Proč bych volil Macrona a ani vteřinu nad tím neváhal

Nejvýznamnější současný evropský disident vysvětluje francouzské a evropské levici, proč by v druhém kole prezidentské volby měla podpořit neoliberálního kandidáta v komentáři s prvky osobního vzpomínání.

Na loňské debatě v New Yorku se mě a Noama Chomského jeden člověk z publika ptal, jak bychom se zachovali v nadcházejícím volebním duelu mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou. Já i Noam jsme odpověděli jednoznačně, že v rozhodujících státech by si měli tamní levicoví pokrokáři jednou rukou ucpat nos a druhou dát hlas Hillary Clintonové.

Podobně veřejnost pobízely všechny vůdčí postavy Francouzské levice před lety, v dubnu 2002, kdy v druhém kole prezidentských voleb proti sobě stáli Le Pen s Chiracem: „Ucpěte si nos a jděte volit Chiraca!“ zněl hlas levice jednotně.

Skutečně je Marine Le Penová méně nepřijatelnou možností, než byl její otec? Je Emmanuel Macron, z levicového hlediska, v něčem horší než byl v roce 2002 Jacques Chirac? Pokud nikoli, proč jsou dnes někteří vůdci levice neochotni Macrona jasně podpořit? To je mi skutečnou záhadou.

Pokrokově smýšlející francouzští voliči mají samozřejmě všechny důvody se na Macrona hněvat:

  • Jeho snaha o deregulaci pracovního trhu uprostřed deflační krize byla ukázkou neoliberalismu ve stádiu pokročilého šílenství.
  • Jeho stávající návrhy na reformu eurozóny hrají skvěle do karet plánům německého ministra financí Wolfganga Schäubleho proměnit Evropskou unii v nástroj permanentní, tvrdě neoliberální úsporné politiky, jež by Francii zbavila i posledních zbytků kontroly nad jejím rozpočtem („Chci aby i v Paříži vládla Trojka,“ slyšel jsem Schäubleho jednou prohlásit), výměnou za makroekonomicky bezvýznamné zřízení společného rozpočtu eurozóny.
  • Jeho nedávno ohlášené záměry snížit zdanění nejbohatších a odebrat podporu místním samosprávám jej spolehlivě stavějí na špatnou stranu historie.
Je nicméně zcela skandální, pokud by chtěl někdo z levicových pozic hlásat, že mezi Le Penovou a Macronem není v zásadě žádný rozdíl. Jistěže bychom si všichni, přinejmenším na levici, přáli, aby francouzský volební systém nebyl binární. Bohužel ale je.

Není nad čím váhat: jednou rukou si zacpěte nos, druhou volte Macrona. Foto archiv EP/FB

A já odmítám patřit ke generaci evropské levice, která mohla zabránit Marine Le Penové stát se francouzskou prezidentkou, ale neudělala to. Proto píšu tento článek: abych v druhém kole naprosto jednoznačně podpořil Emmanuela Macrona. Nelze připustit, abychom vinou naší takticky pochybené lhostejnosti dovolili Národní frontě doplazit se až do Elysejského paláce.

Můj postoj by byl stejný, ať by proti Le Penové kandidoval kdokoli, kdo by se zřekl rasismu. V mé podpoře Macrona je ale ještě něco víc: během mého účinkování ve funkci řeckého ministra financí v první polovině roku 2015 jsem měl příležitost náhlednout stránku Emannuelovy osobnosti, o níž má zdání jen málokdo.

Když se věřitelé, trojka a berlínská vláda rozhodly silově rozdrtit naši čerstvě zvolenou levicovou vládu, které se snažila osvobodit Řecko z dluhového otroctví, Macron byl ze všech evropských vládních politiků jediný, kdo nám podal pomocnou ruku. A neváhal tak učinit na úkor vlastní politické kariéry.

Živě si vzpomínám na odpoledne 28. června 2015. Na příšernou neděli, kdy se Euroskupina rozhodla uzavřít řecké banky, aby nás ztrestala za to, že jsme odmítli další vydřidušskou půjčku, podmíněnou pokračováním v brutální a antisociální politice škrtů a úspor na úkor těch nejchudších Řeků.

Bylo kolem šesté večer, když jsem najednou dostal esemesku od Emmanuela Macrona. Ten mě informoval, že se snaží přesvědčit prezidenta Hollanda a německého vicekancléře Sigmara Gabriela, aby našli smírné řešení: „nechci, aby má generace měla na zodpovědnost odchod Řecka z Evropské unie,“ napsal mi.

Odpověděl jsem okamžitě: „Ale jistě. Jen byste měl vědět, že Řecko potřebuje takové vyrovnání, které mu dá dost času se vzpamatovat a jistotu, že se takováto situace nebude brzy opakovat.“ Emmanuel s tím souhlasil. Slíbil mi, že promluví se svým prezidentem a pak se mi ozve: „Musíme najít udržitelné řešení, souhlasím s vámi,“ napsal.

Navrhl také, že by mohl přijet na druhý den inkognito do Atén, povečeřet se mnou a s Alexisem [Tsiprasem, premiérem] a pokusit se vyjednat mezi Aténami, Berlínem a Paříží dohodu. Po půlnoci, ve víru horečnatých příprav na blížící se uzavření bank, mi Emannuel napsal znovu.

Oznámil mi, že prezident Hollande by měl ráno přijít s prohlášením, jež by umožnilo vrátit se k vyjednávání. Děkoval jsem mu a čekal. „Ok,“ napsal mi Emmanuel o něco později, „jsem připraven jet do Atén a jsem si jist, že Alexis, ty a já dojdeme společně k dohodě... zítra o tom přesvědčím prezidenta. Musíme uspět!“

Na druhý den ráno, v pondělí 29. června, kdy chtěl přiletět do Atén, mi Emmanuel zavolal a prosil mě o pomoc: mohl by Alexis kontaktovat prezidenta Hollanda a potvrdit mu, že je připraven Emmanuela v Aténách přijmout jakožto jeho vyslance? Zavolal jsem tedy Alexisovi, vysvětlil mu, jaká příležitost se nám tu nabízela, a on souhlasil.

O hodinu později mi však Alexis volal zpět, docela pochopitelně rozezlen. „Co má tohle znamenat?“ ptal se. „V Hollandově kanceláři mi tvrdí, že nemají o žádné Macronově cestě do Atén ani ponětí. Odkázali nás na Michela Sapina. Dělá si z nás ten člověk legraci?“
Když jsem tuto informaci volal Emmanuelovi, zněl rozmrzele.

A jeho vysvětlení bylo šokující: „Lidé kolem Hollanda si nepřejí, abych do Atén jel. Mají blízko k berlínskému kancléřství. Zřejmě chtěli Alexisovi v kontaktu s prezidentem zabránit. Dej mi prosím na Alexise jeho osobní číslo. Za hodinu jdu za prezidentem do Elysejí osobně a požádám ho, aby Alexisovi zavolal.

Uběhlo několik hodin, Hollande se ale Alexisovi neozýval. Napsal jsem proto Emmanuelovi: „Rozumím tomu správně, že se nezadařilo a do Atén tedy nepřijedeš?“ Sklíčený Macron potvrdil, že byl svým prezidentem a jeho ekipou zablokován. „Budu se snažit vám pomoct dál Yanisi, věř mi,“ sliboval. Věřil jsem mu.

Tři měsíce po mé rezignaci, v říjnu, jsem se s Emmanuelem setkal v Paříži. Vyprávěl mi, jak ještě před svým neúspěšným zprostředkovatelským pokusem na jednom summitu použil můj příměr, že dohoda mezi Trojkou a Řeckem je moderní analogií Versailleské smlouvy. Merkelová jej slyšela a údajně si od Hollanda vyžádala, aby se Macron vyjednávání o Řecku nadále neúčastnil.

Rozdrcením Řeckého jara Trojka neublížila jen Řecku, ale i charakteru a duši Evropské unie. Emmanuel Macron byl jediným příslušníkem evropské elity, který to věděl a pokusil se to zastavit. Považuji za svou povinnost postarat se, aby to francouzští levicoví voliči, ještě než vstoupí (či nevstoupí) za plentu v druhém kole prezidentské volby, pokud možno věděli.

Pokud jde o mne, Emmanuelovi slibuji následující: budu mobilizovat lidi na tvou podporu proti Le Penové stejnou silou, s jakou se zapojím do příštího protestního hnutí proti tvé vládě v ulicích, pokud bys chtěl jako prezident pokračovat ve své slepé, nesmyslné a zkrachovalé neoliberální politice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.