Progresivní měnová politika je jedinou cestou vpřed
Janis VarufakisVe svém pravidelném sloupku pro Project Syndicate autor navrhuje soubor ekonomických opatření, která by mohla odvrátit hrozbu ekonomické krize a současně napomoci k tolik potřebné sociálně-ekologické transformaci.
S ústupem koronavirové pandemie v rozvinutých ekonomikách připomínají centrální banky stále více Buridanova osla, který měl hlad i žízeň a pošel hlady i žízní, jelikož se nemohl rozhodnout mezi senem a vodou. Politici jsou rozpolcení mezi inflačním neklidem a strachem z deflace, a tak zaujímají pravděpodobně velmi nákladný vyčkávací přístup. K tomu, aby po pandemii sehráli společensky skutečně užitečnou roli, jim však může dopomoci pouze progresivní přehodnocení vlastních nástrojů a cílů.
Centrální bankéři kdysi měli jedinou páku: úrokové sazby. Sražením sazeb revitalizovali uvadající ekonomiku, zvýšením sazeb pak krotili inflaci — často i za cenu vyvolání recese. Časování těchto kroků a rozhodování, jak dalece s touto pákou hýbat, nikdy nebylo snadné, ale přinejmenším šlo o pouhý jeden nástroj: posunout páku nahoru, anebo dolů. Dnes je práce centrálních bankéřů dvojnásob obtížná, protože od roku 2009 musí hýbat s pákami dvěma.
Po globální finanční krizí v roce 2008 se totiž stala nezbytností druhá páka, poněvadž ta první se zasekla: i když už byla stlačená nejníž, jak to šlo. Jinak řečeno, ačkoli úrokové sazby klesly na nulu a často se vydávaly i do záporného pásma, ekonomika stagnovala dál. Velké centrální banky — pod taktovkou amerického Federálního rezervního systému a britské Bank of England — proto napodobily příklad japonské centrální banky a vytvořily druhou páku s názvem „kvantitativní uvolňování“ (QE).
Když touto pákou pohnuly nahoru, vytvořily peníze k nákupu papírových aktiv komerčních bank v naději, že banky napumpují tyto nové peníze přímo do reálné ekonomiky. A pokud by se dostavila inflace, stačilo zatlačit pákou dolů a nákupy aktiv omezit.
Taková byla teorie. Když se však nyní ve vzduchu vznáší inflace, jsou centrální bankéři nervózní. Měli by tedy měnovou politiku zpřísnit?
Pokud to neudělají, mohou se dočkat stejné ostudy, jakou v 70. letech sklidili jejich předchůdci, kteří umožnili, aby se inflace stala nedílnou součástí dynamiky cen a mezd. Pokud se však budou řídit instinktem a pohnou oběma pákami, tedy omezí kvantitativní uvolňování a mírně zvýší úrokové sazby, mohli by vyvolat dvě krize najednou: požár na trhu práce, poněvadž rostoucí úrokové sazby sníží agregovanou poptávku a utlumí investice, a finanční krach, neboť přetížené trhy a korporace závislé na bezplatných penězích z kvantitativního uvolňování při vyhlídce jejich stahování propadnou panice. „Panika z recese“, která postihla svět v roce 2013, když americký Fed pouze naznačil, že by mohl kvantitativní uvolňování omezit, by byl proti tomu slabý odvar.
Centrální banky se tohoto scénáře děsí, protože by mohl způsobit, že se obě jejich páky stanou zcela nefunkčními. I kdyby úrokové sazby vzrostly, stále by existoval jen malý prostor pro jejich snížení. A k tomu, aby se potopené finanční trhy opět nafoukly, by bylo zapotřebí kvantitativní uvolňování v politicky neprůchozím objemu. Tvůrci měnové politiky tudíž mají svázané ruce a chovají se jako ten nešťastný osel, který nedokázal posoudit, která z jeho dvou základních potřeb je naléhavější.
Když však centrální banky ve snaze tento oříšek vyřešit předpokládají, že s oběma pákami se musí pohybovat v určitém pořadí a v tandemu, vycházejí z minulých zkušeností, které rozhodně není potřeba opakovat. V minulosti byla druhá páka v podobě kvantitativního uvolňování skutečně koncipována až poté, co první páka v podobě úrokových sazeb přestala fungovat.
Proč bychom však měli předpokládat, že po opětovném růstu inflace musíme tento proces ukončovat v obráceném pořadí tím, že nejprve zrušíme kvantitativní uvolňování, a teprve pak zvýšíme úrokové sazby? Proč nelze oběma pákami pohybovat současně týmž směrem a zavést dvounástrojovou měnovou politiku, která zvyšuje úrokové sazby a současně i kvantitativní uvolňování — byť v jiné podobě?
Úrokové sazby by se skutečně zvýšit měly. Pokud jsme na to náhodou zapomněli, ani v době nulových oficiálních úrokových sazeb nesplňují lidé z dolní poloviny příjmových skupin podmínky pro získání levných úvěrů, a nakonec si musí půjčovat za lichvářský úrok prostřednictvím krátkodobých půjček, kreditních karet a nezajištěných soukromých úvěrů.
Z ultranízkých úrokových sazeb profitují jen bohatí. Pokud jde o vlády, nízké úrokové sazby jim sice umožňují levně vršit dluh, avšak jejich fiskální omezení je zřejmě nemožné zmírnit, takže ustavičně přetrvává nedostatek veřejných investic. Z těchto dvou důvodů třináct let trvající ultranízké úrokové sazby fakticky výrazně přispěly k obrovské nerovnosti.
A tato stoupající nerovnost prohloubila přebytek úspor, neboť ultrabohatým jednoduše dělá potíže své hory peněz utrácet. A protože bobtnající úspory představují nabídku peněz, kdežto neduživé investice naopak poptávku po nich, je výsledkem tlak na pokles ceny peněz, jenž drží úrokové sazby přišpendlené k nulové hranici. Centrální banky proto musí sebrat odvahu a zvýšit úrokové sazby, aby tento neblahý cyklus nesnesitelné nerovnosti a zbytečné stagnace přerušily.
Centrální banky se samozřejmě obávají, že zvýšení úrokových sazeb způsobí bankrot vlád a vyvolá vážnou recesi. Proto by zvýšení úrokových sazeb mělo jít ruku v ruce se dvěma klíčovými politickými kroky.
Protože je výrazná restrukturalizace veřejného i soukromého dluhu nevyhnutelná, měly by se centrální banky především přestat snažit se jí vyhnout. Držet úrokové sazby pod nulou, a odkládat tak do budoucna bankrot nesolventních aktérů, jako jsou řecký a italský stát a řada zombie firem, jak to v současné době dělají Evropská centrální banka a Fed, je pošetilé. Restrukturalizujme místo toho nedobytné dluhy a zvyšme úrokové sazby, abychom zabránili vzniku dalších nedobytných dluhů.
Namísto ukončení kvantitativního uvolňování je dále zapotřebí peníze, které tento nástroj vytváří, přestat sypat od komerčních bank a jejich korporátních klientů, kteří většinu daných peněz vložili do zpětného odkupu akcií. Tyto peníze by namísto toho měly sloužit k financování nepodmíněného základního příjmu a přechodu na zelenou ekonomiku — prostřednictvím veřejných investičních bank, jako jsou Evropská banka a Evropská investiční banka.
Takováto forma kvantitativního uvolňování nebude mít inflační účinek, pokud se základní příjem vyšší střední třídy a všech tříd nad ní bude zdaňovat vyšší sazbou. A pokud zelené investice začnou vytvářet zelenou energii a zboží, jež lidstvo potřebuje.
Centrální banky nejsou svázané tím, aby si musely vybírat mezi paralýzou a kontrakcí. Progresivní měnová politika by zvýšila úrokové sazby a investovala ovoce z peněžního stromu do klimatické akce a snižování nerovnosti. Jestli to této politice pomůže, klidně jí říkejme „trvale udržitelné měnové utahování“.
Psáno pro Project Syndicate. Z angličtiny přeložil JIŘÍ KOBĚLKA.
"... a odkládat tak do budoucna bankrot nesolventních aktérů, jako jsou řecký a italský stát" - tak to je opravdu zajímavé, svého času Varufakis žádal mezinárodní finanční instituce o pumpování dalších a dalších miliard do nenasytného řeckého finančnictví, aby Řecko uchránil před bankrotem - a dnes si ten samý Varufakis přeje bankrot Řecka!
Že by to byla msta za to, že on dnes už není vedoucí osobností řecké politiky?...
Obávám se, že progresivisté si přejí bankrot celé Evropy. Prostě „boj proti Systému“ - na tom bych, pane Poláčku, neviděl vůbec nic divného. Inspiraci je možné najít u ruských nihilistů druhé poloviny devatenáctého století. Ti také neusilovali o reformu přítomnosti, ale o její zničení, což mělo otevřít prostor pro budování nové společnosti. Jak to pak ve dvacátém století dopadlo už všichni víme.
Ale on pak hned dál Varufakis píše o restrukturalizaci těch dluhů. Někdy mám pocit, že tato diskuze je nějakou podivnou recesí, ovšem v nikoli v tom ekonomickém smyslu, jak o ní píše Varufakis. Možná kdyby se tu místo některých diskutujících vyskytoval náhodný generátor slov, dávala by diskuze větší smysl :-)
Osobně uznávám, že ke kvalitě zdejší "diskuze" ne vždy přispívám, ale dovolil bych si se prohlásit za obět zdejšího prostředí.
Pane Krupičko, přesvědčení je přesvědčení - já s tou svojí palicí (s tím automatem na přesvědčení) už asi nic nenadělám. Kdybych chtěl potěšit pana Kolaříka, napsal bych, že se mi v hlavě usadil troll.
I když se tu v mnohém neshodneme (myslím hlavně v těch konceptech spravedlivé společnosti, které jsou pravidelně zdrojem rozmíšek), za důležité bych považoval, abychom si nenadávali a přáli jeden druhému dobro. Nemusí to být dokonce ani na oplátku - na tuhle spravedlnost vám prdím. Prostě když Vás, pane Krupičko, na**ru, koukejte mě i tak mít hezky rád:-) To by v tom byl čert, aby to pak v té společnosti neklapalo. (Kdysi jsem dal jedněm novomanželům dřeváky - doma jim to samozřejmě docela klapalo, ale stejně se rozvedli.)
Já vás svým způsobem mám rád, pane Nusharte, a samozřejmě vám i jako socialista přeji dobro (tedy pokud ono dobro nebude zahrnovat příliš velké množství majetku), ale vyhrazuji si právo si tady z některých diskutujících občas dělat legraci. Prostě si nemůžu pomoci. Pokud chcete omluvu, máte ji mít, ovšem nevylučuji, že mě to někdy popadne zas.
Legraci si dělejte a vůbec se neomlouvejte, pane Krupičko. I jako konzervativní křesťan Vám totiž přeji dobro (pokud ovšem nebude zahrnovat větší než malé množství hříchu).
S tím majetkem bych to ale nehrotil, říkám si, že snadněji přece projde boháč uchem jehly... Koneckonců to teď docela vypadá, že za nějaký čas budeme milionáři všichni.
Nechci působit puntičkářsky, ale:
Varufakis nežádal pumpování do nenasytného řeckého finančnictví -- byl přesvědčen, že zvyšování řeckého dluhu ve prospěch nenasytných německých bank je blbost a právě tak považoval za absurdní představu, že by tu německou opuletní hostinu dokázalo zaplatit zvyšování řecké nezaměstnanosti a snižování sociálních výdajů. Řecký bankrot považoval za extrémní řešení, které by znamenalo selhání společné měnové politiky Eurozóny, nicméně na něj byl ochoten přistoupit spíše než zachování šíleného trendu zadlužování.
Když jsem byl naposledy v Řecku a viděl olivové háje s nesklizenou úrodou -- protože to bylo vzhledem k daním, které na diktát Trojky zavedla vláda, co se Varufakise zbavila, a viděl město duchu vedle hrobek makedonských králů -- důsledek přiklepnutého a škrtnutého programu podpory vzniku archeologického výzkumu a archeologického parku, měl jsem tak nějak dojem, že věděl o čem mluví.
Ale chápu, že v Německu se o tom mluví jinak, konec konců ten mejdan kšeftů s řeckými toxickými papíry nezaplatilo bankám jen zbídačené Řecké, ale mnohem méně bolestivě i německý daňový poplatník, kterého ve prospěch bank s jeho souhlasem okradla vláda, aby tak ochránila jeho drobné úspory. Ono je lepší říkat si, jak jsem statečně a obětavě přispěl k záchraně Řecka (která se nekonala) tím, že jsem podpořil naše banky v jejich úsilí, než si přiznat, že jsem byl vůl, který přispěl na zisky finančního kapitálu -- a dodat, že Řekové si za svou bídu mohou sami, vždyť já i Václav Klaus víme, jak jsou líní.
Pane Krupičko, Varufakisovy návrhy na restrukturalizaci dluhů (jejichž ekonomickou racionalitu se neodvažuji hodnotit, a obávám se, že ani Vy v tomto ohledu nejste dostatečně kompetentní) se týkají něčeho naprosto jiného nežli jeho vysloveného přání, aby řecký stát byl poslán do konkursu.
Pane Profante, ona floskule o "nenasytných německých bankách" v souvislosti s řeckou krizí je stálou součástí určité části levicového diskurzu; ale v (seriózních) německých (a předpokládám i jiných evropských) médiích se o tom hovoří opravdu podstatně jinak.
Za prvé: nevím co myslíte výrokem "záchrana Řecka se nekonala". Řecko bylo naprosto nepochybně zachráněno před bankrotem - díky masivní finanční podpoře ze strany jak mezinárodních finančních institucí, tak - především - ze strany členských států EU (a tedy i z kapes německých daňových poplatníků, samozřejmě).
Řecko dostávalo tyto úvěry za extrémně výhodných podmínek; přinejmenším zčásti se fakticky jednalo o vyslovené subvence. Ovšem: další vyplácení bylo podmíněno tím, že Řecko zavede příslušné ekonomické reformy. Řecko se ale tvrdošíjně bránilo tomu tyto podmínky (ke kterým se předem zavázalo!) splnit. V důsledku toho tehdejší německý ministr financí Schäuble chtěl zarazit poskytování veškerých dalších dávek Řecku; ale tento drastický krok (který by zřejmě nevyhnutelně vedl k bankrotu Řecka) mu zakázala Merkelová.
Nevím, co má znamenat tvrzení o "ziscích finančního kapitálu". Na kreditech pro Řecko se ovšem podílel i soukromý sektor (tedy banky); ale to nebyla nijak rozhodující částka, z celkově poskytnuté sumy jenom asi jedna sedmina. Na straně druhé je ale nutno připomenout si, že původní soukromí věřitelé Řecka (tedy opět především banky) byli prakticky donuceni k tomu, vzdát se části svých pohledávek.
V tom celkovém chaosu řecké krize samozřejmě byla řada subjektů která z toho tak či onak mohla profitovat; ale opravdu jen sotva by bylo oprávněné paušální tvrzení o tom, že na řecké krizi by "vydělaly německé banky".
V řeckých reáliích se skutečně orientuji velmi málo. Ano, uznávám, přisuzuji Němcům ve vztahu k Řecku tutéž míru chamtivosti a paternalismu, jakou chovají někdy k nám Čechům.
Ano, to, co píšete, hlásá část evropské pravice již od řecké krize. Někteří se od Vás liší tím, že jsou za to dobře placeni. Ano, záchranné balíčky, kterými se vykupovaly toxické dluhy byly z veřejných zdrojů -- nikoli ty výnosně obsluhováné a draze prodané úvěry. Řecký bankrot by ovšem strhl řadu evropských, zvláště německých bank, které si nechaly zaplatit za riziko, jež nebyly ochotny podstoupit a tak byla pomoc Řecku, aby upadlo hlouběji do dluhové pasti nutná.
Jak říkám, nechci Vám brát Vaší interpretaci -- je mnohem útěšnější a německy poplatník se pak nemusí cítit jako vůl.
Většinou proto, že mají nízké příjmy a někdo má na jejich úkor větší, tedy např. subjekt, který jim půjčí, dostane je do dluhové pasti a zneužívá jejich situace.
Platí to jak ve vztahu Německa a Řecka, tak bohatých Čechů ve vztahu k těm 700 000 jejich spoluobčanů v exekuci (velká většina Čechů pokud může, tak pracuje, protože ze sociálních dávek či často nízkých důchodů se zde žít nedá)
O rozhazovačných Němcích se pochopitelně ve většině českých (tedy spíše pravicových) médiích dočtěme málokdy (ač jistě existují), rozhazovační jsou pochopitelně Řekové nebo chudí Češi, které je třeba "učit finanční gramotnosti" :-) Trapné.
Až bude mít průměrný Řek stejný či podobný příjem jako Němec (Čech; a cenová hladina v Německu není zas o tolik vyšší), pak bude Řecko "zachráněno" (o ještě chudších zemích mimo Evropu, kterým "dobráci" ze Západu půjčují a mají ve srovnání s nimi ještě větší příjmy ani nemluvě).
Vše je to jen další temná kapitola z dějin kapitalismu, jen ne tak temná jako třeba ta, kdy Britové v předminulém století učinili více miliony Čínanů zavislých na opiu, které jim za přemrštěné ceny dodávali a když se to Čínanům nelíbilo, tak jim vyhlásili válku a rozbombardovali přístavy.
Kdyby na toto téma chtěl někdo názor od pana Varufakise, tak zde hlavně cca v páté minutě a třicáté sekundě diskuze:
Nevšiml jsem si, že bych mluvil o vrazích z Wall Streetu nebo o nějakých slibech. Popravdě si ani nemyslím, že by byl můj postoj nějak příliš levicový.
Vlastně jsem použil jedinou rétorickou figuru, nahradil jsem neutrální: "banky, které plní své poslání, to jest optimalizují výnosy vkladů, investic a zisk" slovy: "nenasytné banky". To, protože tyto banky sice plnily své poslání, nikoli však své povinnosti -- povinnou obezřetnost při poskytování úvěru a dodržování kapitálové přiměřenosti -- považuji to rétorické vyjádření za vhodnější.
Shodou okolností to byly převážně německé banky, což nesouvísí s nějakou německou perfidností, ale stává se to významné v okamžiku, kdy si tyto banky mohly vzít jako rukojmí drobné německé střadatele a podniky:
"Když nám nepomůžete řešit toxické řecké papíry, kterými ta země řešila refinancování svého dluhu -- a za které jsme si pro jejich rizikovost řekly o mimořádně vysoký úrok -- padneme, němečtí drobní střadatelé přijdou o část svých úspor a řada německých menších podniků se položí."
Můžete tvrdit, že je to jen interpretace proti interpretaci, jenomže stačí prolistovat tisk, abyste našel údaje o rozsahu těch toxických řeckých (a také vůbec mediteránních papírů, jakožto islandských) dluhopisů kupovaných v době, kdy už nikdo soudný nemohl očekávat schopnost dlužníků splácet je.
Jak jsem napsal, nemám k tomu příliš levicový postoj, spíše konzervativní: finanční kapitál, který efektivně socializuje své ztráty a předem s touto socializací kalkuluje, ohrožuje principy, na nichž funguje kapitalismus.
Pokud desítky tisíc Američanů umírají ročně z důvodu chybějícího zdravotního pojištění a spousta makléřů z Wall Street si žije v nebývalém luxusu (jehož produkce ubírá prostředky americkému zdravotnictví), tak výraz "vrahové z Wall Streetu" není zas tak vzdálen pravdě.
Pro další významy tohoto slova je možné připomenout např. desítky tisíc mrtvých civilistů (podle jiných odhadů výrazně více) z americké války v Afghánistánu. Předpokládám, že obchody s akciemi zbrojařských firem či jiné zisky plynoucí války byly pro Wall Street rovněž výhodné.
Budiž Vám ten jednoduchý černobílý svět přán.
Ono je to poněkud složitější i v USA -- k Wall Streetu mají tradičně mnohem blíže ti, kteří se snaží zdravotní pojištění prosadit než ti, kteří jej v kulturní válce odmítají. V kulturní válce, nikoli hospodářském třídním boji, protože z hlediska udržitelného vytváření zisku a konkurenceschopnosti země je prostě solidní zdravotní a sociální systém komparativní výhoda (ví to každý, kromě nejhloupější republikánů a lidí jako Skopeček).
Ale hlavně to není nic, co by souviselo s řeckou krizí. Tam vytvořila neschopná vláda kriticky velký dluh, který zbavil malou zemi finanční suverenity (přesněji zbytkového prostoru, kde se ke svým financím ještě mohla vyjadřovat). A na světě je to už zařízeno tak, že abyste mohl mít velký státní dluh (velký per capita, pochopitelně), musíte buď být mocnost (pak můžete mít dluh i mnohem větší) nebo musíte být zájmová oblast nějaké mocnosti.
A to, co by se v nejhorším řešilo státním bankrotem, se díky vevázání do eurozóny stalo předmětem rozhodování jiných. A ti to řešili tak. že zachránili Řecko -- jak hrdě hlásají pánové Kolařík a Poláček -- zbídačením velké části Řeků a obětováním jejich šancí do budoucna. A to, že přitom použili peníze svých daňových poplatníků a daly nestydatě vydělat bankám, byl jen šum na okraji -- ono je v racionálním zájmu německého daňového poplatníka, aby se udržela stabilita eura.
Trochu jiná byla česká situace, z hlediska zájmů českého daňového poplatníka není stabilita Eura nijak významná. Jestliže jsem přesto -- čehož si pan Kolařík jaksi opomněl všimnout -- přispěli do solidárního fondu, je to svým způsobem mnohem podivuhodnější projev solidarity s řeckým lidem zastoupeným německými bankami. Ale opět by bylo absurdní mluvit o přímém vykořisťování finančním kapitálem. Jak u nás tak v Německu to byla prostě neschopnost či neochota politiků pomáhat promyšleně.
Nic, kvůli čemu by bylo třeba chodit až do Řecka. Stačí se podívat, kdo měl největší benefity z covidových pomocí v režii Schillerové a Havlíčka prostřednictvím bank.
s tím co píšete, se dá do jisté míry souhlasit.
Ono to není samozřejmě jen o Řecku, jehož případ, dejme tomu, je v určitém ohledu specifický. Jde o sociální a ekologickou reformu EU jako celku.
Mně se na Varufakisovi nikdy moc nelíbil ten jeho nápad financovat sociální reformu EU hlavně dluhopisy nebo nějakými jinými "měnovými kouzly". Ale s optikou tohoto článku, kde vysvětluje, že by se ono kvantitivní uvolňovaní dělo tak jako tak, jen by ty peníze nebyly efektivně využity, souhlasím. Tak, jak jsem toho jako ekonomický laik schopen.
Psalo se na pirátském webu v roce 2015 po řeckém referendu:
Řekové podmínky věřitelů odmítli a posíli mandát současné vlády k dalšímu postupu.
„Konání i výsledek referenda lze označit za vítězství demokracie, kterou se podařilo po čtyřech letech i přes odpor nakonec prosadit,“ říká Ivo Vašíček místopředseda Pirátů. Řecko je dnes kromě Maďarska jedinou zemí, která se dokázala požadavkům finančních uskupení vzepřít...
https://wiki.pirati.cz/stanoviska/recke_referendum_je_vitezstvi_demokracie
Chudinky banky, ona je vlastně ta zlá řecká vláda zkorumpovala a ukecala, aby ji půjčovaly na dvojciferný úrok peníze na refinancování dluhu, který nebyla schopna splácet. A také se to zdálo obezřetné, vždyť je přece statisticky a nevývratně dokázáno, že když někdo není schopen splácet tisíc měsíčně ze svého statisícového dluhu a ani není schopen své příjmy zvýšit, pak se jeho platební schopnosti určitě zlepší, když mu půjčíme padesát tisíc za vyšší úrok, aby mohl splatit pohledávky po lhůtě splatnosti).
Máte pravdu, Řekové nestydatě zneužili dobré srdce a uvážlivost německých bankéřů, kteří si od těch dob dodnes často ani nemohou dovolit koupit ženě novou jachtu.
Jinak máte samozřejmě pravdu -- banky měly přestat poskytovat zjevně nesplatitelné úvěry už v nultých letech, už jen podle zákona, jenomže proč by to dělaly, když to vynáší a ztrátu nakonec vždycky zaplatí stát?
Ano, Piráti byli naivní. Domnívali se, že výsledky řádně vypsaného referenda zavazují stát, který to referendum vypsal. Nestalo se.
Inu, neměl.
Jak myslím známo, ale možná je to známo spíše chudým lidem jako jsem já, tak banky nejsou žádné dobročinné neziskovky, ale instituce, které půjčují hlavně lidem, kteří to vlastně nepotřebují (mají nějakou protihodnotu dluhu či přiměřeně vysoké příjmy). Za určitých okolností půjčí i hodně chudým subjektům, ale ty, jak už jsem napsal výše, se pak často z té půjčky už mnohdy nikdy nevzpamatují :-)
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že v době, kdy jsem zoufale alespoň malou půjčku potřeboval, poprvé v životě a až ve středním věku a to u banky, kde jsem byl celý život a měl tam předtím dlouhodobě uložené slušné peníze, tak jsem samozřejmě nic nedostal.
„Maďarská laboratoř“
Maďarská (pravicová) vláda oznámila, že od příštího týdne zastropuje cenu benzínu a nafty na úrovni v přepočtu asi 33,50Kč za litr. Čerpací stanice, které tuto cenu překročí, budou uzavřeny. Také tímto způsobem chce prý Maďarsko brzdit inflaci. Před deseti lety něco podobného maďarská vláda udělala i s cenami elektřiny a zemního plynu. Ty se tehdy v Maďarsku snížily asi o čtvrtinu. (Levicová a zelená) opozice takováto opatření samozřejmě kritizuje.