Řešit epidemii koronaviru pomocí moderních technologií byl od počátku plán, který nás měl zachránit před scénářem některých jihoevropských zemí. Nástroje chytré karantény jako konstrukci vzpomínkových map, aplikaci eRouška či sledování polohy v aplikaci Mapy.cz vyvinul soukromý sektor. Hygienici tyto nástroje ve své práci využívali málo (vzpomínkové mapy) nebo prakticky vůbec (eRouška, Mapy.cz). V každém případě očekávání nebyla naplněna.

Přes výhrady, které naše občanská organizace Iuridicum Remedium (IuRe) shrnula v recenzi eRoušky pro server Lupa.cz, považujeme tuto aplikaci za nástroj, který má — asi jako jediný z výše uvedených — potenciál nějakým způsobem významněji přispět k řešení epidemie. Jeho základní problém ovšem je, že ho používá jen přibližně 200 tisíc lidí. Tím pádem identifikuje pouze cca 0,4 % problematických kontaktů zdravého s nakaženým. To není moc velká motivace k tomu, být dalším, kdo si aplikaci stáhne.

Hlavním důvodem, proč lidé aplikaci nepoužívají, bude zřejmě to, že se lidé prostě přestali tolik bát a koronavirus už není takové téma, jako býval. Jsou tu ale i další důvody. Jedním z nich může být i povinná registrace telefonního čísla nebo předávání dat do cloudu společnosti Google v USA.

Volba řešení, které kritizujeme od počátku, je ještě palčivějším problémem po rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Schrems II, v nemž soud zrušil možnost předávání osobních údajů do USA na základě takzvaného štítu soukromí (Privacy Shield). Je tedy otázkou, jestli je teď vůbec fungování eRoušky v souladu s GDPR.

Ministerstvo zdravotnictví jakožto správce eRoušky by toto mělo urychleně řešit, na což jsme ho rovněž v otevřeném dopise upozornili. Pokud se tak nestane, tak by se věcí měl zabývat Úřad pro ochranu osobních údajů. Vzhledem ke zrušení možnosti ukládat pokuty za porušení GDPR orgány veřejné moci jsou ale jeho možnosti bohužel dost omezené.

To, že lidé eRoušku neužívají, tedy má své důvody. Místo toho, aby se ale zástupci ministerstva zdravotnictví snažili důvody zanalyzovat a něco s nimi udělat, rozhodli se jít jinou cestou, kterou naznačil ve vyjádření pro Deník N vládní epidemiolog Rastislav Maďar.

Uvedl, že s pořadateli velkých akcí, jako jsou sportovní zápasy, se jedná o zavedení povinného užívání eRoušky návštěvníky. Lze jenom doufat, že Maďar svým výrokem pouze navazuje na svého předchůdce Romana Prymulu, který proslul celou řadou nepromyšlených výroků a úvah, jež vypouštěl do médií a uváděl do varu a paniky nemalou část naší společnosti.

Obávám se nicméně, že Maďar v tomto nedosahuje Prymulova „formátu“ a snaha o zavádění povinné eRoušky je skutečně na stole. Proč by to bylo špatně?

V České republice je obrovské množství lidí, kteří nepoužívají chytrý mobilní telefon z mnoha různých důvodů, ať už proto, že to s ním neumí (třeba část seniorů), proto, že na něj nemají (nízkopříjmové skupiny), proto, že jim ho rodiče nekoupí (děti), nebo prostě proto, že ho nepotřebují (každý taky doma nemá třeba fritézu).

Je zde ale i stále rostoucí skupina těch, kteří upřednostňují ochranu svého soukromí a je to právě chytrý mobil, respektive užívané operační systémy a aplikace, které nám dnes do soukromí lezou vůbec nejvíce. Na první pohled paradoxně se tak chytrých mobilů zbavují třeba i někteří odborníci na informační technologie.

Jak se s tím chce docent Maďar vypořádat? Má vůbec nějakou představu, co by taková iniciativa znamenala z právního hlediska?

Odepírání vstupu na jakékoli akce kvůli tomu, že nemáte chytrý mobil, případně v něm nainstalovanou aplikaci eRouška, by především odporovalo zákazu diskriminace, který se táhne naším právním řádem od Listiny základních práv a svobod až po zákon o ochraně spotřebitele. Zhroutila by se také konstrukce, že právním základem užívání eRoušky dle GDPR je souhlas. Tam, kde chybí možnost volby, prostě o platném souhlasu uvažovat nelze.

Celé skupiny lidí by zde byly odstřihnuty od možnosti využívání služeb, a to navíc zcela nelogicky. Proč může na fotbal jít mladý člověk, který má sice eRoušku, ale desetkrát víc rizikových kontaktů než milovník fotbalu v seniorském věku, který je rád, že umí zavolat ze svého tlačítkového telefonu?

A kam až lze v těchto opatření zajít? Neskončí to nakonec tak, že kdo nemá aplikaci, bude občanem druhé kategorie v režimu izolace typu domov-práce-nemocnice, v které jsme byli všichni v březnu a dubnu tohoto roku?

Představa povinného zavedení trasovací aplikace po vzoru některých asijských zemí ukazuje, že řízení vládních opatření je až příliš v rukou epidemiologů, kteří nezohledňují právní, ale ani sociální aspekty opatření, jež se chystají zavádět. Na ministerstvu zdravotnictví, které paradoxně vede vystudovaný právník, zřejmě není nikdo, kdo by byl schopen podobné výroky či kroky korigovat.

Záměr povinného využívání eRoušky ukazuje ale i jeden obecnější problém, který daleko přesahuje současnou epidemii. Nucená digitální řešení už dnes komplikují život třeba těm, kdo z dobrých důvodů nemají bankovní účet a zaměstnavatel jim (mimochodem v rozporu se zákonem) odmítá vyplácet mzdu v hotovosti.

Typicky jde třeba o lidi v exekuci, pro něž by výplata mzdy na účet znamenala, že zůstanou zcela bez prostředků. Podobně jsou pak tito lidé bez účtu vyloučeni i z čerpání — v souvislosti s epidemií — rostoucího počtu služeb, u nichž je — opět často v rozporu se zákonem — vyžadována pouze bezhotovostní platba.

Panuje obecná a v zásadě zřejmě i správná představa, že zlepšení efektivity státu lze dosáhnout pomocí využívání digitálních technologií. Méně se ale už mluví o tom, že součástí digitalizace musí být i zohlednění životní reality a zájmů osob, které digitální nástroje používat nemohou nebo nechtějí.

Zpravidla nejde o nějaký rozmar, ale mají k tomu důvody, které je třeba respektovat. Zvažování dopadu přijímaných opatření na uvedené skupiny osob by se mělo stát povinnou součástí hodnocení dopadů jak u přijímané legislativy, tak při volbě technologických řešení.

Článek vznikl v rámci projektu Digitální watchdog organizace Iuridicum Remedium. Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit občanských organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.