Deník Referendum Svět

Před osmi lety se celý svět chystal na velikou slávu: ve Spojených státech měl být do prezidentského křesla uveden skvělý, okouzlující černý muž. Dnes, při pohledu na prolhaného, škodolibého bělocha, jenž ho má nahradit, se o mnohé z nás pokoušejí mdloby.

Tváří v tvář tak prudkému sešupu nejvyššího úřadu nejmocnější říše světových dějin se jen stěží bráníme černému cynismus či nihilismu. Existuje v tak zkažených časech vůbec nějaká naděje, že pravda a spravedlnost převáží? Má vůbec Amerika dost sil být k sobě upřímná a vyrovnat se se svou sebevražednou závislostí na kultu peněz, se svou zbabělou xenofobií?

Ralph Waldo Emerson a Herman Melvile – dva velcí veřejní intelektuálové Ameriky devatenáctého století – se potýkali s podobnými otázkami a dospěli nakonec ke stejnému závěru jako kdysi Hérakleitos: charakter člověka je jeho osudem (jinak řečeno, „zasej charakter a sklidíš osud“).

Vláda Baracka Obamy byla možná naší poslední šancí vymanit se z neoliberálního zakletí. Naše životy ovládají komerční značky rozkládající osobní integritu a ziskuchtivé korporace, které pohrdají veřejným zájmem. Náš postpravdivý, bezectný svět se zalyká spotřebním zbožím a honbou za penězi bez ohledu na pravdu, poctivost i dlouhodobé přežití planety. V přímém přenosu jsme svědky úplné gangsterizace světa v postmoderním hávu.

Obamova vláda noční můru jménem Donald Trump nezplodila, ale přímo k jejímu zrodu přispěla. Svůj díl viny na tom nesou Obamovi fanouškové, kteří ho odmítali kritizovat a činit ho zodpovědným za různé prohřešky.

V roce 2009 jsme Obamu prosili, aby se rozešel s Wall Streetem a oddlužil raději obyčejné lidi. On ale poslechl své „chytré“ neoliberální poradce a pomohl bankám. V březnu 2009 se sešel s hlavouny z Wall Streetu a uklidnil je: stojím mezi vámi a vidlemi. Jsem na vaší straně a budu vás chránit. A ani jeden bankéř nebyl za své zločiny odsouzen.

Volali jsme po potrestání mučitelů nevinných muslimů a po zveřejňování informací o civilistech zabitých americkými vojenskými drony. Obamova vláda nás ujišťovala, že civilisté zabíjeni nejsou. Pak připustil, že jich možná pár bylo a nakonec, že jich zabili asi pětašedesát.

Když byl ale v roce 2015 zabit americký civilista Warren Weinstein, okamžitě svolali tiskovou konferenci, hluboce se omlouvali a slibovali finanční kompenzaci. Dodnes nevíme, kolik nevinných lidí přišlo o život.

Vyšli jsme do ulic s hnutím Black Lives Matter a čelili jsme zatýkání na protest proti zabíjení černošské mládeže policií. Demonstrovali jsme, když izraelská armáda pozabíjela během padesáti dnů víc než dva tisíce palestinských civilistů, z toho přes pět set dětí.

Obama nám odpověděl slovy o těžkém údělu policistů, vyšetřováními, která neposlala do vězení ani jediného odpovědného policistu a dalšími 225 miliony dolarů vojenské pomoci izraelské armádě. O mrtvých palestinských dětech se nezmínil ani slovem, zato mladé černochy z Baltimoru označil za „zločince a darebáky“. 

Jeho vzdělávací politika vpustila trh do školství a způsobila privatizaci stovek veřejných škol. Dvě třetiny veškerého růstu příjmů za osm let Obamovy vlády inkasovalo nejbohatší procento Američanů. Míra dětské chudoby, především mezi černochy, mezitím zůstala děsivě vysoká. Odborářské protesty a stávky ve Wisconsinu, v Seattlu a v Chicagu přešel Obama mlčením.

Mainstreamová média a akademické instituce nedostály své povinnosti na jeho deprimující selhání upozorňovat. Většina dobře placených televizních a rozhlasových komentátorů místo toho pomáhala propagovat Obamovu „značku“.

A většina uznávaných lídrů černošské komunity Obamovy přehmaty a zločiny obhajovala ve jménu symbolické síly prvního černošského prezidenta a ve jménu vlastních kariérních ambicí. Právem jsou obviňováni z pokrytectví, když chtějí nyní hájit pravdu tváří v tvář bílé moci: vždyť tváří v tvář černé moci mlčeli. Jejich morální autorita je nevalná, jejich znovunalezená bojovnost plytká.

Nechutné zabíjení amerických občanů bez řádného procesu na Obamův přímý rozkaz bylo neoliberály všech barev přijato bez protestů. Edward Snowden, Chelsea Manningová, Jeffrey Sterling a další stateční obhájci pravdy byli démonizováni jako zrádci, zatímco zločinům, které odhalili, se sotva věnovala pozornost.

Prezidentův největší zákonodárný úspěch spočívá v zajištění zdravotního pojištění víc než pětadvaceti milionům občanů, ovšem dalších dvacet milionů jej stále postrádá. I tento úspěch je přitom založen na komerční bázi – jde o mechanismus, který vymyslela konzervativní Herritage Foundation a v Massachusetts jej jako první zavedl Mitt Romney.

Obamova zbabělost tváří v tvář zločincům z Wall Streetu nechtěně vyvolala populistickou revoltu doma. Jeho největší morální selhání, dronové útoky, zase nezamýšleně pomohlo vzestupu islámských fašistů na Blízkém východě. A svou represivní politikou vůči migrantům, jichž jeho vláda ze Spojených států deportovala přes dva a půl milionu, jen předznamenal trumpovské barbarství.

Obamova zbabělost tváří v tvář zločincům z Wall Streetu nechtěně vyvolala populistickou revoltu doma. Jeho největší morální selhání, dronové útoky, zase nezamýšleně pomohlo vzestupu islámských fašistů na Blízkém východě. Repro DR

Bernie Sanders se statečně pokusil formulovat ušlechtilý levicový populismus, byl ale Clinotonovou a Obamou poražen v neférových demokratických primárkách. Proto nyní vstupujeme do období neo-fašismu: militaristické, válkychtivé vlády popírající změny klimatu; bezohledné neoliberální ekonomiky zbavené všech zábran; nelidského zacházení s cizinci, imigranty a černochy; a korporátních médií, která se v honbě za ziskem neštítí bez ohledu na pravdu i poctivost šířit slávu Trumpovy značky.

Jak politováníhodné dědictví někdejšího kandidáta změny a naděje. Ohroženou věc pravdy a spravedlnosti teď budeme muset hájit sami.

Článek Pity the sad legacy of Barack Obama původně vyšel v The Guardian. Přeložil JOSEF PATOČKA.