Nový zákon o poskytování informací by mohl zničit, co čtvrt století fungovalo

Adam Furek

Zákon o svobodném přístupu k informacím je v platnosti už pětadvacet let. I přes dílčí nedostatky je pro naši společnost zásadní a nikdo zatím nenavrhl lepší koncept. Před snahami prosadit zákon nový bychom se tedy měli mít na pozoru.

Když se někomu nelíbí územní plán, může psát petice, iniciovat místní referendum, iniciovat kontroly stavebního úřadu nebo hygienické stanice a… může žádat o odpovídající informace. Má na to právo. Foto FB Děti Země

Zákon o svobodném přístupu k informacím, obecně označovaný jako „stošestka“ nebo „informační zákon“, má za sebou již pětadvacet let své účinnosti. To je vhodný okamžik krátce se vypořádat s názory, podle nichž je to zákon špatný, koncepčně neudržitelný, zákon umožňující nekontrolovatelné zneužívání různými, jak se moderně říká, troublemakery, a je proto třeba připravit zákon zcela nový, lepší.

Takové názory jsem za dobu svého skoro dvacetiletého působení v této oblasti slyšel již mnohokrát. Zatím jsem ale také bohužel neslyšel žádnou rozumnou a ústavně akceptovatelnou alternativu současné koncepce tohoto zákona.

Právo na informace je základním právem garantovaným ústavním pořádkem v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jako takové je pod ochranou soudní moci. Proto má-li být odepřeno poskytnutí informace, musí se tak stát z povahy věci rozhodnutím, které je řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Z tohoto principu vychází i proces vyřizování informačních žádostí. Když informaci nelze zpřístupnit, musí se tak stát rozhodnutím o odmítnutí žádosti, proti němuž se lze bránit odvoláním a nepřímo správní žalobou.

To, že stošetkový proces je jakýmsi hybridem spojujícím neformálnost (na straně žadatele) a formálnost (na straně subjektu povinného poskytovat informace), je docela dobré řešení. Žadateli se nekladou nerozumné překážky v přístupu k informacím, kdežto povinný subjekt je nucen reagovat v určité formalizované, a tudíž přezkoumatelné podobě. Ostatně i Ústavní soud apeluje na to, aby přístup k informacím měl co nejméně bariér, a to také procesního rázu.

Nic nového — a lepšího — se patrně nedá zavést ani v rovině hmotněprávní, tedy v konstrukci důvodů pro neposkytnutí informace. Výchozí princip, podle něhož má žadatel právo na všechny informace, ledaže existuje konkrétní zákonný důvod jejich nezpřístupnění, tedy jako „výjimka z pravidla“, asi nikdo nemůže popřít. Právě na tom je totiž informační zákon založen, že zahrnuje „katalog“ důvodů pro neposkytnutí informace. „Otočení“ tohoto principu nepřipadá do úvahy.

×