Alternativa k trumpovskému nacionalismu? Nikoli to, co se dělo dosud

Neoliberalismus zkrachoval s příchodem finanční krize a miliony ožebračených pracujících potřebují novou naději. Nacionalismus a stavění dalších zdí ji však nepřinese.

Západ se dnes vyvíjí působením dvou typů vzpoury. Stoupenci pokroku byli na obou stranách Atlantiku zatlačeni do role pozorovatelů, kterým nezbývá než nechápavě sledovat, co se to vlastně odehrává, a tento vývoj dostoupil vrcholu uvedením Donalda Trumpa do prezidentského úřadu.

První vzpoura se už všude rozebírala do omrzení. Donald Trump, Nigel Farage, Marine Le Penová a celá široká nacionalistická internacionála na sebe úspěšně dokázala strhnout pozornost a daří se jí přesvědčovat masy lidí, že národní státy, hranice nebo přináležitost ke společenství mají význam.

Nicméně je tu ještě druhá vzpoura – ta, která vzestup této nacionalistické internacionály způsobila, a přitom se jí podařilo zůstat bez povšimnutí: vzpoura globální vrchnostenské technokracie, jejímž jediným cílem je udržet se za každou cenu u vesla. Její projevy přitom dobře známe: strašení britským referendem, škrtací politika trojky (trio tvořené Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem – pozn. red.) v kontinentální Evropě, prohnilý propletenec Wall Streetu, Silicon Valley a amerického státního šmírovacího aparátu.

5440990018_cd5ec6b9d3_bVzestup nacionalistů vyvrcholil uvedením Trumpa do úřadu. Předcházela mu neoliberální éra, po které zůstalo jen zklamání. Foto Gage Skidmore.

Neoliberální éra skončila na podzim roku 2008 výbuchem finančních derivátů. Spolu s ní vzaly za své iluze o finančním kapitalismu a fetišistické vzývání nespoutaných trhů, započaté Margaret Thatcherovou a Ronaldem Reaganem na konci sedmdesátých let. Tato ideologie zakrývala po několik desetiletí jako pláštík bezmezné panství finančního kapitálu. Začala nová etapa globalizace, v níž rozpočtové deficity Spojených států zajišťovaly odbyt výrobě ve zbytku světa. Zisky z ní pak putovaly zase pěkně zpátky na Wall Street – kruh se uzavřel.

Miliardy lidí ve „třetím“ světě se postupně vymaňovaly z chudoby. Miliony pracujících na západě mezitím postupně chudly a byly nuceny přijímat stále méně jistá zaměstnání. Jejich důchodové pojištění podlehlo privatizaci a pokud chtěli bydlet, museli si začít brát půjčky a hypotéky. Jakmile se tenhle stále méně stabilní kruh zhroutil, neoliberální pohádky shořely a pracující třídě Západu zůstaly jen dluhy. Pro panikařící globální establishment se stala příliš drahou zátěží.

Neoliberalismus Thatcherové a Reagana nás chtěl přesvědčit, že pokud všechno zprivatizujeme, vznikne spravedlivá a funkční společnost, nezatěžovaná zištnými zájmy poručnické byrokracie. Toto vyprávění však mělo pouze utajit před veřejností, co se ve skutečnosti děje: moc postupně uchvátily nikým nevolené byrokracie mezinárodních institucí jako Světová obchodní organizace, Evropská centrální banka nebo Severoamerická smlouva o volném obchodu, monstrózních korporací a ke krachu odsouzeného finančního sektoru.

Po událostech roku 2008 se stalo cosi mimořádného. Poprvé v moderní historii se vládnoucí vrstva ani nesnažila přesvědčit masy, že její způsob řízení společnosti je všeobecně prospěšný. Elitní funkcionáři, zděšení kolapsem finančních pyramid, neúprosným růstem nesplatitelných dluhů, hrozícím rozpadem eurozóny a čínskou politikou postavenou na neudržitelném půjčování peněz, se úplně vzdaly snahy někoho přesvědčit nebo reprezentovat. Místo toho začali umlčovat a trestat nespokojence.

V Británii čelili nezaměstnaní bezprecedentní šikaně. Trojka v eurozóně bezohledně nutila zadlužené státy snížit důchody či podporu v nezaměstnanosti těm nejchudším. Ve Spojených státech slibovaly obě strany drasticky seškrtat výdaje na sociální pojištění. Ani jedna z těchto politik nijak nepřispěla ke stabilizaci kapitalismu ani na národní, ani na globální úrovni. Proč je tedy strany vůbec prosazovaly?

Jejich cíl byl prostý: bezradná vládnoucí třída, která si již nedokázala získat podporu, si chtěla vynutit alespoň poslušnost. Britská vláda nutila nezaměstnané podepisovat prohlášení „stojí mi v cestě pouze ty překážky, které jsem si sám způsobil“. Trojka nutila řeckou či irskou vládu písemně „žádat“ o vydřidušské půjčky Evropskou centrální banku s vědomím toho, že prospějí jen bankéřům ve Frankfurtu a jejich vlastním občanům uškodí. Smyslem této politiky bylo udržet si moc skrze promyšlené, dávkované ponižování. V Americe tímto způsobem vládnoucí třída šlapala po obětech predátorských úvěrů či zkrachovalého zdravotnického systému.

Proti této vzpouře do kouta zahnaného establishmentu, který se nikoho neobtěžoval přesvědčovat o své prospěšnosti, postavil Donald Trump a jeho evropští spojenci svou vlastní, populistickou rebelii. Dokázali, že se je možné vládnoucí třídě postavit a zvítězit. Je to bohužel vítězství Pyrrhovo a vposledku se obrátí proti těm, kteří ho umožnili. Odpovědí na prohru neoliberalismu nemůže být ústup zpět za hranice národních států a štvaní „našich lidí“ proti „těm druhým“, od nichž nás mají oddělit vysoké zdi a elektrické ploty.

Odpověď může znamenat jedině pokrokový internacionalismus na obou stranách Atlantiku. Aby mohl uspět, nestačí hájit ušlechtilé ideály neposkvrněné mocí. Je třeba usilovat o moc na základě uvěřitelného vyprávění, které dá lidem v Evropě i Americe naději. Naději na důstojnou práci umožňující důstojný život, na dostupné bydlení, vzdělávání a zdravotnictví.

Jedině třetí vzpoura ve jménu „nového údělu“, podobného tomu Rooseveltovu, může lidem na Západě vrátit vládu nad jejich vlastními životy a nad jejich společenstvími.


Článek We need an alternative to Trump's nationalism. It isn't the status quo původně vyšel v The Guardian. Přeložil JOSEF PATOČKA.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.