Mezivolební dilema
Ivan ŠtampachJaké hledisko má ve volbách rozhodnout, když pro sociálně angažovaného, odpovědného voliče nebyl v prvním ani druhém kole kandidát, který by reálně prosazoval sociální spravedlnost spojenou se svobodou?
Nevíme, co vlastně máme od prezidenta chtít. Nemálo spřízněných duší vyslovuje rozčarování z politické orientace obou postupujících. Přitom však ucelený politický program Miloš Zeman ani Jiří Drahoš nepředkládají. Prezident má koneckonců na běžný chod parlamentní a vládní politiky malý vliv. Zrovna teď, po volbách do Sněmovny, kdy se hledá možnost funkční a aspoň jakžtakž přijatelné vlády, se stává hráčem politické scény. Vliv na další osudy země by však případný nový prezident měl, až kdyby se nepodařilo sestavit vládu s důvěrou do březnového konce Zemanova funkčního období.
Podle politického programu, který se u obou dá zhruba vyčíst z dosavadních projevů kandidátů druhého kola (a u Zemana z dosavadního politického působení), bych zcela jistě nevolil Zemana jako nacionálního tradicionalistu občas populisticky využívajícího sociální témata. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, nacionální konzervativismus a přiznané „kreativní“ zacházení s ústavou, to je krok k autoritativnímu režimu, ne-li k fašismu.
Nevolil bych však po seznámení s předvolebními tezemi ani Drahoše, který se mi jeví jako liberálnější konzervativec. Chabě se v sebeprezentaci na webu přihlašuje k solidaritě s těmi, kteří se o sebe z nějakého důvodu nemohou postarat sami. Těší mě „odpovědný přístup ke krajině“. Přitom však i on brnká na strunu českého nacionalismu. Programové části webu dominuje Drahošova fotografie s vojákem. Podpořil například v kontrastu s nejbližším evropským partnerem, končícím slovenským prezidentem Kiskou český, svou intenzitou ojedinělý strach z migrantů, i když ho vyslovuje opatrně.
https://docs.google.com/document/d/1X1_hlvnPa79ULVUMDwO97TsXxcWHc_8TcYRSy6XXBWQ/edit?usp=sharing
Proč o tom melu? Protože představitel těch, kteří se před pár lety bránili proti absurdnímu zacházení s Řeckem je naprosto jednoznačný: O EU a za EU je třeba bojovat.
Co víc než přihlášení k EU potřebuji od kandidáta na českého prezidenta?
Ale proč k tomu, abychom dál náleželi k západu, nutně potřebujeme prezidenta, který nás tam bude přidržovat?
Proč vlastně svá přirozená práva vyplývající z lidské příslušnosti a své občanské zájmy neumíme obhájit sami?
Bojí se snad západ, že by přestal patřit k západu, kdyby si špatně zvolil prezidenta?
Existuje skupina zemí, která se rozhodla k historicky bezprecedentnímu podniku. Pokusila se bez dobytí jedné země druhou ustanovit společenství a ono je to po čertech těžké. Mezi těmi zeměmi existují staleté křivdy, nedůvěra a co hůř, rozdíly v bohatství, velikosti a přiležitostech, prostě přesně ty důvody, proč se válčí.
My do té skupiny zatím patříme, vyvážíme do zemí EU sedmdesát procet našeho exportu a v nějakých patnácti okresech držíme minimální míru nezaměstnanosti, protože se chodí za prací přes hranici. O tisících lidech pracujících na západ od nás nemluvě.
A to společenství je dneska v ošklivé krizi. Západu se nic nestane, když si my zvolíme prezidenta, který bude dělat všechno, aby se ČR místo na řešení té krize účastnila jen na jejím prohlubování.
A proč si svá přirozená práva a občanské zájmy neumíme obhájit sami? To je docela jednoduché, protože jsem příliš malí na suverenní stát. Na stát, který by se mohl ubránit vojensky a ktereý by dokázal vzdorovat například útoku na vlastní měnu. A občanská práva si můžete uhájit jen v zemi, která není okupovaná.
Jen mu nezakazuje hrát hry, jejichž důsledkem je zhoršení naší mezinárodní pozice. Tyto hry současného prezidenta mají víceméně osobní povahu, vycházejí z jeho šílené potřeby být za každou cenu v centru pozornosti a jsou spojeny s neutuchající snahou pokořit každého, o kom je prezident přesvědčen, že mu škodí, případně škodil kdysi dávno. To jsou motivy, které mu diktují volbu spojenců.
Zeman si nedal za úkol vyrvat Česko z EU a podřídit ho Rusku nebo Číně. Jen těmi svými hrátkami, obrácenými převážně na domácí publikum, vytvořil řadu situací, které z nášeho státu dělají nevěrohodnou figuru v očích dosavadních partnerů, zatímco v jiných očích vypadáme jako dostupné sousto.
Potřebujeme někoho, kdo si takovou mezinárodní publicitu odpustí. Kdo přitom nechá domácí publikum trochu odpočinout od permanentního pohledu k Hradčanům a zároveň se vší zodpovědností použije důležité nástroje, které mu ústava dává. Například výběr soudců ústavního soudu.
Přesto se tomu nedokážeme úplně ubránit.
Ta naše současná, byť možná klamná naděje, se dá vyjádřit slovy:
Snad to nebude horší.
Z každého slova té osoby zvané Miloš Zeman kape jed. Teď jsem se díval na debatu a byla to hrůza.
Tohle opravdu není věc politická, ale "předpolitická" v nejhlubším slova smyslu, hluboce mravní. Jde - i když to zní pateticky - o duši národa. Porážka Miloše Zemana je horizont, za kterým teprve začínají veškeré smysluplné diskuse.