Je těžké si toho nepovšimnout. Téměř každá diskuse o knihách, nejen těch překladových, se v posledních měsících dříve či později stočí k otázce, jak se překládání a vydávání knih změní s nástupem umělé inteligence. Přežije překladatelství jako obor, jako řemeslo, které dokáže ty, jež je ovládají, uživit?

Za více než dvě desítky let práce nakladatelského redaktora jsem měl v ruce mnoho překladů. Některé byly vynikající, jiné dobré, další ucházející a našly se i takové, které byly prostě špatné. Jeden můj již zesnulý redakční kolega měl v oblibě bonmot o tom, že překladatel se vyznačuje tím, že si z nabízejících se možností vždy spolehlivě vybere tu nejhorší.

Střet s textem

Přesto se jen málokterá část práce redaktora vyrovná tomu, když spolu s překladatelem sedí nad textem, rozebírá jednotlivá místa a nabízí vlastní průhledy do jedinečného světa, kterým je literární překlad: nový domov v novém světě-jazyce pro již existující dílo, a zároveň dílo úplně nové, které není přesnou kopií své předlohy.

Představa, že namísto jedinečného osobního setkání a utkání se s textem, na jehož konci je (i díky přispění redaktorů) jedinečné nové dílo, které v sobě má i něco z osobnosti překladatelky či překladatele, bude jednou pouze zcela přesný, vlastně dokonalý, ale přitom stále stejný strojový překlad, je tísnivá. Mrazivá.

Možná to tak ale nebude. Nikdo dnes přesně neví, co bude za rok či za pět let. Je pravděpodobné, že překlad, stejně jako třeba psaní určitého typu publicistických textů, v nějaké podobě přežije. Jestli zůstane i řemeslem, jímž se dá vydělat aspoň na skromné živobytí, je asi největší otázka. Pokušení pro vydavatele ušetřit tu nemalou část nákladů na vydání knih, jíž jsou překladatelské honoráře, bude jistě nemalé.