Pokud byste si mysleli, že mít přístup k informacím, jak stát hospodaří a na co vynakládá peníze, je v demokracii samozřejmé, mýlili byste se. Bohužel. Právě proto před osmi lety vznikl náš projekt Hlídač státu, který tyto informace shromažďuje na jednom místě a bezplatně zpřístupňuje veřejnosti.

V některých oblastech, jako jsou veřejné zakázky, smlouvy nebo evropské či státní dotace, čerpáme z otevřených zdrojů. Stát jich dnes totiž poskytuje mnohem víc než dřív — a za to si zaslouží pochvalu.

Nejsou vždy ale v takové formě, aby se daly snadno strojově zpracovat a srozumitelně zobrazit občanům. Někdy jsou navíc nepochopitelně roztříštěné, jejich skládání připomíná spíš puzzle nebo detektivu. A leckterý úřad zjevně nemá chuť na tom cokoliv měnit.

Příkladem může být databáze dotací pro malé a střední firmy. Ministerstvo zemědělství ji dlouho odmítalo vést v otevřeném formátu, a s daty se tudíž dalo pracovat jen obtížně. Trvalo nám tři čtvrtě roku, než jsme resort přiměli k nápravě. Nakonec jsme však uspěli, a odhalili tak například, že tyto dotace neoprávněně čerpají zemědělská družstva koncernu Agrofert.

V jiných případech data veřejně dostupná nejsou, a tak musíme sáhnout po „stošestce“, tedy zákonu č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, který komukoli garantuje právo požadovat informace, které má stát k dispozici.

Nejvíce žádostí jsme v posledních letech odeslali v rámci projektu Platy úředníků, který mapuje odměňování vedoucích zaměstnanců veřejných institucí. S projektem před pěti lety začala Kristýna Bašná a my v něm pokračujeme — letos už jsme oslovili přes 500 subjektů, nově například vysoké školy a veřejnoprávní média. Za poslední rok jsme v Hlídači státu zpracovali přes dva tisíce datových zpráv a téměř přes čtyři tisíce souborů.

Když přijde žádost úřadu poprvé, reakce bývá často opatrná, někdy až odmítavá. Leckdy ale stačí otevřená komunikace, upozornění na příslušný paragraf informačního zákona, v odůvodněných případech stížnost — a příště už úřad odpovídá ochotně a bez problémů. Mnozí tak dnes poskytují informace obratem, věcně a výjimečně i s pochvalou za naši snahu o transparentnost, čehož si vážíme.

Letos nám dokonce jeden úřad informace poslal dřív, než jsme o ně vůbec požádali. Milou perličkou pak byla univerzita, která sice za zpracování údajů požadovala finance, její rektor se ovšem obratem nabídl, že za nás částku ze svého uhradí. Odmítli jsme, gesto ale ocenili.

Cena hanby pro České dráhy

Existují ovšem i jiné případy, které člověku připomenou památnou scénu ze Stopařova průvodce po Galaxii. V ní úředník prohlásí, že informace o demolici domu byla veřejně dostupná — jen visela v temném sklepě, bez elektřiny, v zamčené registračce se štítkem „Pozor, leopard“.

Takovou stálicí jsou České dráhy a jejich dceřiné společnosti. Ty vytrvale odmítají veřejnosti poskytnout informace o platech vrcholného managementu. Část z nich dokonce tvrdí, že se na ně ani zmíněný zákon nevztahuje, a nemají tedy žádnou povinnost s občany cokoliv sdílet a být transparentní. Navzdory tomu, že tři soudy, které jsme vyhráli, řekly opak. Největší dceřiná společnost Českých drah, ČD Cargo, pak na naši žádost o data pro jistotu ani nezareagovala. Informace o platech vedoucích pracovníků nám tak poskytly pouze Boemiakombi a Smart Ticketing.

Podobně problematické bylo v minulosti i Ministerstvo průmyslu a obchodu. Když jsme požádali o anonymizovanou tabulku platů vedení, dostali jsme od tehdejšího šéfa oddělení otevřeného (!) úřadu MPO odpověď, která nás měla nejspíš pobavit svým ostrovtipem. Úředník totiž místo částek do sloupců napsal pouze slovo „plat“. Možná ani nešlo o humor, ale o nekompetenci. Každopádně však o zřetelné selhání vůči veřejnosti.

Oblíbenou taktikou bývá i snaha odradit žadatele vysokým poplatkem. Jeden soud nám chtěl například za informace naúčtovat 80 tisíc korun, přestože jiný poskytl srovnatelná data zdarma. Nakonec jsme se domluvili a informace získali bezplatně. Jindy po nás univerzita požadovala 10 tisíc korun dokonce bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění.

Do úplně absurdní roviny pak zašel nejmenovaný kraj, který požadoval za zpracování přehledu o dotacích 350 tisíc korun. Po stížnosti a schůzce s vedením kraje jsme nakonec data dostali bez poplatku. Ukázalo se, že informace existují, jen nebyly v požadované podobě.

Ne vždy jde nicméně o neochotu. Někdy jsou úřady žádostí zaskočeny, neznají postup nebo mají obavy, zda vše kapacitně zvládnou. Když s nimi jednáme s respektem, většinou se dohodneme. Pokud je žádost složitější, rádi počkáme, případně uhradíme rozumný poplatek — typicky kolem 400 korun za dvě hodiny práce.

V krajních případech ale nezbývá nic jiného než odvolat se k nadřízenému orgánu — například k ministerstvu nebo Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Nepomůže-li ovšem ani to, obracíme se na soudy. Takto vybojovala již zmíněná Kristýna Bašná informace o platech úředníků i tam, kde byly do té doby zapovězené. Konkrétně šlo o prezidentskou kancelář Miloše Zemana, která úporně odmítala zveřejňovat platy Vratislava Mynáře, Martina Nejedlého nebo Jiřího Ovčáčka. Po rozsudku už musela.

Chvála těm, kteří se snaží

Přes všechny komplikace je třeba říct jedno: veřejná správa je dnes rozhodně transparentnější než před osmi lety, kdy jsme se svou iniciativou začínali — díky zákonu o poskytování informací, soudním rozhodnutím, snaze watchdogů, ale také přičiněním stovek úředníků, kteří svou práci dělají dobře, věcně a s respektem k veřejnosti.

Možná se tak jednou dočkáme dne, kdy nás už nebude potřeba. Zatím však víme, že hned tak to nebude.