Obávám se, že platforma Solidar není v českém prostředí příliš známá, mohl byste ji představit?

Solidar je síť, která vznikla v roce 1995 v Bruselu. Do té doby fungovala jako Mezinárodní pomoc pracujících (International Workers‘ Aid) a jednalo se především o platformu různých sociálnědemokratických a odborových organizací. Od svého vzniku jsme se rozrostli na dvaašedesát členů napříč Evropou. Spolupracujeme s organizacemi v pětadvaceti zemích včetně České republiky, kterou reprezentuje Rada pro zahraniční vztahy — založená někdejším ministrem zahraničních věcí Jiřím Dienstbierem v roce 1994 — a Multikulturní centrum Praha.

Čím se zabýváte?

Naše práce stojí na třech základních pilířích. Prvním je sociální politika a zaměstnanost. Druhý tvoří vzdělávání. A třetí otázky spojené s mezinárodní spoluprací a rozvojem. Aktuálně máme také řadu členských organizací, které se zabývají prací s migranty a jejich integrací. Rozdíl mezi Solidarem a podobnými platformami spočívá v tom, že naše členské organizace jsou velmi rozdílné. Věnují se různým tématům a nepracují pod jednotnou značkou. To je ostatně i důvod toho, že když v řadě zemí řeknete „Solidar“, tak se na vás lidé podívají a ptají se: „A to je kdo?“.

Brzy odstartuje kampaň před volbami do Evropského parlamentu. S jakými výzvami v oblasti sociální politiky se budou muset nově zvolení europoslanci a europoslankyně vypořádat?

Největší výzvou je samotné ukotvení sociální politiky na úrovni Evropské unie. Nestačí totiž říkat „chceme sociálnější Evropu“, ale je potřeba vytyčit jednoznačné a konkrétní vize, jak má sociálnější Evropa vypadat. Politicky při tom bude nejobtížnější překonat značnou neochotu řady členských států ke společnému evropskému postupu. Mnohé se totiž domnívají, že „příliš mnoho Evropy“ v sociálních otázkách nevede k ničemu dobrému. To je často způsobené přesvědčením, že jejich sociální systémy jsou dobré a Unie by je mohla rozklížit.

Jižní a východní země navíc v evropský sociální systém nevěří, protože pokládají rozdíly mezi sebou a severními či západními státy za příliš velké. Ty rozdíly tu samozřejmě jsou a je těžké je překonat. Vyvstává proto otázka, jaké nástroje zvolit. Měli bychom říci, že v případě sociální politiky nejde o utrácení, ale investice. Investice do vzdělávání, a to i celoživotního, do systémů sociální ochrany, podpory kvalifikace pro snazší pohyb na trhu práce a tak dále.

Lze spojovat vzestup nacionalismu a neoutoritářství, který je patrný po celé Evropské unii, s krizí sociální politiky?

Jistě, růst nacionalismu souvisí s obecným opuštěním sociální otázky. Když si vezmeme jako příklad Itálii, kde se rozmáhá pravicový populismus, je zcela zřejmé, že se ocitla opuštěná v problematice integrace uprchlíků. Řada zemí Evropské unie si zkrátka řekla, že je dění na Apeninském poloostrově nemusí zajímat. Že to není jejich věc.