Klikatá cesta na špici Evropské unie

Kateřina Smejkalová

V Evropě se začíná obracet pozornost k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu a k otázce, kdo stane v čele Evropské komise. Jak se vlastně „evropská vláda“ vybírá a jaké je současné rozložení sil?

Zatímco Českou republikou hýbou výsledky víkendových komunálních a senátních voleb, v Evropě se pomalu stáčí pozornost k výběru poslanců, kteří budou po volební období 2019—2024 zasedat v Bruselu na střídačku se Štrasburkem. A nejen k výběru poslanců: Lisabonská smlouva z roku 2009 stanovuje, že by šéfové členských států měli při svém návrhu předsedy Evropské komise zohlednit výsledky voleb do Evropského parlamentu.

Již do minulých voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 tak evropské stranické rodiny poprvé poslaly celoevropské lídry, pro které se vžilo německé označení spitzenkandidat. Mají to být právě oni, kteří podobně jako v parlamentní demokracii, když jejich strana získá odpovídající většinu, stanou v parlamentu v čele Evropské komise jako evropské kvazivlády o tuto většinu se opírající. Jednalo se o krok posilující demokratické mechanismy ve fungování EU, který je vnímán zároveň jako předstupeň možných celoevropských kandidátek do Evropského parlamentu.

Nyní začíná evropskými stranami znovu hýbat otázka, koho do klání o jedno z nejdůležitějších křesel v Evropě poslat tentokrát. Evropská strana lidová, jejíž členské strany tvoří nejsilnější frakci v aktuálním Evropském parlamentu, už zná jméno jednoho vážného kandidáta: je jím dosavadní předseda tohoto poslaneckého klubu, teprve šestačtyřicetiletý Němec Manfred Weber.

Manfred Weber by byl prvním předsedou Evropské komise, který předtím nezastával alespoň post ministra členského státu. Foto Michael Lucan

Weber je evropským poslancem za bavorskou CSU, sesterskou stranu CDU kancléřky Angely Merkelové, od roku 2004. Předtím působil v komunální politice a pouze dva roky před svým odchodem do Bruselu byl poslancem v bavorském zemském parlamentu.

Byl by tak prvním předsedou Evropské komise v historii, který před převzetím této funkce nezastával alespoň post ministra členského státu; v posledních dekádách bylo naopak dokonce zvykem, aby se jí ujímali bývalí šéfové států, a to alespoň o generaci starší. Weber nicméně platí za někoho, kdo se díky svému dlouhému působení v Bruselu ve fungování evropských institucí výborně vyzná, a mohl by tím tento hendikep vyvážit.

×