Když jsme před dvěma měsíci psali s dalšími devíti nevládními organizacemi otevřený dopis poslancům a poslankyním s výzvou, aby bylo odloženo zavádění povinných datových schránek, netušili jsme, jak prudkou reakci spustíme.

Jejím výsledkem je narychlo schvalované zrušení automaticky zřizovaných datových schránek pro nepodnikající fyzické osoby. Ale nastalo i veliké překvapení a zklamání v táboře skalních zastánců digitalizace, kteří jakýkoli odpor proti zavádění datových schránek označují jako zpátečnictví srovnatelné s propagací koňských potahů tváří v tvář automobilům.

Tato reakce ukazuje jeden zásadní problém české digitalizace — totiž přehlížení životní reality a preferencí jiných lidí ze strany těch, kteří o digitalizaci státu rozhodují.

Na první pohled je potřebám lidí, kteří z různých důvodů digitální technologie nevyužívají, věnována dostatečná pozornost. Objevuje se v projevech politiků i ve strategických dokumentech.

V Programovém prohlášení vlády se v Preambuli ke kapitole Digitalizace dočteme: „Pro seniory a lidi se speciálními potřebami nadále zůstane papírová cesta.“

V § 14 odst. 1 zákona o právu na digitální služby (tzv. Digitální ústavě) stojí: „Nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona.“

V Informační koncepci České republiky, klíčovém dokumentu pro provádění digitalizace, je hned v prvním jednotícím principu pro provádění digitalizace uvedeno: „Orgány veřejné správy mají poskytovat služby primárně digitálně a samoobslužně (v různých formách, jako digitální dokumenty i strojově čitelné údaje); zároveň musí udržovat otevřené i další kanály pro ty, kteří nemohou buď z vlastního rozhodnutí, nebo z technických důvodů využívat digitální služby.

Kromě toho veřejné služby mají být poskytovány i asistovaně, prostřednictvím jednotného kontaktního místa a prostřednictvím různých obslužných kanálů. Subjekt práva musí však mít právo zvolit si pro komunikaci s veřejnou správou i tradiční obslužné přepážky jednotlivých orgánů veřejné moci.“

Obdobná pravidla najdeme i v dokumentu Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy, který je používán k hodnocení připravované legislativy. A jaká je realita?

Velkým prubířským kamenem bylo období pandemie. Na očkování bylo nutné registrovat se online, s čímž měla nemalá část lidí, zejména seniorů, problém. S procesem registrace následně pomáhali příbuzní, neziskové organizace či samosprávy. Pokud ovšem registrující neměl třeba mobilní telefon, kam by mohly být zaslány příslušné potvrzovací SMS, byl z možnosti očkování v podstatě vyřazen. Teprve po nátlaku ministerstvo zavedlo očkování bez registrace. Některé další povinnosti, jako třeba vyplňování příjezdových formulářů, jinak než online plnit nešlo.

Stát zkrátka spoléhal na to, že lidem, kteří nejsou schopni řešit problém digitálně, někdo pomůže — příbuzný, neziskové organizace, lékaři. Toto řešení spoléhající na mezilidskou solidaritu má ale jeden zásadní problém. Lidé, kteří s digitálními technologiemi nepracují, jsou posouváni do role někoho, kdo potřebuje pomoc, aby vůbec mohli fungovat ve společnosti a čerpat veřejné služby.

Navíc pomoc od někoho, komu její poskytnutí zákon neukládá, je vždy tak trochu na vodě. V roli někoho, kdo potřebuje takovou pomoc, se asi nikdo necítí úplně komfortně. Ale například u seniorů je toto umělé a hlavně zbytečné budování závislosti na druhých ještě mnohem méně přijatelné. V konečném důsledku někteří senioři registrační proces raději vzdali úplně.

Online forma je přínosem, nesmí ale zmizet možnost volby

A jak jsme na tom po odeznění pandemie? Díky většímu rozšíření elektronické identity, spojenému zejména se zavedením bankovní identity, se rozšiřují možnosti řešit například sociální dávky elektronicky. U některých je digitální forma žádosti využívána více — například u rodičovského příspěvku, u jiných naopak méně.

Podle dat Českého statistického úřadu celkem o sociální dávky či jiné nároky elektronickou cestou zažádalo v roce 2022 3,5 procenta lidí. Nejde tedy o číslo nikterak závratné. V případě žen v domácnosti ale tuto cestu volilo 30 procent z nich, což už je poměrně hodně. Často je využívána zejména online forma žádostí o rodičovské dávky.

V každém případě — s ohledem na momentální zahlcenost úřadů práce — je jistě dobré, že existuje digitální alternativa ke klasické papírové žádosti, spojené s návštěvou úřadu práce. Klasická možnost nicméně zůstává zachována a lidmi je zatím také preferována.

Jinde už je to ale jinak a jde o řešení, která jednoznačně popírají zásady, na nichž by měla digitalizace stát. Prvním případem je příspěvek pro solidární domácnost. Nezažádáte o něj jinak než online. Marné byly protesty odborníků. Podmínka podání žádosti pouze přes elektronický formulář se nezměnila.

Stát si tak zcela nesmyslně uzavřel možnost, aby ukrajinským uprchlíkům poskytli ubytování lidé, kteří nevládnou digitálními technologiemi a nejsou schopni podávat žádost elektronicky. Zejména v počátcích uprchlické krize, kdy byl velký nedostatek ubytovacích kapacit a zavedený solidární příspěvek měl motivovat soukromé ubytovatele, nedávalo takové administrativní omezení smysl.

Digitální bič na ukrajinské uprchlíky

Není tomu ani dva týdny, co vláda schválila další podobné řešení bez nedigitální alternativy. Tentokrát míří přímo na ukrajinské uprchlíky, pro které bude digitální komunikace s úřady ještě těžší než pro české občany.

Podle návrhu novely zákona nazývaného lex Ukrajina by se měl každý uprchlík do konce března příštího registrovat pro účely prodloužení dočasné ochrany. Registrace bude možná podle nového ustanovení § 7b odst. 3 tohoto zákona pouze elektronickou formou. Na jejím základě pak bude přidělen termín, kdy se dotyčný dostaví osobně k vyznačení vízového štítku. Bez podání žádosti a získání štítku skončí dotyčnému dočasná ochrana.

A jak ministerstvo vnitra odůvodňuje výlučně elektronické podání žádosti? Citujme z důvodové zprávy: „Obecně platí, že již dnes řada ukrajinských uprchlíků úspěšně využívá elektronické nástroje, tedy jsou držiteli certifikovaných identifikačních elektronických prostředků apod., a to v souvislosti s žádáním o humanitární dávku podle zákona č. 66/2022 Sb.

Z dostupných údajů je zřejmé, že více než 65 procent oprávněných osob již dnes o humanitární dávku žádá elektronicky prostřednictvím aplikace Ministerstva práce a sociálních věcí. Asistenci s registrací mohou poskytnout nevládní organizace nebo Centra na podporu integrace cizinců.“

Jestliže 65 procent uprchlíků využívá mobilní aplikaci, nemělo by nás především zajímat, proč těch zbylých 35 procent nikoli? Zkoumalo tohle ministerstvo vnitra předtím, než všem uložilo povinnost komunikovat elektronicky?

V důvodové zprávě najdeme i hodnocení legislativy z pohledu Zásad pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Při jeho čtení ale člověk nabude neodbytného dojmu, že si  někdo opravdu hodně ulehčil práci.

Hned první zásada hovoří o tom, že je třeba směřovat přirozeně k digitálním řešením, ovšem „klient vždy musí mít právo vybrat si, jestli konkrétní službu veřejné správy využije v podobě digitální, osobně nebo v listinné formě.“ Reflexe v důvodové zprávě k zákonu, který tento princip popírá, je nulová. Prý „návrh tuto oblast neupravuje, a je tak v souladu se zásadou“. Tečka.

Na druhou stranu můžeme zmínit i jeden případ digitálního řešení s plnohodnotnou alternativou, která by se mohla stát vzorem třeba i pro výše zmíněné případy. Jde o jednorázový pětitisícový příspěvek na dítě. Žádat o tento příspěvek lze dvěma způsoby — buď s využitím elektronické identity přes portál MPSV, nebo osobní návštěvou na vybraných Czech Pointech na krajských, městských či obecních úřadech.

Varianta tedy existuje pro ty, kteří chtějí využít digitální cestu, i pro ty, kteří online formu zvolit nechtějí či nemohou. Využití Czech Pointů v obdobných případech se objevuje opakovaně jak ve výše jmenovaných koncepčních materiálech, tak v Programovém prohlášení vlády.

Neměla by tedy digitalizace komunikace se státní správou začít právě systematizací takového univerzálního řešení přístupu pro lidi nedigitalizované?

Stát není vrchnost, ale služba občanům

Kdy konečně vymře Homo nedigitalis? Občas se zdá, že to je asi hlavní otázka, kterou si pokládají lidé zodpovědní za digitalizaci. Nikdy v tomto směru nezklame šéf eGovernmentu Roman Vrba z Ministerstva vnitra. Ten na květnové konferenci ISSS prohlásil, že nahnání lidí do systému povinných datových schránek vyvolá takové naštvání, až to nakonec přispěje ke zlepšení financování eGovernmentu.

Uvidíme už příští rok, nakolik se jeho slova naplní. V nedávném rozhovoru pro Lidové noviny opakuje znovu oblíbený argumentační faul a odpor k některým krokům státní správy v oblasti digitalizace — třeba konkrétně k zavádění povinných datových schránek — přirovnává k situaci, kdy bychom požadovali návrat ke koňským povozům anebo jezdili do Ameriky parníkem.

I kdybychom přijali tento argument, podle něhož jsou papírové dopisy něco jako koně a datové zprávy něco jako auto, napadlo by někoho, že by měl stát někomu zakazovat jezdit v parníku nebo na koni? Že bychom třeba všem soukromým zemědělcům měli přikázat vyměnit koně za traktory? S trochou nadsázky by to pak připomínalo modernizační řádění princezny Xenie v Říši pohádek ze seriálu Arabela.

Samozřejmě můžeme argumentovat, že orání s traktorem je mnohem efektivnější a zemědělství s koňským povozem se vůbec nevyplatí. Je ale rolí státu, aby lidem zakazoval jít cestou, kterou on považuje za neefektivní? Mimochodem do Ameriky stále parníky jezdí a za cestu se platí horentní sumy. Zemědělci využívají místo traktorů koně, a pak své produkty prodávají jako výsledky ekologického zemědělství, případně provozují ubytování na ekofarmách.

Musíme opravdu volit jedno, nebo druhé, digitalizaci a zefektivnění státu vykoupit uzavíráním cest možných alternativních způsobů života bez digitálních technologií? Ovšemže nemusíme — je to jen narativ těch, kteří nevnímají stát jako službu občanům, ale jako vrchnost, která občanům nalinkuje životy. Opět tento škodlivý narativ příznačně shrnul Roman Vrba v témž rozhovoru: „Dobrovolnost v eGovernmentu prostě neexistuje.“

Homo nedigitalis nevymře — má právo na existenci

Zdá se, že na rozdíl od státu, soukromý sektor toto již začíná chápat. První vlaštovkou může být Raiffeisenbank, jež nedávno jako jedna z prvních bank zavedla tvrdá a nekompromisní pravidla, kterými tlačila klienty do využívání mobilní aplikace místo klasických SMS při ovládání účtu. Vedle použití aplikace zdarma totiž účtovala za každou SMS 19 Kč.

Tato diskriminace těch, kdo používali SMS, ale nedávno překvapivě skončila, ačkoli trend u ostatních bank je spíše opačný. Důvod popsala pro server peníze.cz mluvčí Raiffeisenbank Tereza Kaiseršotová: „Klienti, kteří si mohli nebo chtěli aktivovat RB klíč, už tak učinili. Klienti, kteří RB klíč nechtějí nebo ho mít nemohou (mají tlačítkový telefon), platili za SMS 19 korun, ale ani poplatek je nepřiměje k tomu, aby RB klíč začali využívat.“

Pochopí konečně i stát, že Homo nedigitalis nevymře nikdy? Že i kdyby všichni uměli výborně s technologiemi a rozdali bychom jim je zdarma, nebude to stačit? Jen se podívejme na dobu pandemie. Na jedné straně obrovským způsobem vzrostly digitální kompetence i využívání digitálních technologií. Současně ale také narostl odpor k digitálu, únava z digitálních řešení a potřeba digitální hygieny.

Vždy zde budou lidé, kteří na digitální řešení z různých důvodů nepřejdou. Je nepřijatelné, aby podmínky jejich fungování ve společnosti byly nastaveny tak, že se buď vzdají svého způsobu života, nebo ve společnosti fungovat fakticky nemohou.

I pokud odhlédneme od etických otázek a zůstaneme u otázky efektivity státu, co je efektivního na takovém přístupu? Kolik nám to ušetří peněz? A o co se takovým přístupem naopak ochudíme jak společensky, tak finančně?

Digitalizaci musíme mít nejen efektivní, ale i sociálně citlivou, společensky inkluzivní či jednoduše velkorysou. Fungující společnost se pozná podle toho, jak se stará o své nejslabší. Dobrá digitalizace státu se pozná podle toho, jak myslí na své nedigitalizované. Důležité je určitě pomoci těm, kdo chtějí těžit z výhod digitalizace. To znamená zlepšit digitální vzdělávání, zlepšit dostupnost technologií, přizpůsobit digitální nástroje lidem se speciálními potřebami a podobně.

To ale nestačí. Potřebujeme také hranice, kam až státní moc — ale i soukromý sektor — může při nátlaku na využívání digitálních technologií zajít a kde naopak musí respektovat právo každého jedince hledat si své vlastní štěstí a jít cestou, která k němu dle jeho názoru vede — i když třeba není z pohledu státu rozumná nebo efektivní.

Potřebujeme formulovat právo nebýt digitalizován — právo na analog. Efektivně ho v právním řádu zakotvené nemáme. Zásady formulované v koncepčních materiálech i legislativě nejsou často respektovány. Není tedy na čase, aby se právo na analog promítlo přímo do ústavy? Ať už soudním výkladem již stávajících práv, jako je třeba zákaz diskriminace či právo na soukromý život, nebo rovnou formulací zcela nového práva?

Text vznikl v rámci projektu Digitální watchdog II. organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.