Na naši dobu se jednou bude vzpomínat jako na éru triumfálního nástupu globálně sjednocené pravice, Nacionalistické internacionály, která se vylíhla z hnojiště finančního kapitalismu. Zda si ji budeme rovněž pamatovat jako dobu zrození úspěšné humanistické alternativy k dnešnímu hrozivému vývoji, závisí na ochotě progresivních sil ve Spojených státech, Evropské unii, Spojeném království i zemích jako Mexiko, Indie či Jihoafrická Republika, stvořit společný a přesvědčivý program Progresivní internacionály.

Náš úkol není ničím v dějinách neznámým. Fašisté se v meziválečném období nechopili moci díky tomu, že by lidem slibovali násilí, válku a koncentrační tábory. K vládě se dostali proto, že se jim podařilo oslovit dobromyslné lidi, postižené závažnou krizí kapitalismu, s nimiž se příliš dlouho zacházelo jako s dobytkem, který ztratil svou tržní hodnotu. Fašisté si k nim našli cestu a slíbili jim vrátit jejich hrdost, nabídli jim své přátelství, poskytli jim pocit nově nalezené přináležitosti k sdílenému ideálu a umožnili jim znovu se cítit jako něco víc, než pouzí spotřebitelé.

Takováto injekce čerstvého sebevědomí byla ve fašistickém podání vždy a všude doprovázena ještě něčím jiným: šířením strachu z „cizího,“ které údajně ohrožovalo nově nalezenou naději na blahobyt. Politika strachu — my versus oni — dokázala snadno smazat rozdíly mezi sociálními třídami a nahradit je agresivní politikou identity.

Strach ze ztráty společenského postavení se u ohrožených středních tříd snadno proměnil v tichou toleranci k všestrannému porušování lidských práv — nejprve oněch podezřelých cizinců a později kohokoli, kdo si dovolil nově nastolenému řádu odporovat. Jak se kontrola kapitalistického establishmentu nad politikou hroutila, zastánci progresivní alternativy se brzy ocitli na okraji — anebo ve vězení. A bylo po všem.

Není to stejný způsob, jakým se Donaldu Trumpovi podařilo dobýt Bílý Dům a jakým se mu nyní daří vítězit v diskursivní válce proti vedení Demokratické strany? A nepřipomíná to veletoče konzervativců podporujících Brexit, kteří mají náhle po desetiletích škrtů drzost zastávat se veřejného zdravotnictví? Či jejich ostentativní řeči o demokracii, kterou se od let thatcherismu snažili za každou cenu podřídit nadvládě trhů?