Pro páteční vydání Deníku Referendum jsme přeložili komentáře dvou předních myslitelů světové demokratické levice Janise Varoufakise a Bernieho Sanderse o vyhlídkách politického proudu, který reprezentují. Oba se shodují v tom, co je koneckonců zřejmé každému jen trochu bedlivému pozorovateli mezinárodních dějů: světové demokracie jsou dnes pod náporem vzestupu vzájemně propojené a spolupracující sítě nacionalistických autoritářů.

Oba autoři se také shodují v tom, že ač mají protagonisté nacionalistického autoritářství v různých zemích některé odlišné rysy, v tom nejpodstatnějším jsou totožní: „Po celém světě, v Evropě, v Rusku, na Blízkém východě, v Asii i jinde vidíme hnutí, vedená demagogy, kteří zneužívají lidský strach, předsudky a letité křivdy k získání a udržení osobní moci,“ pojmenovává problém Sanders. A Janis Varoufakis píše: „Všude kolem nás vidíme příznaky vzestupu ambiciózní, nebezpečné Nacionalistické internacionály, s níž jsme tu neměli od třicátých let co do činění.“

To ovšem není žádný výlučný objev progresivní demokratické levice. Stejnou analýzu dnes prezentuje prakticky každý, kdo se na Západě hlásí k nějakému osvědčenému typu liberalismu, křesťanské či sociální demokracie.

Nemůže být pochyb o tom, že Viktor Orbán patří k prvotřídním představitelům nacionálně autoritářské tendence. A dnes by již nemělo být ani nejmenších pochyb o tom, že naší českou variantou totožného politického typu je Andrej Babiš. Není náhoda, že si při společném setkání s Orbánem tak porozuměli. Není náhoda, že Babiš zve Orbána do Prahy. A dokonce můžeme pokládat za pravděpodobné, že dnes již podrobně studuje Orbánovy metody, jak vykostit demokracii.

Mezi poslední výkony Orbánova režimu patří likvidace svobodných médií, vydávání seznamů nepřátel v tisku, antisemitská kampaň proti filantropovi Georgi Sorosovi či týrání uprchlíků hladem. Občanské organizace specializující se na lidská práva popisují děj v Maďarsku jako přechod od právního státu k samovládě FIDESZ.

Je tedy zcela srozumitelné, co se na tom Babišovi tak líbí a proč peskoval ty z českých europoslanců, kteří minulý týden podpořili zahájení disciplinačního řízení Evropské unie s Orbánovým Maďarskem. Ovšem ne že by bylo zas tak moc koho peskovat.

Podrobnější pohled na hlasování českých poslanců v Evropském parlamentu totiž odhaluje především současnou fenomenální zmatečnost a provinčnost české politiky, která naše domácí děje, a to dokonce ani na půdě Evropského parlamentu, až na vzácné výjimky, není schopna vsazovat do mezinárodního kontextu. České pravicové politické strany na evropské půdě namnoze podporují tendenci, proti níž bojují doma, a naopak české levicové strany se svým spojenectvím s Babišem ocitají na evropské půdě v takřka úplné izolaci.

Krátkozrakost lidovců

Zápas Evropské unie se vzestupem nacionálního autoritářství komplikuje fakt, že v postsovětských zemích není omezeno na krajně pravicové strany typu francouzské Národní fronty či italské Ligy severu. Visegrádští nacionální autoritáři jsou v Evropském parlamentu docela pozoruhodně rozprostřeni do čtyř různých politických klubů: Ficův Smer patří k socialistům, polský PiS k protievropským konzervativcům, Babišovo ANO se vsunulo mezi liberály, a Orbánův FIDESZ je členem Evropské strany lidové.