Nový zákon o poskytování informací by mohl zničit, co čtvrt století fungovalo
Adam FurekZákon o svobodném přístupu k informacím je v platnosti už pětadvacet let. I přes dílčí nedostatky je pro naši společnost zásadní a nikdo zatím nenavrhl lepší koncept. Před snahami prosadit zákon nový bychom se tedy měli mít na pozoru.
Zákon o svobodném přístupu k informacím, obecně označovaný jako „stošestka“ nebo „informační zákon“, má za sebou již pětadvacet let své účinnosti. To je vhodný okamžik krátce se vypořádat s názory, podle nichž je to zákon špatný, koncepčně neudržitelný, zákon umožňující nekontrolovatelné zneužívání různými, jak se moderně říká, troublemakery, a je proto třeba připravit zákon zcela nový, lepší.
Takové názory jsem za dobu svého skoro dvacetiletého působení v této oblasti slyšel již mnohokrát. Zatím jsem ale také bohužel neslyšel žádnou rozumnou a ústavně akceptovatelnou alternativu současné koncepce tohoto zákona.
Právo na informace je základním právem garantovaným ústavním pořádkem v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jako takové je pod ochranou soudní moci. Proto má-li být odepřeno poskytnutí informace, musí se tak stát z povahy věci rozhodnutím, které je řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Z tohoto principu vychází i proces vyřizování informačních žádostí. Když informaci nelze zpřístupnit, musí se tak stát rozhodnutím o odmítnutí žádosti, proti němuž se lze bránit odvoláním a nepřímo správní žalobou.
To, že stošetkový proces je jakýmsi hybridem spojujícím neformálnost (na straně žadatele) a formálnost (na straně subjektu povinného poskytovat informace), je docela dobré řešení. Žadateli se nekladou nerozumné překážky v přístupu k informacím, kdežto povinný subjekt je nucen reagovat v určité formalizované, a tudíž přezkoumatelné podobě. Ostatně i Ústavní soud apeluje na to, aby přístup k informacím měl co nejméně bariér, a to také procesního rázu.
Nic nového — a lepšího — se patrně nedá zavést ani v rovině hmotněprávní, tedy v konstrukci důvodů pro neposkytnutí informace. Výchozí princip, podle něhož má žadatel právo na všechny informace, ledaže existuje konkrétní zákonný důvod jejich nezpřístupnění, tedy jako „výjimka z pravidla“, asi nikdo nemůže popřít. Právě na tom je totiž informační zákon založen, že zahrnuje „katalog“ důvodů pro neposkytnutí informace. „Otočení“ tohoto principu nepřipadá do úvahy.