Zatímco Českou republikou hýbou výsledky víkendových komunálních a senátních voleb, v Evropě se pomalu stáčí pozornost k výběru poslanců, kteří budou po volební období 2019—2024 zasedat v Bruselu na střídačku se Štrasburkem. A nejen k výběru poslanců: Lisabonská smlouva z roku 2009 stanovuje, že by šéfové členských států měli při svém návrhu předsedy Evropské komise zohlednit výsledky voleb do Evropského parlamentu.

Již do minulých voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 tak evropské stranické rodiny poprvé poslaly celoevropské lídry, pro které se vžilo německé označení spitzenkandidat. Mají to být právě oni, kteří podobně jako v parlamentní demokracii, když jejich strana získá odpovídající většinu, stanou v parlamentu v čele Evropské komise jako evropské kvazivlády o tuto většinu se opírající. Jednalo se o krok posilující demokratické mechanismy ve fungování EU, který je vnímán zároveň jako předstupeň možných celoevropských kandidátek do Evropského parlamentu.

Nyní začíná evropskými stranami znovu hýbat otázka, koho do klání o jedno z nejdůležitějších křesel v Evropě poslat tentokrát. Evropská strana lidová, jejíž členské strany tvoří nejsilnější frakci v aktuálním Evropském parlamentu, už zná jméno jednoho vážného kandidáta: je jím dosavadní předseda tohoto poslaneckého klubu, teprve šestačtyřicetiletý Němec Manfred Weber.

Weber je evropským poslancem za bavorskou CSU, sesterskou stranu CDU kancléřky Angely Merkelové, od roku 2004. Předtím působil v komunální politice a pouze dva roky před svým odchodem do Bruselu byl poslancem v bavorském zemském parlamentu.

Byl by tak prvním předsedou Evropské komise v historii, který před převzetím této funkce nezastával alespoň post ministra členského státu; v posledních dekádách bylo naopak dokonce zvykem, aby se jí ujímali bývalí šéfové států, a to alespoň o generaci starší. Weber nicméně platí za někoho, kdo se díky svému dlouhému působení v Bruselu ve fungování evropských institucí výborně vyzná, a mohl by tím tento hendikep vyvážit.