Obávám se, že platforma Solidar není v českém prostředí příliš známá, mohl byste ji představit?

Solidar je síť, která vznikla v roce 1995 v Bruselu. Do té doby fungovala jako Mezinárodní pomoc pracujících (International Workers‘ Aid) a jednalo se především o platformu různých sociálnědemokratických a odborových organizací. Od svého vzniku jsme se rozrostli na dvaašedesát členů napříč Evropou. Spolupracujeme s organizacemi v pětadvaceti zemích včetně České republiky, kterou reprezentuje Rada pro zahraniční vztahy — založená někdejším ministrem zahraničních věcí Jiřím Dienstbierem v roce 1994 — a Multikulturní centrum Praha.

Čím se zabýváte?

Naše práce stojí na třech základních pilířích. Prvním je sociální politika a zaměstnanost. Druhý tvoří vzdělávání. A třetí otázky spojené s mezinárodní spoluprací a rozvojem. Aktuálně máme také řadu členských organizací, které se zabývají prací s migranty a jejich integrací. Rozdíl mezi Solidarem a podobnými platformami spočívá v tom, že naše členské organizace jsou velmi rozdílné. Věnují se různým tématům a nepracují pod jednotnou značkou. To je ostatně i důvod toho, že když v řadě zemí řeknete „Solidar“, tak se na vás lidé podívají a ptají se: „A to je kdo?“.

Brzy odstartuje kampaň před volbami do Evropského parlamentu. S jakými výzvami v oblasti sociální politiky se budou muset nově zvolení europoslanci a europoslankyně vypořádat?

Největší výzvou je samotné ukotvení sociální politiky na úrovni Evropské unie. Nestačí totiž říkat „chceme sociálnější Evropu“, ale je potřeba vytyčit jednoznačné a konkrétní vize, jak má sociálnější Evropa vypadat. Politicky při tom bude nejobtížnější překonat značnou neochotu řady členských států ke společnému evropskému postupu. Mnohé se totiž domnívají, že „příliš mnoho Evropy“ v sociálních otázkách nevede k ničemu dobrému. To je často způsobené přesvědčením, že jejich sociální systémy jsou dobré a Unie by je mohla rozklížit.

Jižní a východní země navíc v evropský sociální systém nevěří, protože pokládají rozdíly mezi sebou a severními či západními státy za příliš velké. Ty rozdíly tu samozřejmě jsou a je těžké je překonat. Vyvstává proto otázka, jaké nástroje zvolit. Měli bychom říci, že v případě sociální politiky nejde o utrácení, ale investice. Investice do vzdělávání, a to i celoživotního, do systémů sociální ochrany, podpory kvalifikace pro snazší pohyb na trhu práce a tak dále.

Lze spojovat vzestup nacionalismu a neoutoritářství, který je patrný po celé Evropské unii, s krizí sociální politiky?

Jistě, růst nacionalismu souvisí s obecným opuštěním sociální otázky. Když si vezmeme jako příklad Itálii, kde se rozmáhá pravicový populismus, je zcela zřejmé, že se ocitla opuštěná v problematice integrace uprchlíků. Řada zemí Evropské unie si zkrátka řekla, že je dění na Apeninském poloostrově nemusí zajímat. Že to není jejich věc.

Jiný příklad vidíme v Německu, které mnoho migrantů přijalo a integrovalo. Přestože se takový postup setkal s určitou nacionalistickou vlnou, je zcela zřejmé, že se — nejen z demografického hlediska — jednalo o rozumný krok. Integrační politika nikdy není snadná, naopak stojí spoustu času a energie. Jde ale o otázku obrany zcela základních principů fungování demokratického státu, tedy rovnosti a rovného zacházení.

V souvislosti se sociální politikou se často zmiňují dopady digitalizace, automatizace nebo průmysl 4.0. Co můžeme očekávat v příštích letech?

Na postupující automatizaci můžeme odpovědět dvojím způsobem. Buď necháme pracující napospas osudu a zkrátka přijmeme, že je nahradí stroje, nebo budeme investovat do jejich rekvalifikace pro povolání budoucnosti. Je nabíledni, že jistých pracovních pozic — stejně jako v případě minulých technologických revolucí — ubude, nebo docela zmizí. Automatizace a digitalizace představují zásadní zlom a Evropa musí ukázat, že je schopná jej ovlivnit — například tím, že lidé s novými druhy kvalifikace opravdu dostanou i nová pracovní místa.

Současně potřebujeme vytvářet a posilovat ochranné sociální systémy pro ty, kteří se zabývají prací přes digitální platformy. Před velkou výzvou stojí i odborová hnutí. Musí nalézt způsob, jak organizovat ty, kteří se živí coby digitální nádeníci. V dobách, kdy každý pracoval v nějaké fabrice nebo obchodu, byla odborová činnost o poznání jednodušší než dnes, kdy pracovní pozice i povaha práce není zdaleka jasně vytyčená.

V debatě o automatizaci a digitalizace zaznívají hlasy, které za možné řešení úbytku pracovních míst označují krácení tradičního osmihodinového pracovního dne nebo zavedení nepodmíněného základního příjmu. Jaký je váš názor na tato opatření?

Potřebujeme brát vážně fakt, že v řadě zemí je — či bude — nemalá část populace dlouhodobě bez zaměstnání. Ostatně jsem to sám zažil v mládí a vím, co se v takové situaci děje. Je obtížné prosazovat svá práva. Člověk se cítí vyloučený, a to často velmi silně. Je proto nezbytné, abychom lidem dokázali zajistit důstojné živobytí, nemohou-li se z různých důvodů vrátit na tradiční trh práce. Například z veřejných zdrojů cíleně vytvářet nová pracovní místa.

Potýkáme-li se s tím, že část společnosti nemůže nalézt na trhu práce uplatnění, může být nepodmíněný základní příjem jednou z cest, jak jí zajistit elementární důstojnost. Existují však i rizika, která jsme mohli pozorovat například při finském experimentálním zavedení nepodmíněného základního příjmu pro omezený počet lidí. Když totiž takový příjem nahradí výdobytky moderního sociálního státu, člověk se ocitne se svými sociálními problémy sám, bez možnosti domoci se pomoci od společnosti.

Opatření typu nepodmíněného základního příjmu proto nejsou samospásná a neměla by nahrazovat zavedené sociální systémy. Neměli bychom kvůli nim opouštět úsilí o to, aby byl člověk dobře odměňován za práci a pracoval v bezpečných a důstojných podmínkách.