Kromě emocí kolem migrantů trápí Evropskou unii jiný, možná vážnější problém. Je jím zadluženost členských zemí a neschopnost řady z nich své dluhy splácet.

Zatímco panika kolem uprchlíků má především dopad politický a bezpečnostní, dluhy se mohou ukázat jako rozbuška ekonomická. Finanční krize z roku 2008 měla za následek enormní zadlužení evropských států a ohrožení některých bank. Na sanaci se podílela takzvaná Troika, tedy Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond.

Po prvním čtvrtletí 2016 podle zprávy Eurostatu klesl průměrný vládní dluh na 91,7 procenta HDP v eurozóně a na 84,8 procenta HDP v osmadvacítce: vládní dluh v EU tedy stále výrazně překračuje doporučených 60 procent.

Po krizi výrazně klesla salda vládního sektoru v Evropě. Průměrný schodek veřejných financí sezónně upravený byl v prvním kvartálu 2016 1,6 procenta HDP v eurozóně a poklesl na 1,8 procenta HDP v osmadvacítce. Celkové vládní příjmy v eurozóně pak činily 46,3 procent HDP, výdaje činily 48 procent HDP.

Vzhledem k zapojení vlád některých členských států do finanční pomoci jiným státům EU se zveřejňuje i podíl mezivládních úvěru, který činil 2,2 procenta v eurozóně a 1,6 procenta v osmadvacítce. Za účelem konsolidace dluhu vládního sektoru se věřitelským zemím mezivládní úvěry jiným členským zemím EU (především u Řecka, Irska a Portugalska) použité jako nástroj fiskální stabilizace odčítají.

To věřitelským zemím pomáhá, otázkou jsou však reakce soukromých věřitelů, ale i situace v dlužnických zemích.

Dluhový problém dnes trápí zejména jih eurozóny. Nejvyšší poměr vládního dluhu k HDP na konci prvního čtvrtletí byl v Řecku (176,3 procenta), kde dluh neustále roste, druhá je Itálie (135,4 procenta). V Portugalsku je po ukončení programu pomoci stále na 129 procent. Naopak nejnižší je poměr vládního dluhu v Estonsku (9,6 procent), Lucembursku (21,8 procenta) a Bulharsku (30,3 procenta). Nejúspěšnější je ve snižování dluhu Irsko — od minulého kvartálu činil největší pokles podílu irského dluhu, a to 16,7 procenta.

Řecko dál zápolí s růstem zadlužení a čerpá již třetí mezinárodní program finanční pomoci, a něm se už MMF nepodílí. Na řeckém příkladu probíhá diskuse o přijatých opatřeních.

Nezávislý auditor (Independent Evaluation Office, IOE), který hodnotí činnost MMF, nedávno konstatoval, že rozhodování MMF provázely nedostatky a že bylo chybou nepožadovat zmírnění dluhové zátěže Řecka. Chyběl přesvědčivý důkaz, jak strukturální změny pomohou k umazání takto vysokého dluhu. Špatně byly také odhadnuty rizika restrukturalizace. A rozhodování o poskytnuté pomoci probíhalo mimo běžné procedury.

Po řecké krizi by hrozba platební neschopnosti dalších zemí notně zahýbala eurozónou. V reakci na tuto situaci pak politická levice nejvíce zadlužených zemí klade otazník nad smysl fiskálního paktu coby administrativního svorníku nad rozpočtovou stabilitou. Janis Varufakis dokonce požadoval odstoupení představitelů Troiky.

Koncem července Evropská komise proto nakonec, poučena řeckou zkušeností, nedoporučila sankce za překročení rozpočtového schodku oběma zemím pyrenejského poloostrova, Portugalsku a Španělsku.

Tyto země mají nadměrný deficit už několik let a byla s nimi tedy zahájena příslušná procedura. Evropská komise usoudila, že sankce by novým vládám v těchto zemí situaci spíše zkomplikovaly. Španělsko by zaplatilo na sankci přes 2 miliardy a Portugalsko asi 200 milionů eur. Ale nejde jen o tyto výdaje, sankce by znamenaly i reputační riziko a politický problém na domácí i mezinárodní scéně. Rozhodovat ještě bude Evropská rada…

Český kontext

Dluhová krize EU slouží často naší pravici k tlaku na rozpočtové škrty. V současné české vládě panuje mezi škrty výdajů a financováním rozvoje spíš pragmatický kompromis. Ve vývoji podílu vládního dluhu na HDP je Česká republika prakticky stále v nejlepší čtvrtině států EU, ale až v polovině pořadí v tempu snižování podílu dluhu.

To by samozřejmě mělo smysl, kdyby bylo možné nižší snižování vládního dluhu zdůvodnit investicemi a řešením strukturálních reforem. Tak tomu ale není — předvolební ústupky v rozpočtu jsou spíše výsledkem licitace (s čepicí v ruce za Babišem), než vládní koncepce.

Na rozdíl od jihu eurozóny nejsou naše veřejné finance v přímém ohrožení. Loňský deficit státního rozpočtu dosáhl 63 miliard korun. Letos po sedmi měsících vykazuje státní pokladna kladné saldo 75,6 miliardy. Do koce roku se samozřejmě dostaneme do záporných hodnot, ale původně plánovaný deficit 70 miliard může být nižší.

To je podnětem nejen k dodatečným požadavkům na čerpání ještě v tomto roce, ale rovněž k hodnocení rozpočtového plánu na rok 2017. A je třeba se začít ptát, zda bude možné řešit systematičtěji otázky investic do rozvoje či komplexního řešení důchodů a platů v celé veřejné sféře.