Vzestup mezinárodní autoritářské osy si žádá demokratickou odpověď
Bernie SandersDo projektu britského Guardianu Budoucnost mezinárodní levice přispěla ikona amerického progresivního hnutí následujícím komentářem.
Před našimi zraky se odvíjí globální střet nezměrného významu. Ať už se na věc díváme ekonomicky, sociálně či ekologicky, v sázce není nic menšího než budoucnost naší planety. V éře ohromné příjmové i majetkové nerovnosti, kdy jedno procento nejbohatších pozemšťanů vlastní více nežli zbývajících devětadevadesát procent, se ve světě rodí nová autoritářská osa.
Ačkoli režimy, které k ní patří, se v některých ohledech liší, některé základní atributy sdílejí: odpor k demokratickým normám, nechuť k svobodným médiím, netoleranci k etnickým a náboženským menšinám a přesvědčení, že vláda má sloužit finančním zájmům svých členů. Političtí lídři daného typu jsou úzce spjati se sítí oligarchů s multimiliardovým jměním, kteří ke světu přistupují jako ke své osobní hračce.
My, kteří věříme v demokracii, tedy v to, že vláda se má zodpovídat lidem, musíme ovšem také správně chápat rozměr problému, jemuž čelíme, abychom jej byli schopni účinně zvládnout. Mělo by být už dávno jasné, že Donald Trump a pravicové hnutí, jež za ním stojí, není fenoménem omezeným na Spojené státy. Po celém světě, v Evropě, v Rusku, na Blízkém východě, v Asii i jinde vidíme hnutí, vedená demagogy, kteří zneužívají lidský strach, předsudky a letité křivdy k získání a udržení osobní moci.
Trend zajisté nezapočal Trumpem. Ale není třeba debatovat o tom, že autoritářští vůdci po celém světě čerpají inspiraci ze skutečnosti, že prezidentu nejstarší a nejmocnější světové demokracie působí potěchu ničit základní demokratické zvyklosti.
Kdo by si před pouhými třemi lety dokázal představit, že Spojené státy zůstanou neutrální ve sporu mezi Kanadou, naším demokratickým sousedem a druhým největším obchodním partnerem, a Saúdskou Arábií, monarchií a klientským státem, který se k ženám chová jako k lidem třetího řádu? A je také těžko myslitelné, že by si izraelská Netanjahuova vláda troufla schválit „zákon o národním státu“, který v podstatě zakotvuje druhořadé postavení pro občany nežidovské národnosti, pokud by necítila, že v tom má Trumpovo krytí.
Nejstrašnější je to uvědomění si, že přes Sandersovu pobídku je změna zřejmě nemožná.
Vždyť všichni ví, že jaderné zbraně jsou dobré jen k pohádkovým ziskům soukromých osob popřípadě k udržování diktatur, a že svět už měl být dávno bez jaderných zbraní.
Je to reálné aspoň výhledově?
Ale jděte...
A tak je to se vším.
Tak nevím. Byli vůbec Voskovec a Werich levicoví?
Takže já bych je zakázal...
Já předpokládám to druhé.
Člověk má umět dívat se s humorem a s nadhledem nejen na sebe, ale občas i na vážné věci.
to a to stane tak a tak,
ono to pak dopadne docela naopak!
Ovšem, jestliže se zpochybňuje to, když lidí řeknou: "bude to tak a tak", znamená to, že se možná věří Bohu, který to nakonec rozhodne.
Ale přál bych si vědět, jak zbavit moci vojensko průmyslový komplex, jak odstavit od zisku světovou oligarchii, jak zavést samosprávnou demokracii do světa regionů, jak zamezit obchodu se zoufalstvím,,,,,,,,,,,,,,,,,, jo, to bych si přál.
Krvaví diktátoři ale existovali i v době předjaderné.
Stejně jako Vy bych si přál, aby zlo bylo zbaveno svojí moci. Nejde to ale udělat násilím, účel nesvětí prostředky. Proto si myslím, že žádnou násilnou revolucí (formou násilí je i manipulace) nelze dospět k lepšímu stavu světa. Možná jen v tom případě, že zkušenost s násilím (se zlem) povede k moudrosti.
https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=482760&sznu=8TUm2njwRiBZ3iLu&mId=4&sId=959
Ale musím přiznat: ačkoli to bylo teprve před několika týdny, za tu dobu jsem už víceméně zcela zapomněl, o čem tam vlastně psal.
Ty jeho vývody se totiž nakonec neustále točí v tom samém kruhu: stále znovu a znovu straší monopolizací moci na straně určitých oligarchických (a tedy přinejmenším tendenciálně antidemokratických) struktur. A poté mu z toho vyplyne, že to "jediné pravé" je na straně nezávislých, autonomních iniciativ zdola.
V. Bělohradský - nemohu se tomu konstatování vyhnout - stále znovu zaměňuje dvě zcela různé věci: svobodu a autonomii. Respektive demokracii a autonomii (pokud bychom tou "demokracií" měli na mysli pravou a autentickou lidskou svobodu). Což je ovšem - ta demokracie - další pojem který Bělohradský nijak blíže neosvětluje, co tím vlastně má na mysli.
Zkrátka: Bělohradský stále znovu žongluje pojmy, které jen zdánlivě definuje, ale ve skutečnosti nevysvětluje jejich podstatu. A nakonec mu jak řečeno vždy vyjde jenom jedno a to samé: že jediným pravým zřídlem svobody a demokracie jsou ty autonomní skupinky zdola.
Zcela upřímně: nenacházím v tom nic, co by mi mohlo poskytnout nějaké hlubší poznání zásadních problémů, mechanismů, dynamismů a vývojových tendencí současné doby.
Také v tom nenacházím nic převratného. Navíc se text hemží cizími slovy a neologismy (subscendence). Je těžké tomu rozumět.
Rozumím tomu, že démos vlastně neexistuje. Ale nemyslím si, že náhodné shluky lidí v ulicích budou rozhodovat o zásadních věcech.