Když jsme před dvěma měsíci psali s dalšími devíti nevládními organizacemi otevřený dopis poslancům a poslankyním s výzvou, aby bylo odloženo zavádění povinných datových schránek, netušili jsme, jak prudkou reakci spustíme.

Jejím výsledkem je narychlo schvalované zrušení automaticky zřizovaných datových schránek pro nepodnikající fyzické osoby. Ale nastalo i veliké překvapení a zklamání v táboře skalních zastánců digitalizace, kteří jakýkoli odpor proti zavádění datových schránek označují jako zpátečnictví srovnatelné s propagací koňských potahů tváří v tvář automobilům.

Tato reakce ukazuje jeden zásadní problém české digitalizace — totiž přehlížení životní reality a preferencí jiných lidí ze strany těch, kteří o digitalizaci státu rozhodují.

Na první pohled je potřebám lidí, kteří z různých důvodů digitální technologie nevyužívají, věnována dostatečná pozornost. Objevuje se v projevech politiků i ve strategických dokumentech.

V Programovém prohlášení vlády se v Preambuli ke kapitole Digitalizace dočteme: „Pro seniory a lidi se speciálními potřebami nadále zůstane papírová cesta.“

V § 14 odst. 1 zákona o právu na digitální služby (tzv. Digitální ústavě) stojí: „Nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona.“

V Informační koncepci České republiky, klíčovém dokumentu pro provádění digitalizace, je hned v prvním jednotícím principu pro provádění digitalizace uvedeno: „Orgány veřejné správy mají poskytovat služby primárně digitálně a samoobslužně (v různých formách, jako digitální dokumenty i strojově čitelné údaje); zároveň musí udržovat otevřené i další kanály pro ty, kteří nemohou buď z vlastního rozhodnutí, nebo z technických důvodů využívat digitální služby.

Kromě toho veřejné služby mají být poskytovány i asistovaně, prostřednictvím jednotného kontaktního místa a prostřednictvím různých obslužných kanálů. Subjekt práva musí však mít právo zvolit si pro komunikaci s veřejnou správou i tradiční obslužné přepážky jednotlivých orgánů veřejné moci.“

Obdobná pravidla najdeme i v dokumentu Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy, který je používán k hodnocení připravované legislativy. A jaká je realita?

Velkým prubířským kamenem bylo období pandemie. Na očkování bylo nutné registrovat se online, s čímž měla nemalá část lidí, zejména seniorů, problém. S procesem registrace následně pomáhali příbuzní, neziskové organizace či samosprávy. Pokud ovšem registrující neměl třeba mobilní telefon, kam by mohly být zaslány příslušné potvrzovací SMS, byl z možnosti očkování v podstatě vyřazen. Teprve po nátlaku ministerstvo zavedlo očkování bez registrace. Některé další povinnosti, jako třeba vyplňování příjezdových formulářů, jinak než online plnit nešlo.

Stát zkrátka spoléhal na to, že lidem, kteří nejsou schopni řešit problém digitálně, někdo pomůže — příbuzný, neziskové organizace, lékaři. Toto řešení spoléhající na mezilidskou solidaritu má ale jeden zásadní problém. Lidé, kteří s digitálními technologiemi nepracují, jsou posouváni do role někoho, kdo potřebuje pomoc, aby vůbec mohli fungovat ve společnosti a čerpat veřejné služby.

Navíc pomoc od někoho, komu její poskytnutí zákon neukládá, je vždy tak trochu na vodě. V roli někoho, kdo potřebuje takovou pomoc, se asi nikdo necítí úplně komfortně. Ale například u seniorů je toto umělé a hlavně zbytečné budování závislosti na druhých ještě mnohem méně přijatelné. V konečném důsledku někteří senioři registrační proces raději vzdali úplně.

Online forma je přínosem, nesmí ale zmizet možnost volby