V posledním týdnu zaplavily sociální sítě obrázky vytvořené umělou inteligencí v charakteristickém stylu japonského studia Ghibli. Trend „ghiblizace“ transformuje portréty a známé fotografie do podoby připomínající ručně kreslené scény z filmů jako Můj soused Totoro či Cesta do fantazie. Mnozí politici a veřejné osobnosti se k této vlně připojili a ve velkém sdíleli své ghiblizované portréty. Já jsem se nakonec rozhodla jít jinou cestou a svůj Ghibli portrét jsem si nakreslila sama.

Nechci vůbec otevírat debatu, co si kdo může generovat pomocí nástrojů umělé inteligence. Přeji lidem odreagování i obyčejnou zábavu. Jsem ale také přesvědčená, že my politici máme vyšší odpovědnost. A že jsou věci, které bychom měli vzít vážněji, pokud se je rozhodneme používat ve své veřejné politické komunikaci.

Jak to souvisí se studiem Ghibli? Hajao Mijazaki, zakladatel studia, označil užití umělé inteligence v umění za „urážku samotného života“. Chápu jeho úhel pohledu. Studio Ghibli pracuje vědomě s pomalostí a pracností své tvorby, protože to je součástí celkové filozofie, která se promítá do postav, příběhů a poselství filmů.

Mijazakiho animované filmy často zdůrazňují detaily, smysl a kouzlo i těch nejmenších věcí — a hlavně důležitost harmonie mezi člověkem a přírodou. Velmi otevřeně varují před jejím drancováním. Princezna Mononoke proti sobě explicitně staví v dobré víře budovanou hyperprůmyslovou společnost a přírodu samotnou: kde chybí rovnováha a uměřenost, vše se promění v hrůzu a násilí. Město nabízí přístřeší těm, které nikdo nechtěl, jenže za neudržitelnou cenu.

Celá filozofie Ghibli ostře kontrastuje s masovostí, rychlostí a spotřebním charakterem umělé inteligence v jejím aktuálním využívání. Použití právě jejich stylu jako trendu stojí vůči filozofii studia v tom nejkřiklavějším rozporu.

Technologie umělé inteligence, jako je ta využívaná pro „ghiblizaci“ fotografií, nesou značnou ekologickou stopu. Datová centra potřebná pro provoz AI systémů spotřebovávají obrovské množství energie a vody. Sama se tak stávají výraznými současnými producenty ekologické zátěže.

Znamená to, že je nemáme používat? Myslím, že stačí, budeme-li je využívat s rozmyslem. A právě tady se dostává ke slovu role politiků. Umělá inteligence se jistě dá využít jako nástroj pro spoustu smysluplných, ale třeba i zábavných věcí. Co ale usnadnila v ohromné míře, jsou vyprázdněné trendy, které nad rámec „zkus to taky“ neříkají vůbec nic.

Některé případy jsou vyloženě nechutné: například když americká administrativa ilustruje výjev zatýkání pašeračky s pomocí ghiblizované kresby plačící paní. Nedělá reklamu spravedlnosti, jak se snaží naznačit, jenom posouvá lidskou tragédii do výsměchu.

Kritiku si však zaslouží i mnohem banálnější případy. Sociální sítě diktují trendy, a tak si každý druhý politik vyrobil zcela náhodnou kreslenou verzi sebe sama. Zahlcují veřejný prostor sérií svých roztomiloučkých podobizen, kterak sedí na židli, stojí za pultíkem či na náměstí, a snaží se vytvořit dojem autenticity a relevance. Veškerý obsah sdělení pak ale zní „hleďte, jsem velmi lidský, umím být též kreslený — zkuste to taky“.

Politicky odpovědné je využít trendy ke sdílení hodnot, k osvětě a otevírání dialogu s veřejností nad závažnými celospolečenskými tématy. Umělá inteligence mění svět, ale politici často nestíhají tempo změn a technologického i společenského vývoje ani na národní, ani na evropské úrovni.

Namísto otevírání zásadních otázek souvisejících s umělou inteligencí, jako je například proměna trhu práce, čemu se mají nastupující generace mladých lidí primárně věnovat při rozvoji svých dovedností, jak s ohledem na rozmach umělé inteligence přizpůsobit autorská práva či jak limitovat její ekologické dopady, přispívají vrcholní politice leda do náhodné AI břečky. Beze snahy, bez nápadu a beze smyslu.

Mijazaki tvoří světy, které nám připomínají, na čem záleží. Politici by měli dělat totéž.