V probíhající okurkové sezóně je velká mediální pozornost věnována rozhodnutí řady podniků nepřijímat platební karty. Odmítání přijímání hotovosti je často automaticky spojováno s daňovými podvody a se zpátečnickým bráněním pokroku.

Mezi mediálními výstupy mne zaujal třeba komentář Jana Stránského, který vedle obvinění v podstatě všech českých kempů z daňových podvodů označuje nepřijímání platebních karet za „nesmyslné a neudržitelné“. Podle něj žijeme v době, kdy už prý banky uvažují o zrušení platebních karet, protože někteří lidé při placení používají chytré telefony a hodinky. Skoro by se zdálo, že už snad ani nemáme jiné než pokrokové zákazníky s chytrými hodinkami s platební aplikací a na druhé straně podnikatele, kteří brání pokroku s umaštěnými prsty sčítajícími bankovky.

Ministerstvo „monitoruje situaci“

V České republice se skutečně stále více rozevírají nůžky mezi těmi, kdo preferují placení kartami (mobily, hodinkami, v budoucnu třeba čipem mezi prsty nebo úsměvem) a volají po tom, aby takto mohli platit vždy a všude, a těmi, kteří při platbách preferují hotovost a také chtějí právo tímto způsobem platit vždy a všude. Pro první skupinu je často těžko představitelné, že ještě žijí lidé, kteří nemají bankovní účet a platební kartu a kterým proto nic jiného než platit hotově ani nezbývá.

Vedle podniků, které nepřijímají karty, existují instituce a podniky, které naopak nepřijímají hotovost. Hotovostí už dnes nezaplatíte sociální pojištění, v řadě měst máte dražší MHD, v některých vlacích si nekoupíte občerstvení, ve velkých městech často za parkování jinak než bezhotovostně nezaplatíte a podobně. V řadě obchodů, kde je hotovost přijímána, pak obchodníci stále častěji nemají peníze na vrácení.

Podnikatelé přitom nemají povinnost přijímat platby kartou. O právním výkladu, zdali naopak mají povinnost přijímat hotovostní platby, se vede spor. Zákon o oběhu bankovek a mincí obsahuje ustanovení, podle něhož je každý povinen přijímat bankovky a mince k úhradě svých závazků. Zatímco Česká národní banka vykládá toto ustanovení jako právo zákazníka platit hotově, Ministerstvo financí hovoří o povinnosti přijímat hotovost až tehdy, kdy je to obsahem smlouvy. V praxi nechává takový postoj volbu čistě na obchodníkovi.

Spor o povinnost přijímat hotovost se táhne bez výsledku už řadu let. Přispívá k němu také to, že za porušení povinnosti přijmout hotovost nejsou stanoveny žádné sankce, což by umožnilo, aby ustanovení vyložil soud. Díky podnětu Rady vlády pro lidská práva se v minulosti podařilo dostat obě instituce k jednacímu stolu a v roce 2022 byla přislíbena novelizace zákona, která měla sporné body vyjasnit. Bohužel tento záměr z letošního plánu legislativních prací v tichosti zmizel, přestože novelizaci zákona a vyjasnění práva platit hotově doporučil naposledy i Senát v souvislosti s projednáváním návrhu na zanesení práva platit hotově do Listiny základních práv a svobod.

Kdo má právo volby — spotřebitel, nebo obchodník? Na první pohled jednoduchá otázka. Odpověď na ni je však možné až absurdně zkomplikovat. Naposledy se to povedlo na Slovensku, kde zakotvili právo platit hotově v ústavě, současně ale schválili i právo obchodníka odmítnout hotovostní platbu. České ministerstvo financí, které je za legislativu v této oblasti zodpovědné, nechává problém jednoduše „vyhnít“ neboli, úřednicky řečeno, monitoruje situaci.

Vyvstává logická otázka, co je vlastně špatně na tom, aby podmínky určovali obchodníci? Proč je nenechat, ať si sami vyberou, jestli budou přijímat karty, hotovost anebo obojí? A proč by neměla existovat povinnost přijímat hotovost spolu s povinností přijímat bezhotovostní platby?

Hotovost jako nástroj ochrany soukromí

Pokud zůstanou regulační orgány nečinné, budeme zřejmě skutečně poměrně rychle směřovat k bezhotovostní ekonomice — minimálně v některých segmentech, kde se nevyplatí udržovat infrastrukturu pro příjem hotovosti, protože bude takový způsob platby preferovat jen minimum zákazníků.

Pokud se rozhodujeme platit kartou, je to jistě naše volba. Pokud ale nemáme jinou možnost, stěží můžeme uvažovat o svobodné volbě. Řada lidí prostě nechce nebo neumí využívat dnešní bankovní služby — nemá internet, chytrý mobilní telefon, ani bankovní kartu. Znemožnit jim platit hotově pro ně znamená nemožnost nákupu.

Existuje zásadní rozdíl mezi nutností platit buď hotově, nebo bezhotovostně. Elektronické platby vyžadují mezi obchodníkem a zákazníkem prostředníka — banku a karetní společnost. Nechme stranou riziko výpadku platebních systémů a ohrožení ekonomik bez alternativního, jednoduše použitelného a všeobecně akceptovatelného platidla, jakým je hotovost. Všimněme si jiného důležitého aspektu — otázky soukromí. S bezhotovostními platbami je spojen masivní sběr cenných dat ze strany bank i karetních společností především o tom, kolik za co platíte.

Pěkně to dokresluje výrok Ondřeje Knota ze společnosti Dateio zabývající se analýzou platebních dat. „Je sice pěkné, že pan Novák navštěvuje stránky Ferrari a na Instagramu lajkuje Porsche, platební data o něm ale prozradí, že platí za servis Škody,“ uvedl Knot v roce 2021 pro časopis Marketing a Media. Platební data nelžou a jen těžko je oklamete.

Data o platbách ale neříkají jen to, za co komu platíte, ale také kde. Důležitou součástí jsou vaše lokalizační data. Jsou to ta samá data, na jejichž základě byli v počátcích pandemie z Itálie navrátivší se lyžaři označeni za ty, kdo nedodržují karanténní předpisy. Data o platbách mohou poskytnout také cenné informace o tom, s kým jste na jednom místě — platby kartami v jednom podniku v krátké časové souslednosti mohou ukazovat na to, kdo se s kým sešel a jak dlouho spolu dotyční obědvali.

Stejně tak mohou vypovídat o politických preferencích (příspěvky politickým stranám nebo neziskovým organizacím), zdravotním stavu (platby v zdravotnických zařízeních či lékárnách), životosprávě a denním rozvrhu (platby v barech, nočních podnicích či dopravních spojích), sexuálních preferencích (platby v podnicích zaměřených například na LGBT zákazníky) — a samozřejmě detailně ukazují majetkové poměry. Mohou být propojovány s dalšími daty, které o nás mají banky, ale i ti, kterým kartou platíme a tím jim odkrýváme naši identitu nebo s daty, která o nás má stát.

Víte kolik přesně stojí konkrétní nápoj v podniku, kde berou jen platby kartami a platí se při každé objednávce? Víte pak kolik jste čeho vypil za večer. Chodíte tam pravidelně? Jste si jistí, že až budete žádat svoji banku o hypotéku nebo půjčku, nebudou tyto informace součástí vyhodnocení rizika? Nebo že v bance nemá k vašim datům přístup někdo, kdo by se o vás rád dozvěděl věci, které byste neřekli ani své rodině? Nebo že banka neprodá balík původně osobních dat, která nedostatečně anonymizuje, dobře platícímu zájemci, který si s jejich deanonymizací dokáže skvěle poradit?

Ano, s hotovostí se skutečně dají dělat daňové úniky lépe než v bezhotovostní ekonomice. To ovšem neznamená, že je zde nutně přímá úměra. Jak nedávno upozornil hlavní ekonom investiční skupiny DRFG Martin Slaný, tak například Německo má poměrně velký podíl hotovostních plateb, ale podíl šedé ekonomiky je v zemi menší než v bezhotovostním Švédsku.

Především je ale potřeba zdůraznit, že stát musí sledovat i jiné cíle než jen potírání šedé ekonomiky. Měl by chránit soukromí občanů jakožto prostoru svobodného formování jedince, a tím přispívat k rozvoji celé společnosti. Měl by vytvářet prostředí, které neznevýhodňuje občany, kteří preferují soukromí, a nenutit je k autocenzuře svého jednání kvůli strachu z toho, kdo, kde a jak využije data o nich získaná.

V případě plateb k dispozici více „privacy friendly“ nástroj, než je hotovost, nemáme. Proto by měl stát chránit právo jednotlivce platit hotově, spíše než se zasazovat — ať už aktivně, nebo svojí nečinností — o rozšiřování bezhotovostní ekonomiky na úkor hotovosti.