko počítat s novelizací, která by povinnost datové schránky využívat zrušila, omezila či upravila zákonné podmínky jejich zřizování. Rozumná by mohla například být změna systému opt-out (možnost odhlášení jejich využívání) u nepodnikajících fyzických osob zpět na systém opt-in (možnost přihlášení) — a vláda by se spíše mohla soustředit na zatraktivněním schránek a jejich služeb tak, aby stálo za to je využívat dobrovolně.

Nelze už ovšem očekávat, že se do konce roku podaří významně zvýšit informovanost lidí o této novince. Dozajista se také jen tak nevyřeší problémy s nízkou digitální gramotností, nedostupností technologií či internetového připojení pro některé sociální skupiny, ani nedostatečnou podporou pro ty, kteří se s „datovkami“ budou muset poprat.

Co ovšem reálné být může, je odložení účinnosti zákona a získání času na přípravu, ale i na možnou revizi právní úpravy. I to by vyžadovalo od vlády a poslanců rychlou akci. Na druhou stranu — vzhledem k tomu, že poslanci novelu zákona s přílepkem o povinných datových schránkách minulý rok odhlasovali jednohlasně napříč politickými kluby, nemají si vzájemně co vyčítat a mohli by najít společnou řeč.

Text vznikl v rámci projektu Digitální watchdog II. organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.