MeRA25 jako setba budoucnosti Evropy

Christos Piniatides

Progresivně levicová řecká politická strana MeRA25 vznikla roku 2018 na popud Janise Varufakise. Jeden z jejích členů ve svém textu přibližuje, jaký je její program a co od ní můžeme očekávat.

Začnu otevřeným přiznáním, že jsem aktivním členem DiEM25 a MeRA25, stejně jako dlouhodobým nadšeným čtenářem a posluchačem politických projevů Janise Varufakise.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Proč by čtenáře měla zajímat poměrně malá strana v Řecku jménem MeRA25, která se minulou neděli jen tak tak dostala přes tříprocentní hranici hlasů v parlamentních volbách?

Kdyby politická situace v posledních letech byla normální, pravděpodobně byste o nás nikdy neslyšeli, ale současná doba je krizová, a jak jednou řekl Gramsci: „Starý svět umírá a nový se ještě nenarodil; teď je čas příšer.“

DiEM25 je pokrokovou protilátkou proti těmto příšerám a MeRA25 je jeho volební reprezentací v zemi, na kterou nejtvrději dopadla krize způsobená a špatně řešená čím dál tím autoritářštějšími vládnoucími elitami (evropskými, řeckými a globálními).

Rozhodujícím milníkem se stala noc 5. července 2015, poté, co 61 procent Řeků hlasovalo NE (OXI). Dennodenně je všechna média strašila Armageddonem, pokud se opováží říct ne politice úspor, a oni se přesto opovážili. Tu noc však byli ironicky svrženi vlastním premiérem. Byl to pozoruhodný případ, kdy vláda svrhla lid, místo aby se to stalo naopak.

Může se MeRA25 jednou proměnit podobně jako Syriza? Foto FB MeRA25

Tsipras a Syriza, než se dostali k moci, souhlasili s Varufakisovým Plánem X, jak čelit nepřátelské Evropě (jak ho popsal v „Dospělých v místnosti“, Adults in the Room), jenže postupem času jeho provedení znemožnili v zoufalé snaze udržet se u moci. Proč riskovat s radikálním plánem na souboj o proměnu Evropy, když mohli kapitulovat, zůstat u moci a poslat lidové hnutí, které Syrizu vyneslo do vlády, zpátky domů v tiché beznaději?

Jakkoliv zdrcující ztrátu naděje ta noc znamenala, pokrokoví aktivisté měli povinnost najít způsob, jak naději udržet při životě a umožnit, aby se jednou vrátila, až získáme něco, co by nám umožnilo nedostat se už víckrát do stejné situace. Proto o nějaký čas později vyzval v jedné kavárně v Berlíně Srecko Horvat Janise Varufakise, aby se spolu s ním tohoto úkolu chopil. Přišel čas, aby se stoupenci pokroku konečně pustili do budování něčeho nového a lepšího.

A tak jsme založili DiEM25, panevropskou skupinu pro aktivismus a tvorbu politik, ve které se dnes kolem 100 tisíc členů podílí na tvorbě politik pro Řecko, Německo, Francii a další evropské státy včetně České republiky. Všechny volební strany našeho hnutí jsou podřízeny členské základně DiEM25.

Radikální program MeRA25, stejně jako Evropský zelený New Deal, byl vytvořen společnou prací a schválen hlasováním tisíců pokrokových Evropanů. Jako nejlepší způsob, jak pochopit smysl těchto dokumentů, doporučuji přečíst si jejich plné znění a čerpat inspiraci jak z jejich vize humanismu a naděje, tak z technické propracovanosti řešení, která nabízejí pro zásadní problémy, kterým dnes lidstvo čelí:

K mým nejoblíbenějším myšlenkám patří Univerzální základní dividenda v Evropském zeleném New Dealu a Občanská rada pro vzdělání, kulturu a média v programu MeRA25.

Program Syrizy v roce 2015 byl populistický v tom, že nepříliš zodpovědně sliboval rozdávání a optimistické vyhlídky, aniž bral v potaz, že možnosti naplnění takových slibů zásadním způsobem závisely na výsledku střetu s Trojkou. Přitom pro tento střet Syriza prakticky neměla jiné zbraně než Plán X Janise Varufakise a Jamese Galbraitha.

Program MeRA25 vypočítává ve své první části sedm zásadních jednostranných kroků, které musí udělat jakákoliv řecká vláda, pokud chce přežít ve stávající eurozóně, a přitom mít nástroje, aby se vyrovnala s případným nezákonným vyloučením. V žádném případě ovšem neplánujeme Grexit z vlastní vůle.

Navrhovaná opatření zahrnují snížit daně pro malé a střední podniky a zrušit toxickou povinnost platit předem 100 procent daně na příští rok, vytvořit s pomocí zbývajících veřejných aktiv investiční banku a vytvořit „špatnou banku“ pro správu hypoték a půjček Řeků, kteří zbankrotovali. Nejradikálnějším návrhem je „Veřejný systém digitálních plateb“, který by odstranil závislost na bankách a poskytl platební možnosti strádajícímu státu i lidem. MeRA25 se zásadně liší od Syrizy i Nové demokracie tím, že jsme připraveni vzdorovat Trojce a přijímat zákony bez dohody s věřiteli, k čemuž oběma nejsilnějším stranám naprosto schází vůle.

MeRA25 podporovala a bude podporovat tvorbu pokrokových zákonů bez ohledu na politickou cenu takového postoje. Naši plnou podporu mají takové výsledky práce Syrizy jako dohoda o jméně Severní Makedonie, rozšíření lékařské péče na Řeky bez zdravotního pojištění nebo zákony zajišťující práva LGBT lidí. Zároveň však nikdy Syrize neodpustíme příšerné uprchlické tábory jako Moria, podbízení se Trumpovi a Netanjahuovi nebo podpis pod hanebnou dohodou mezi Evropskou unií a Erdoğanem, která umožňuje Evropě porušovat mezinárodně chráněná lidská práva.

Kdybyste se mě zeptali, jestli se MeRA25 může jednou proměnit jako Syriza, v cynického vymahače úsporných politik, odpověděl bych, že pevně doufám, že nikdy. Vytvořili ji lidé, kteří odstoupili, když Syriza udělala čelem vzad, a celá strana je podřízena pokrokovému hnutí.

Vedle toho DiEM25 založilo také Pokrokovou internacionálu s mimoevropskými spojenci, jaké představují Bernie Sanders a Alexandria Ocasio-Cortezová v USA, Jeremy Corbyn ve Velké Británii nebo mexický prezident Andrés Manuel López Obrador, abychom se dokázali postavit globálním problémům, o jejichž řešení budeme muset společnými silami svést souboj s autoritářskými a zpátečnickými globálními vládnoucími elitami.

Jak Janis často připomíná, z Řecka vzešlo mnoho úžasných i odpudivých věcí. Například studená válka začala v ulicích Atén, když se Winston Churchill spojil s nacistickými kolaboranty, aby rozdrtili partyzánské hnutí. Stejně tak ovšem z Atén pochází i demokracie.

Z angličtiny přeložil Jan Macháček.

    Diskuse
    JV
    July 16, 2019 v 13.52
    Dech naděje
    Díky za přeložení tohoto článku, pane Macháčku. Z článku dýchá naděje.

    Janis Varufakis a vše, za čím si stojí, tou nadějí bezpochyby je. Přesvědčuje nás o tom už delší dobu.

    Snad je to i příznačné, že ze země, která globálním kapitalismem nejvíce trpí a zároveň země, která tak zásadním způsobem utvářela - a jak se zdá znovu utváří - duchovní obsah Evropy, vzejde Evropě lepší budoucnost.

    Nějaké to desetiletí to asi bude trvat a bez změn v lidském smýšlení směrem k rovnosti a starostlivosti o druhé to nepůjde a ani to nemá smysl. V té proměně srdcí se ale zatím nic moc neděje.

    Kdybych mohl trochu radit těm, kteří chtějí stavět lepší budoucnost - mně se to už týkat nebude - tak bych jim velice doporučil, aby si drželi daleko od těla všechny ty gendrové úchylnosti. Viz pasáž z tohoto článku o zákonech pro LGBT.

    Rozumně uvažující lidé a lidé, kterým je jasné, že základní buňkou společnosti je rodina, totiž nikdy s hnutím ničícím rodinu a vychvalujícím úchylky nepůjde. Byť by se v ostatním s takovým hnutím s nadšením ztotožňovali. A takových lidí bude vždy značná většina.
    JN
    July 16, 2019 v 18.9
    "Jak jednou řekl Gramsci..."?
    Pane Vyleťale, myslel jsem, že jste před tím, co teď označujete jako "dech naděje", kdysi utekl.
    July 16, 2019 v 19.13
    Jak jsem se dostal k překladu
    Pro upřesnění, a zvláště pro čtenáře které nenapadlo přečíst si medailonek autora, podotýkám, že Christos Piniatides napsal svůj komentář přímo pro Deník Referendum. Christos v současnosti žije a pracuje v Česku; rodné Řecko navštěvuje a sleduje tamní dění i se ho účastní jako člen nejen DiEM25, ale i MeRA25. V Česku je členem pražské buňky DiEM25, stejně jako já. Tak jsme se dostali ke spolupráci, kdy Christos napsal článek anglicky a já jsem ho přeložil do češtiny.
    JV
    July 16, 2019 v 19.22
    Panu Nushartovi
    O tom nic nevím, pane Nusharte. A ani nevím co tím utíkáním před něčím, jehož jsem se měl dopustit, myslíte.
    July 16, 2019 v 19.52
    LGBT
    Jakmile připustíme, že LGBT lidé jsou lidé, musíme také připustit, že práva LGBT lidí jsou lidská práva.

    Právu heterosexuálů na rodinný život nijak neškodí právo na rodinný život například homosexuálů. neexistuje žádný důvod, proč by heterosexuálové, homosexuálové i lidé dalších sexuálních orientací nemohli být šťastni všichni zároveň. Pokud někteří lidé potřebují ke štěstí vidět neštěstí druhých, jsou to oni, kdo trpí úchylkou, která vyžaduje léčbu; naštěstí je taková léčba možná.

    Mimochodem, patrně nejutlačovanější sexuální menšinou dneška jsou pedofilové. Trpí zejména tím, že je o nich rozšířena řada předsudků, zejména ten že pedofil a člověk, který sexuálně zneužívá děti, jsou jedno a totéž. Ve skutečnosti řada lidí znásilňujících děti ani pedofilové nejsou, zatímco většina pedofilů dětem neubližuje, protože nejsou bezohlední sobci. Hlavním problémem normálního pedofila je, že nemá možnost najít si dospělého souhlasícího sexuálního partnera, a tak se musí nějak vyrovnat s takto zásadně omezenými možnostmi sexuálního života — nejlépe snad s pomocí dobrého psychoterapeuta. Myslím, ale scházejí mi k tomu dostatečné odborné znalosti, že i pedofil může za určitých okolností dobře vychovávat děti; co zejména neví, je, jak obtížné je zařídit takové určité okolnosti a jak je péče o děti bez nežádoucích excesů pro pedofila náročná, nejspíš se to bude lišit případ od případu.

    Problémem rodiny dnes rozhodně není to, že si ji chtějí zakládat i lidé různých menšinových sexuálních orientací. Hlavním problémem rodiny je tlak kapitalismu na flexibilitu pracovní síly a celkové rozbití společnosti — která podle slavného výroku baronky Thatcherové ani vůbec neexistuje. V lidských dějinách prošla rodina různými podobami a součástí těchto podob byly i různé formy útlaku, takže není jisté, zda se vůbec dá najít v minulosti nějaká rodina, kterou bychom mohli označit za ideální a chtít se k ní vracet, nicméně dá se pozorovat, že až někdy do nástupu průmyslové revoluce bývala daleko větší než dnes a že ono zmenšení rodin, osekání všemožných strýčků a tetiček a jak dalece ještě příbuzní lidé někdy v minulosti držívali pohromadě, nám úplně nesvědčí. V širokých rodinách se mimo jiné zcela samozřejmě podílelo na péči o děti mnoho jiných lidí než přímo jejich vlastní biologičtí rodiče, a tak tam bylo vcelku přirozeně místo i pro homosexuály a další rodinné příslušníky odlišné od heterosexuální „normy‟, pokud nešlo zrovna o dobu, kdy byli příslušníci té které sexuální menšiny systematicky pronásledováni celou společností.

    Nevím, jak velkou rodinu má pan Vyleťal a další zdejší čtenáři a diskutéři, s kolika příbuznými se kdo pravidelně stýkáte a kolik jich vídáte aspoň jednou do roka. Já sám jsem si nechal rodinu zvětrat prakticky jen na sebe, své rodiče a bratra, občas se vídám s pratetou z maminčiny strany a jejím synem. Tatínek pochází z vesnice a má pět sourozenců, celé jeho příbuzenstvo včetně mých bratranců a sestřenic, jejich životních partnerů a jejich dětí, snad stále zůstává ve spojení a navštěvuje se, nicméně z naší malé rodiny tyto kontakty udržuje už skoro jen tatínek sám, já už jsem z těchto příbuzných dlouho nikoho neviděl. Ani nevím, zda ještě poznám bratrance a sestřenice, se kterými jsem si v dětství hrával, natož abych znal jejich partnery, nebo dokonce děti. Myslím, že je to škoda, a mám z toho trochu výčitky svědomí, ale tak už to prostě chodí v současném životním stylu, nebo aspoň já jsem se se současnými společenskými poměry nedokázal vyrovnat lépe. Kromě nejbližších příbuzných udržuji kontakty převážně jen se spolupracovníky a s dosti omezeným okruhem přátel, řadu z nich vídám dosti zřídka.

    Opravdu nevím, jak by společenský život můj a mého příbuzenstva mohlo vylepšit omezení práv LGBT lidí. Ani za to, že já sám jsem si nedokázal najít manželku a přivést na svět nějaké děti, mi rozhodně žádný „úchyl‟ nemůže. Leda tedy že bych tím „úchylem‟ byl já sám, že bych byl, dejme tomu, přece jen skutečný asexuál, a ne jen vcelku konvenční bílý heterosexuální muž, který si řízením osudu a souhrou několika svých drobných osobnostních problémů tak trochu zpackal život.

    Ani v takovém případě by ovšem moje „úchylka‟ nijak neohrožovala rodinný život nikoho jiného. A žádnou rodinu by nezachránilo, kdybych byl nějak ve své „úchylnosti‟ omezen zákonem.
    JN
    July 16, 2019 v 19.57
    Panu Vyleťalovi
    Myslel jsem emigraci, útěk před komunistickým režimem. Možná jsem se spletl.
    JV
    July 16, 2019 v 21.40
    Panu Nushartovi
    Ano, to máte pravdu, pane Nusharte. Ale já nevím jakou souvislost Vy vidíte mezi mou emigrací a tím, čím já komentuji tento článek. Netvrdím, že by se nějaká souvislost nenašla, ale asi by byla poněkud krkolomná.
    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    JV
    July 16, 2019 v 21.41
    Panu Macháčkovi
    Vážený pane Macháčku,
    mluvíte o právech lidí LGBT. Měli by mít tedy podle Vás tito lidé zvláštní práva, tedy taková práva, která lidé, kteří LGBT nejsou nemají. Takže právo se budou určovat podle toho, jak se kdo momentálně cítí a za co se momentálně považuje?

    Podívejte se, Vy se berete za jakási práva homosexuálů. Ale vždyť oni mají tatáž práva jako všichni ostatní. Tak kde je u nich nějaká újma? Ostatně právní řád nijak sexualitu nezkoumá a ani podle ní nic neurčuje.

    Právní řád neříká, že homosexuálové nemohou uzavřít sňatek. (Ostatně homosexualita není žádná právní kategorie.) Právní řád říká, že lidé stejného pohlaví nemohou uzavřít sňatek. To je dost podstatný rozdíl.

    Pokud chcete tvrdit, že homosexuálové jsou diskriminováni tím, že se nemohou brát, pak neříkáte pravdu. Měl byste totiž říci, že diskriminováni jsou úplně všichni, protože nikdo si nemůže vzít příslušníka téhož pohlaví.

    Pokud by měl právní řád dovolit, aby se homosexuálové mohli brát, pak by musel dovolit , aby se brali příslušníci téhož pohlaví, protože – jak už jsem psal - právní řád sexualitu nezkoumá a homosexuál pro něj není právní kategorie ve smyslu manželského práva.

    Je velmi zarážející, že lidé volající po jakýchsi právech homosexuálů či lidí LGBT si toto nedovedou porovnat v hlavě. Jinak to celé je samozřejmě nesmysl a právní i mravní džungle. Vzejít z toho může jenom další zlo. A o to nepochybně v tom celém gendrovém blouznění jde.

    Pokud byste chtěl více znát můj postoj k této tématice, najdete to ve starších komentářích k článkům v DR.
    JN
    July 16, 2019 v 23.16
    "Hlavním problémem rodiny je tlak kapitalismu na flexibilitu pracovní síly a celkové rozbití společnosti"
    Pan Macháček zde sice teď vyjadřuje starost o rodinu v podmínkách kapitalismu, jindy ale v rodině zase vidí prostředek reprodukce buržoazních hodnot jejichž prostřednictvím je kapitalismus udržován při životě, nebo dokonce rodinu spojuje i s fašismem.

    Pokud je ovšem "rodina základem autoritativního státu", je přece potřeba ji v intencích Gramsciho konceptu kulturní hegemonie podrobit vlastní kultuře, oproštěné od buržoazních a maloměšťáckých hodnot.

    http://denikreferendum.cz/clanek/24770-co-je-to-ta-tradicni-rodina
    JN
    July 17, 2019 v 9.54
    Využití sexuality k účelům revolučního boje není, pane Vyleťale,
    nic nového (viz např. Wilhelm Reich, Alexandra Kollontaiová, rok 1968...)
    + Další komentáře