Zákon o svobodném přístupu k informacím, obecně označovaný jako „stošestka“ nebo „informační zákon“, má za sebou již pětadvacet let své účinnosti. To je vhodný okamžik krátce se vypořádat s názory, podle nichž je to zákon špatný, koncepčně neudržitelný, zákon umožňující nekontrolovatelné zneužívání různými, jak se moderně říká, troublemakery, a je proto třeba připravit zákon zcela nový, lepší.

Takové názory jsem za dobu svého skoro dvacetiletého působení v této oblasti slyšel již mnohokrát. Zatím jsem ale také bohužel neslyšel žádnou rozumnou a ústavně akceptovatelnou alternativu současné koncepce tohoto zákona.

Právo na informace je základním právem garantovaným ústavním pořádkem v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jako takové je pod ochranou soudní moci. Proto má-li být odepřeno poskytnutí informace, musí se tak stát z povahy věci rozhodnutím, které je řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Z tohoto principu vychází i proces vyřizování informačních žádostí. Když informaci nelze zpřístupnit, musí se tak stát rozhodnutím o odmítnutí žádosti, proti němuž se lze bránit odvoláním a nepřímo správní žalobou.

To, že stošetkový proces je jakýmsi hybridem spojujícím neformálnost (na straně žadatele) a formálnost (na straně subjektu povinného poskytovat informace), je docela dobré řešení. Žadateli se nekladou nerozumné překážky v přístupu k informacím, kdežto povinný subjekt je nucen reagovat v určité formalizované, a tudíž přezkoumatelné podobě. Ostatně i Ústavní soud apeluje na to, aby přístup k informacím měl co nejméně bariér, a to také procesního rázu.

Nic nového — a lepšího — se patrně nedá zavést ani v rovině hmotněprávní, tedy v konstrukci důvodů pro neposkytnutí informace. Výchozí princip, podle něhož má žadatel právo na všechny informace, ledaže existuje konkrétní zákonný důvod jejich nezpřístupnění, tedy jako „výjimka z pravidla“, asi nikdo nemůže popřít. Právě na tom je totiž informační zákon založen, že zahrnuje „katalog“ důvodů pro neposkytnutí informace. „Otočení“ tohoto principu nepřipadá do úvahy.

Dílčí problémy lze řešit i se stávajícím zákonem

Určité dílčí problémy zákon nepochybně má. Není ale nutné řešit je hned novým zákonem s úplně jinou koncepcí. Tyto problémy jsou řešitelné výkladem stávajících pravidel a ideálně s trochu odvážnějším přístupem správních soudů, případně některými dílčími legislativními zásahy bez nutnosti přijmout zákon nový.

Nejpalčivějším problémem je až myticky tradované masivní zneužívání zákona žadateli. Je pravdou, že informační zákon se občas stává specifickým nástrojem žadatelů, kteří — pasujíce se do role bohyně Nemesis — paralyzují povinné subjekty množstvím žádostí, cílenými „útočnými“ žádostmi vůči konkrétním osobám a podobně. Často třeba proto, že dostali pokutu za dopravní přestupek nebo jim prostě nebylo dáno za pravdu. To ovšem rozhodně není problém takový, aby zcela diskvalifikoval stávající zákon.

Obrana před typickými projevy zneužívání práva na informace již v zákoně totiž je od 1. 1. 2023, v jeho paragrafu 11a. Díky tomu lze odmítat žádosti, pokud je cílem žadatele působit nátlak na fyzickou osobu, jíž se týkají požadované informace, nebo způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Není to ustanovení všespásné a ani pro povinné subjekty aplikačně přívětivé, ale využitelné jistě je.

Obrana před zneužíváním práva na informace jistě nemůže být koncipována jako zákonem dovolené vyhození žádosti do odpadkového koše. Žadateli se bude muset vždy dostat odůvodněného rozhodnutí, aby se mohl bránit. Ostatně ne každý žadatel, který se v očích povinného subjektu jeví jako zneužívač, jím ve skutečnosti je. Dokonce takových bude spíše menšina. Se zneužíváním práva na informace je to totiž trochu jako s paní Colombovou: hodně se o ní mluví, málokdo ji viděl.

Nicméně, potížisté byli, jsou a budou ve všech oblastech, skoro každý úřad má svého, někteří působí celostátně, jiní sektorově. A nejde jen o podávání informačních žádostí, ale i různých stížností, podnětů, udání apod. Své si užívají i správní soudy s tvrdošíjnými požadavky na osvobození od soudních poplatků, které podávají stále stejní a již mnohokrát odmítnutí žalobci.

Je to ale realita, jež zřejmě nemá, respektive nemůže mít, jednoduché legislativní řešení, které by bylo současně ústavně hájitelné. Účinné zajištění ochrany určitého veřejného subjektivního práva zkrátka nikdy nemůže být administrativně jednoduchá záležitost.

Veřejná správa vždy bude řešit jisté procento podání tohoto typu, a i kdyby se cesta skrze informační zákon nějakým jednoduchým opatřením zavřela, naleznou si tito lidé cesty jiné. Je spíše úlohou správních soudů, aby při přezkumu postupů povinných subjektů poskytovaly skutečným potížistům co nejméně prostoru a u zjevných případů zneužití práva na informace nevyžadovaly od povinných subjektů sepisování obsáhlých odůvodnění.

Za osoby zneužívající zákon ale rozhodně nelze považovat žadatele, kteří sice podávají velké množství žádostí a požadují značné množství informací, ale jsou vedeni — snad obvykle upřímnou — snahou o řešení určitého problému, byť možná především svého vlastního.

Takoví lidé jsou pro povinné subjekty „otravní“, neboť vrtají do věcí, které se jim nelíbí, dívají se „pod pokličky“, chtějí toho hodně, přidělávají práci, jsou nepříjemní, jsou vehementní, slídí, hledají chyby, jsou emotivní až neslušní, kritizující, někdy až hulvátští (jak toto výstižné označení užil Krajský soud v Brně v jednom ze svých rozsudků), občas se pohybují až na samotné hraně zneužívání práva na informace a svým postupem sem tam donutí povinný subjekt, aby se poskytnutím informace „usvědčil“ ze svých pochybení, což se pochopitelně nikomu nelíbí.

To je ale právě jádrem „stošestky“, její raison d’être: kontrola toho, co se stalo, a preventivní působení, aby se to již nestávalo. Přesně takové využití zákona je smysluplné, chtěné, objektivně správné — a subjektivně, na straně povinných subjektů, se to zkrátka musí snést.

Kvalitní zákon o informacích potřebujeme všichni

Když se někomu nelíbí územní plán nebo hluk z branických ledáren, může psát petice, iniciovat místní referendum, iniciovat kontroly stavebního úřadu nebo hygienické stanice a… může žádat o odpovídající informace. Proč ne, má na to právo, není na tom nic špatného. Ostatně, až i vám pod okny začnou provozovat noční klub, ještě budete rádi, že máte stošestku, díky níž můžete zjistit, zda je to legální či ne.

Je pravdou, že informační zákon nijak neomezuje množství podávaných žádostí ani množství požadovaných informací. Právní úprava tak skutečně nahrává určité informační nestřídmosti žadatelů, kteří nejsou nuceni lépe zvažovat, o co vše požádají. V kombinaci s krátkými lhůtami pak opravdu může nastat problém.

Ale jak jej legislativně vyřešit a nedostat se do střetu s ústavním pořádkem? Správní poplatek zavést nelze, úhrada nákladů sice existuje, ale je na samé hranici ústavní akceptovatelnosti. Zálohou na úhradu? Nebyl by to ale skrytý poplatek? Naformulovat nějaké množstevní omezení též asi nepůjde s ohledem na různorodost informací. Prodlužování lhůty už zákon zná.

Zákon tedy nepochybně určité potíže má. Některé jsou skutečné, jiné do určité míry „virtuální“. Důvod pro přípravu zcela nového a jinak koncipovaného zákona však nepředstavují. A dokud někdo nepřijde s rozumnou a ústavně akceptovatelnou vizí takové jiné koncepce, je třeba pouhé obecné požadavky volající po novém zákoně důrazně odmítat.