Na výsledku prezidentské volby opravdu záleží. Nejedná se tolik o formální pravomoci prezidenta, jež mu Ústava nepřiznává v nijak velkém rozsahu. A jakkoli je na místě připomínat, jak svévolně s Ústavou stávající prezident zacházel, ani to není prvořadý důvod, proč k volbám jít. Na čem opravdu zásadně záleží, to je především neformální vliv, který osobnost prezidenta má na stav společnosti.

Jeho vlastnosti, způsob vystupování, témata, jež nastoluje, významně povzbuzují ve společnosti vyznavače příbuzné tendence. A podíl Miloše Zemana na zhrubnutí české společností, na rozšíření hulvátství a nenávisti je opravdu nezměrný. Jistěže všechno, co zastupuje, se tu vyskytovalo již dřív, ale něco jiného je huhňat sprosťárny někde v koutě a něco jiného hřímat je z Hradu.

Miloš Zeman pět let svědomitě povzbuzoval ve společnosti všechny její nejnižší pudy a všechny její nejzavrženíhodnější elementy. Jistě je mezi jeho voliči ohromná spousta těch, pro jejichž životní situaci je zapotřebí mít porozumění. A je značný pokrok ve zdejší debatě, že si toho všímá a upozorňuje na to už i pravicový tisk.

Ale zdaleka ne všichni voliči Miloše Zemana jsou frustrované oběti nezvládnutého polistopadového vývoje. Hybnou sílu jeho elektorátu tvoří gaunerská vrstva těch, kteří takovéto frustrace zneužívají k osobnímu prospěchu, podněcují ve společnosti nenávist vůči zranitelným skupinám, aby z ní potom politicky i hmotně profitovali. Tomio Okamura, Andrej Babiš, či galérka Mynář, Nejedlý, Ovčáček, kterou se na Hradě obklopil: to jsou také typičtí Zemanovi voliči.

A přesně v tom tkví důvod, proč by nyní všichni lidé hlásící se k jakémukoli typu sociálních, demokratických či humanitních ideálů měli všemožné, v řadě případů třebas i pochopitelné, zábrany odložit a tentokrát prostě jít volit. Nikoli s nadšením pro protikandidáta. Dokonce třeba i s oprávněnou nedůvěrou k němu. Ale proti Zemanovi.

Je to zkrátka akt občanské sebeobrany proti stupňování míry nenávisti ve společnosti. Zopakujme si ještě jednou: Zeman není jen jejím odrazem, je jejím zesilovacím reproduktorem.

Jiří Drahoš dělá bohužel chyby

Z daného hlediska samozřejmě ani vítězství Jiřího Drahoše nebude bez problémů. Jeho počínání mezi prvním a druhým kolem je opravdu všechno, jen ne obratné. Přesně zde před několika dny analyzoval Petr Pospíchal, že klíčové bylo a je pro případný volební zdar vyzyvatele hledat způsob, jak se dostat k mezním voličům.

Poskytnutí rozhovoru jinak vcelku úctyhodnému týdeníku Respekt, ani vystupování na jednom pódiu s brněnskými, již čtyřicet let avantgardními, umělci k takovým technikám jednoznačně nepatří. To vše se mohlo stát přece ihned po případném volebním vítězství: to je moment, kdy je na místě mluvit k jádru svých nejvěrnějších příznivců, s nimi slavit.

↗

Nenechme se rozptylovat chybami, jichž se Jiří Drahoš dopouští. V prvé řadě se totiž jedná o to, co by pro českou společnost znamenalo dalších pět let Miloše Zemana na Pražském hradě. Foto FB Jiřího Drahoše

Teď bylo ale na místě zakusovat se do Zemanova elektorátu, oslovovat mezní voliče. Velký rozhovor měl vyjít tedy raději v Reflexu, anebo nejlépe v Blesku. Na akcích bylo zapotřebí se ukazovat spíše s nějakou obětí exekucí či mladou rodinou obtížně hledající bydlení. Jiří Drahoš mohl přece věrohodně promluvit o tom, jak takovým lidem bude jako prezident pomáhat, a poukázat na to, že Miloš Zeman pro ně neudělal nic, ba navíc že jej samého platí exekutorská mafie či že chce takovým lidem sáhnout na podporu v hmotné nouzi. 

Podobně varovné je těžké nezvládnutí rámce a pojetí televizní debaty v TV Prima. Rozhodnutí jít jen do jedné komerční televize přece skýtalo týmu Jiřího Drahoše alespoň minimální vyjednávací prostor o formátu a tématech, anebo ne? Opravdu se nedalo mezi Primou a Novou vylicitovat nic lepšího než byl hrůzostrašný úterní tyjátr? Pokud ne, pak snad bylo na místě vystoupení v komerční médiích odmítnout zcela.

Ovšem i v pekelném kotli, který Prima vytvořila, bylo přece možné v každé jedné replice připomenout zdvořile, ale pevně, aspoň jedno Zemanovo selhání. Vždyť jejich seznam by vystačil na čtyřiadvacetihodinové nonstop čtení. Přesně takto v televizních debatách v roce 2002 podceňovaný Vladimír Špidla zcela vykolejil Václava Klause.

Rozpačitý způsob, jakým si Jiří Drahoš v kritickém čase mezi oběma koly počíná, napovídá, že i případný výkon funkce hlavy státu budou provázet podobné neduhy. To samo o sobě by nevadilo, všechny případné potíže s Drahošovým výkonem funkce prezidenta působí v podstatě roztomile vedle vidiny pokračování současného stavu. Co je ale mnohem horší, nepřesvědčivý výkon vyzyvatele snižuje šanci na jeho celkový úspěch.

Každý ještě může výsledek ovlivnit

Nejde ale osobně o Jiřího Drahoše. My všichni jako společnost jsme v tom nyní s ním. Je totiž těžké přecenit míru škod, jež by Zemanovo znovuzvolení napáchalo. Jednou z prvních, byť zdaleka ne jediných obětí, by byla ČSSD. Všechny nejodpudivější politické chuchvalce, jež se v ní už zase roztahují, se třesou na to, jaké by jim Zemanovo znovuzvolení přineslo povzbuzení.

Těší se také Andrej Babiš, těší se Tomio Okamura, těší se Marta Semelová, těší se Eva Hrindová, těší se Olivie Žižková. V pátek a sobotu se jedná prostě jenom o to, abychom jim odepřeli povzbuzení v dalším jejich konání.

V analyzování příčin vzestupu politiky zosobňované Milošem Zemanem či Andrejem Babišem se naštěstí už vcelku běžně poukazuje na sociální a kulturní faktory — na zapomenuté vnitřní i vnější periferie společnosti. Dosud se ale zpravidla přehlíží, že zásadním elementem umožňujícím vzestup jejich typu populistické politiky falešných příslibů je depolitizace či přesněji nízká politická kompetence české občanské společnosti.

Pořád dokola se přesvědčují přesvědčení. A nedokážeme se zorganizovat ke kolektivní politické akci, když o něco opravdu jde. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi anglosaskými, západo- a jihoevropskými či latinskoamerickými zeměmi a postkomunistickou střední a východní Evropou.

Reakcí na Trumpa je masivní hnutí zdola, živené už i alternativou, kterou nabízel během prezidentské kampaně Bernie Sanders. Podívejme, jaké hnutí se vzmohlo v Řecku či ve Španělsku. V Británii je to podobné: Corbynovo vzkříšení labouristů by nebylo myslitelné bez rozvinuté kultury sociálně-politického aktivismu zdola.

U nás se takový typ spontánního občanského aktivismu — vyvěšování plakátů do výloh a oken, obcházení od domu k domu, telefonování přátelům v den voleb, demonstrování, happeningy, pouliční divadla — příliš nenosí a netěší se všeobecnému uznání. Náběh k tomu předvedly dvě svou povahou zcela odlišné síly v loňských sněmovních volbách: Okamurovo SPD a Piráti. Občas se něco takového podaří vyvolat kolem místních referend. Učí se tomu odboráři.

Právě v tomto ohledu má česká společnost jeden ze svých největších deficitů. Nedokážeme aktivisticky bojovat za své zájmy. Jsme jako společnost málo politicky a občansky vyspělí. Právě tento typ lidové politiky je ale teď naší jedinou a poslední šancí zbavit se Zemana.

Jde o mnoho. A nikoho teď nepřesvědčíte žádným statusem na facebooku. Je třeba sklapnout notebook a zamyslet se nad svým telefonním seznamem, kdo by se dal ještě získat z řad nevoličů, či dokonce vlažných Zemanových příznivců. Někdo v rodině? Někdo ze starých kamarádů? Zbývají ještě dva dny, je to ta pravá chvíle k takové akci. A vaše poslední šance něco ovlivnit. Opravdu na tom záleží. Tentokrát může jít nakonec jen o jednotky hlasů.