Digitální a informační agentura nedávno zveřejnila přehled, jak si veřejná správa stojí v digitalizaci. Z 6 100 služeb občanům je plně online necelá pětina. Zhruba dva tisíce jsou v plánu, u dalších dvou tisíc by podle státu digitalizace znamenala „nepřiměřenou zátěž“. Zbývající služby zatím levitují kdesi ve vzduchoprázdnu. Vše přitom mělo být původně digitalizováno v únoru tohoto roku.

Příklady dobré, horší i vyloženě špatné

Abychom byli féroví, je třeba říct, že i to je oproti minulosti posun. Ač je to k nevíře, v současnosti se digitalizuje nejrychleji v historii České republiky. Jen proces stále neprobíhá tak rychle, jak by bylo potřeba. Nadneseně můžeme situaci popsat jako mírný pokrok v mezích zákona. Ostatně i proto poslanci odhlasovali odklad legislativy, která měla garantovat občanům přístup k online službám státu. Nebyly totiž hotové.

Je ovšem řada projektů, které se povedlo spustit v rozumném čase, za rozumnou cenu a pouze s běžnými mouchami. Připomeňme si například portál občana, katastrální mapy či elektronickou občanku.

Pak jsme tu měli projekty, které se sice rovněž povedlo spustit v rozumném čase s přiměřenými náklady, ale za cenu velmi závažných chyb — jako byla například digitalizace stavebního řízení. Ty k důvěře veřejnosti rozhodně nepřispěly. A pak jsou tu „majstrštyky“ typu elektronické dálniční známky, která krom nepovedeného startu vzbudila kontroverze i svou předražeností.

Čestné místo v digitalizačním pekle

Zvláštní místo v digitalizačním pekle si zaslouží IT systémy nebo záměry, které měly být spuštěné před mnoha lety, mnohdy spolykaly obrovské částky, ale výsledek je pro občany stále v nedohlednu. Důvodů bývá celé spektrum — alibismus politiků, pro něž je „bezpečnější“ nedělat nic, časté střídání vedení resortů, chybějící experti, faktické potíže typu vendor lock-in, kdy je stát jako zadavatel „uzamčen" ve vztahu ke svému stávajícímu dodavateli, a podobně.

U tohoto druhu projektů se na chvíli zastavme, protože o nich většina občanů neví a v médiích se objevují spíše sporadicky, obvykle se totiž chystají na ministerstvech v tichosti, trochu skrytě veřejnému zájmu.

Příkladem je třeba elektronický systém pro vydávání právních předpisů, takzvaná e-Sbírka a e-Legislativa. Nejvyšší kontrolní úřad je označil za selhání. Projekt se vyvíjí už dvanáct let, utopila se v něm skoro miliarda korun, přičemž původně plánované náklady byly poloviční. Cena přitom ještě stále není konečná, další necelá půl miliarda se musí přidat na modernizaci, jelikož systém zastaral. Chystá se nejen výměna hardwaru, ale i podstatný přepis programového kódu. Spouštět se má — snad už opravdu — v roce 2026.

Tenhle příběh byl barvitý už od samého začátku: pouhé tři měsíce po výběru dodavatele se termín dodání prodloužil o polovinu. To by smluvně nemělo být jednoduše možné a vzbuzuje to otázku, podle jakých kritérií se firma zvolila. Během dalších pěti let pak nastal odklad nejméně pětkrát. Ironií je, že na elektronický systém pro vydávání právních předpisů tehdy dohlížel jako náměstek Petr Mlsna, dnes prezident Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, tedy arbitr správnosti veřejných zakázek.

Unavený výběrčí daní

Zajímavá je i historie takzvaného ADISu, celým názvem Automatizovaného daňového informačního systému, bez něhož by stát nedokázal vybírat daně. Na první pohled byste nepoznali, jak důležitou hraje roli — pochází z  devadesátých let, vypadá jako MS-DOS a podobně i funguje.

Dekády ho mělo pod palcem IBM, na kterém se ministerstvo financí stalo závislým. V roce 2020 sice správu systému převzala společnost O2 IT Services, IBM ale zůstalo jako subdodavatel.

Právě s ADISem se provázala část elektronické evidence tržeb, jejíž vývoj dostalo bez výběrového řízení opět IBM. Povolil to tehdy odbor Hlavního architekta e-governmentu, ovšem s několika podmínkami. Jednou z nich bylo, že do roku 2021 bude ukončena závislost na IBM a systém ADIS bude nahrazen novým, který půjde rozvíjet prostřednictvím otevřené soutěže.

Nic z toho se samozřejmě nestalo. Teprve loni, s tříletým zpožděním, začaly Ministerstvo financí a Finanční správa připravovat zakázku na desetinu nového systému. A už deset měsíců ji ladí a dodělávají, vypsaná stále nebyla.

Co na to Češi?

V kontextu dění kolem digitalizace není asi příliš překvapivé, že jsou s jejím stavem spokojeni jen čtyři občané z deseti. A dokonce jen tři z deseti si dokážou vybavit konkrétní příklad zlepšení digitalizace za poslední roky, jak ukázal nedávný průzkum STEM a Česko.Digital.

Většina dotazovaných si byla ovšem zároveň vědoma, že vyvíjet podobné služby bývá pořádný oříšek. A je namístě férově říct, že to náročné skutečně je. Většina projektů pociťuje bolestivý podstav expertů, kteří jsou mizerně zaplacení. Vizionáři narážejí na každém kroku na zkostnatělou byrokracii a zastaralou legislativu. K tomu se jejich práce leckdy stává předmětem politického či byznysového boje a bývá pod drobnohledem médií i veřejnosti, protože jde o veřejné peníze. Pravděpodobnost selhání v přímém přenosu je zkrátka nepříjemně vysoká.

Bankovní pohroma

Však ani v soukromém sektoru, který disponuje lepšími podmínkami, nejde vždycky všechno hladce. Příkladem může být nezdařený pokus tuzemské Raiffeisenbank nahradit jádrové bankovní systémy za chodu. Výsledkem byla ztráta minimálně miliardy korun. Nebo britská banka TSB, které se — mírně řečeno — nezdařila migrace IT systému. Uživatelé hlásili, že vidí špatné zůstatky na svých účtech a co hůř — někteří prý i údaje jiných klientů. Postupně byly od přístupu k účtům odříznuty takřka dva miliony klientů.

Vedení banky nejprve vše banalizovalo, po týdnu obtíží ale veřejně přiznalo, že je „na kolenou“ a přizvalo k řešení externí experty. Potíže se ovšem podařilo kompletně vyřešit až za více než osm měsíců. Banka musela zaplatit tučné bolestné.

Rozetnout resortismus a zaplatit experty

Uvedené není snahou omlouvat veřejnou správu, úředníky nebo politiky. Jde o fakta, která je potřeba vnímat jako reálné bariéry digitalizace, pracovat na jejich odstranění a posunout se kupředu.

V první řadě digitalizace opravdu neznamená převádět papírové formuláře do PDF. Politici a úřady musí prosazovat skutečnou změnu — tedy zjednodušení a automatizaci procesů, odstranění zbytečných agend a budování služeb podle potřeb občanů, nikoliv státu.

Klíčem je silné centrální vedení a sdílené expertní týmy, které úřadům pomohou doručovat kvalitní řešení. To už dnes částečně zajišťuje Digitální a informační agentura, je ale nutné ji výrazněji podpořit. A konečně rozetnout nekonečný resortismus, kdy si každé ministerstvo pečlivě hlídá svůj píseček, místo spolupráce raději znovu vynalézá kolo a brání se sdílení řešení.

Zároveň se přestaňme tvářit, že si veřejná správa vystačí s podprůměrně placenými ajťáky, kterých má osmkrát méně než třeba banky. Faktem prostě je, že bez kvalitních profesionálů není digitální stát možný.

Aby Česká republika měla šanci na skutečnou modernizaci, je potřeba i podpora veřejnosti. Zasloužíme si přívětivý stát, který nám usnadní život. Nenechme se odradit minulými neúspěchy — naopak požadujme po politicích, aby se z chyb poučili a našli odvahu pustit se dál.