Zatímco Českou republikou hýbou výsledky víkendových komunálních a senátních voleb, v Evropě se pomalu stáčí pozornost k výběru poslanců, kteří budou po volební období 2019—2024 zasedat v Bruselu na střídačku se Štrasburkem. A nejen k výběru poslanců: Lisabonská smlouva z roku 2009 stanovuje, že by šéfové členských států měli při svém návrhu předsedy Evropské komise zohlednit výsledky voleb do Evropského parlamentu.

Již do minulých voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 tak evropské stranické rodiny poprvé poslaly celoevropské lídry, pro které se vžilo německé označení spitzenkandidat. Mají to být právě oni, kteří podobně jako v parlamentní demokracii, když jejich strana získá odpovídající většinu, stanou v parlamentu v čele Evropské komise jako evropské kvazivlády o tuto většinu se opírající. Jednalo se o krok posilující demokratické mechanismy ve fungování EU, který je vnímán zároveň jako předstupeň možných celoevropských kandidátek do Evropského parlamentu.

Nyní začíná evropskými stranami znovu hýbat otázka, koho do klání o jedno z nejdůležitějších křesel v Evropě poslat tentokrát. Evropská strana lidová, jejíž členské strany tvoří nejsilnější frakci v aktuálním Evropském parlamentu, už zná jméno jednoho vážného kandidáta: je jím dosavadní předseda tohoto poslaneckého klubu, teprve šestačtyřicetiletý Němec Manfred Weber.

↗

Manfred Weber by byl prvním předsedou Evropské komise, který předtím nezastával alespoň post ministra členského státu. Foto Michael Lucan

Weber je evropským poslancem za bavorskou CSU, sesterskou stranu CDU kancléřky Angely Merkelové, od roku 2004. Předtím působil v komunální politice a pouze dva roky před svým odchodem do Bruselu byl poslancem v bavorském zemském parlamentu.

Byl by tak prvním předsedou Evropské komise v historii, který před převzetím této funkce nezastával alespoň post ministra členského státu; v posledních dekádách bylo naopak dokonce zvykem, aby se jí ujímali bývalí šéfové států, a to alespoň o generaci starší. Weber nicméně platí za někoho, kdo se díky svému dlouhému působení v Bruselu ve fungování evropských institucí výborně vyzná, a mohl by tím tento hendikep vyvážit.

Nevyniká jako odborník na nějakou konkrétní věcnou tematiku, zapsal se do povědomí snad jen jako jeden z nejhlasitějších zastánců výhodných jízdenek na vlak po Evropě pro mladé, aby si k ní našli vztah. Jinak ukázkově plní svou roli předsedy poslaneckého klubu — na pozadí vyvažuje zájmy, hledá kompromisy a shání hlasovací většiny. Je proto výborně zasíťovaný ve své frakci i mimo ni a platí za člověka konsenzuálního, což zvyšuje jeho šance být předsedou Evropské komise zvolen, ať již z voleb vzejdou jakékoli většiny.

To má ale i svou kontroverzní stránku — platí za jednoho z nejhlasitějších zastánců umírněného postoje vůči Polsku a Maďarsku. V případě druhého jmenovaného státu má v tomto ohledu obzvlášť obtížnou pozici, protože Fidesz maďarského autokrata Viktora Orbána je členem poslaneckého klubu, kterému předsedá.

Na rozdíl od vstřícnosti bývalého šéfa své mateřské CSU Horsta Seehofera vůči Orbánovi, která je zřejmě zapříčiněná alespoň částečným autentickým souzněním s Orbánovými politickými postoji, se však má za to, že u Webera jde spíš o přesvědčení, že konflikty se spíše vyřeší integrací a vyjednáváním než jejich eskalací. Ani v rámci CSU rozhodně nepatří ke konzervativním hardlinerům. I při poslední eskalaci sporu o migraci mezi CSU a CDU v létě působil jako umírněný zprostředkovatel kompromisu.

Hlasitým, machistickým, touhou po neustálé pozornosti posedlým čelním představitelům ze své strany Horstu Seehoferovi či Markusovi Söderovi se nepodobá ani habituálně. Jeho politický styl bývá srovnáván spíše s Angelou Merkelovou: je věcný až technokratický, klidný, nepotrpí si na patos ani drama, neužívá si být středem pozornosti, což mu v jeho dosavadní funkci bylo k dobru. Zároveň ovšem implikuje, že zřejmě nebude nikterak charismatickým lídrem, který by byl schopen pro evropskou myšlenku zaujmout na emoční úrovni.

Evropu ještě čeká dlouhý proces

Lídrem evropských lidovců ale zdaleka ještě není a předsedou Evropské komise už vůbec ne. Evropu ještě čeká dlouhý a komplikovaný proces, než se k němu dobere. Za prvé se očekává, že do listopadového sjezdu evropské stranické konfederace konzervativců v Helsinkách svůj zájem o funkci lidoveckého spitzenkadidata ohlásí ještě někdo další. Nejčastěji bývá skloňováno jméno bývalého finského předsedy vlády a ministra financí Alexandera Stubba. Druhý horký kandidát, vrchní vyjednávač brexitu za EU, Francouz Michel Barnier s odvoláním na tento důležitý úkol svoji kandidaturu koncem září odmítl.

Druhou potenciální komplikací na cestě Webera za křeslem předsedy Evropské komise by bylo, kdyby CDU/CSU utrpěla v evropských volbách špatný výsledek. To v žádném případě není vyloučeno — jednak z hlediska obecné volební logiky, kdy jsou volby do Evropského parlamentu považovány za tzv. volby druhého řádu, ve kterých spíše rozhodují domácí témata a fáze domácího volebního cyklu.

Ani jedno nemluví ve prospěch CDU/CSU — jimi vedená vláda bude za sebou mít v době voleb víc než rok svého působení, kdy voliči obvykle začínají v negativním slova smyslu s vládou skládat účty a využívat k tomu jakékoli volby, které se namanou. Do toho je partnerství obou stran už nyní rozerváno konfliktem o dědictví končící éry Angely Merkelové. Co by na tom případně mohla změnit osoba Manfreda Webera v roli spitzenkandidata, je otázkou.

Opakuje se tak trochu situace s Martinem Schulzem: vrcholný představitel Evropské unie je doma v Německu v podstatě neznámý, což mu na jednu stranu do voleb škodí, na druhou ale umožňuje vést volební boj z pozice obyčejného Bavora, který může avizovat neúprosný boj s establishmentem, jak je to teď všude v kurzu. Vše nasvědčuje tomu, že právě takovou strategii má v plánu, a v případě Schulze byla minimálně dočasně účinná.

Další výhybku pak představuje celkový výsledek evropských voleb. Přes očekávané vítězství evropských lidovců bude spektrum zastoupených stran zřejmě fragmentarizovanější než kdy předtím, se silným zastoupením protievropských hlasů. Situaci komplikuje také hnutí En Marche! francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, které zřejmě ve Francii evropské volby opanuje. Zatím ale není jasné, zda se za něj zvolení poslanci přidruží k některé z existujících frakcí, či si založí vlastní.

V každém případě je Macron dlouhodobým odpůrcem principu spitzenkadidatů. Na zvolení šéfa Evropské komise v parlamentu tak tentokrát nemusí stačit ani kvazi velká koalice evropských lidovců a socialistů. V takové situaci zase může mít konsenzuální zákulisní vyjednavač Weber výhodu. Už nyní se proti němu nikdo ze soupeřících stran výrazněji nevyhraňuje, a evropští socialisté dokonce otevřeně přiznávají, že si jeho podporu dokážou představit.

Volbě předsedy Komise v Evropském parlamentu však ještě předchází návrh vybraného politika Evropskou radou, a ani zde se nedají vyloučit komplikace. Formulace Lisabonské smlouvy totiž připouští, aby se její nominace nakonec žádnými spitzenkadidáty neřídila, k výsledkům voleb do Evropského parlamentu musí pouze přihlédnout. Právní závaznost a vynutitelnost v tom obsažená není. Bylo by to sice pozdvižení, které by zadělávalo na vážný konflikt mezi institucemi EU, je ale myslitelné, že se šéfové států výsledku voleb vzepřou.

Odpůrcem principu spitzenkadidátů není jen Emmanuel Macron, ale údajně i Angela Merkelová. Ta by mohla na pozici předsedy Evropské komise chtít nakonec protlačit v rámci uspořádávání svého politického odkazu někoho ze svých bezprostředních spojenců jako kupříkladu Ursulu von der Leyen, byť Weberovi zatím své dobrozdání s jeho kandidaturou dala. Může si též chtít schovat německého kandidáta až na volbu prezidenta Evropské centrální banky, který bude také jmenován příští rok.

Obě pozice bude Německo moci stěží obsadit svým zástupcem. Zda se tak podaří alespoň u jedné z nich, je otázkou. Pokud by se stal lídrem evropských lidovců Weber a volby by vyhráli, není vyloučeno, že jeho navržení Evropskému parlamentu za předsedu Evropské komise zablokují některé z jižních států unie. V nich po finanční, hospodářské a dluhové krizi výrazně ožily protiněmecké resentimenty.

Celý proces, kterému u nás není věnováno prozatím příliš pozornosti a zřejmě se to příliš nezmění, toho tedy při pohledu zblízka o stavu dnešní Evropské unie vypovídá mnoho a vyplatí se ho soustředěně sledovat dál. Jedno poselství se zdá prozatím jasné: dosud v něm figurují výhradně západoevropští muži. Uvidíme, s kým přijdou evropští socialisté, kteří by o svém spitzenkadidatovi měli rozhodovat na svém sjezdu začátkem prosince.

U nich je ve hře Italka Federica Mogherini, aktuální vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, či slovenský eurokomisař pro energetickou unii Maroš Šefčovič. Volba jedné či druhého z nich by vyslala signály, které jsou pro na mnoho způsobů rozštěpenou Evropu důležitější než kdy dřív: že ve vrcholné evropské politice se počítá i se ženami a Východoevropany.