Lze ještě zachránit euro?
Joseph StiglitzAmerický držitel Nobelovy ceny za ekonomii vysvětluje, že příčiny současné nepohody v Evropské unii tkví ve špatné architektuře eura a v neochotě Německa ji napravit. Vidí v tom fatální hrozbu pro evropskou integraci.
Euro zřejmě směřuje k další krizi. Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, si zvolila vládu, kterou lze nejlépe charakterizovat jako euroskeptickou. Nikoho by to nemělo překvapovat. Vývoj v Itálii je další z řady předvídatelných (a předvídaných) epizod dlouhé ságy špatné architektury eura, v němž dominantní síla, Německo, brání potřebným reformám a trvá na politice, jež situaci pouze zhoršuje. Navíc se uchyluje k rétorice, která vyvolává vášně.
Itálii se od samého vzniku eura nedaří dobře. Reálné HDP Itálie (při zohlednění inflace) v roce 2016 bylo stejné jako v roce 2001. Ale ani eurozóně jako celku se dobře nevede. Od roku 2008 do roku 2016 její hrubý domácí produkt vzrostl celkově o pouhá tři procenta.
V roce 2000, rok po zavedení eura, byla ekonomika Spojených států jen o 13 % větší než hospodářství eurozóny; v roce 2016 už rozdíl činil 26 %. A po růstu ve výši zhruba 2,4 % v roce 2017, což ovšem nemohlo stačit k zotavení po dekádě tápání, se teď ekonomika eurozóny znovu ocitá v nedobré kondici.
Pokud se špatně daří jedné zemi, je to její chyba. Pokud se ale špatně vede mnoha zemím, je to chyba systému. Jak vysvětluji ve své knize Euro: jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy (The Euro: How a Common Currency Threatens the Future of Europe), jedná se o měnový systém, který byl v podstatě od svého vzniku předurčen k selhání.
Zbavil vlády kontroly nad hlavními mechanismy řízení hospodářství (stanovování úrokové míry a směnných kurzů); a namísto toho, aby vytvořil nové instituce, jež by zemím umožnily vyrovnávat se s rozmanitými situacemi, v nichž se ocitají, zavedl nová omezení — často založená na zdiskreditovaných ekonomických a politických teoriích — týkající se deficitů, dluhů, a dokonce i strukturální národohospodářské politiky.
Dalo by se vlastně říci, že je to zmenšený model, na kterém lze pozorovat, jak špatně postavená architektura peněz působí řadu dalších řetězících se problémů. Pochopitelně, že to někde na druhé straně musí přinášet i prospěch - pokud by to bylo nevýhodné pro všechny, nemohl by se takový stav udržet.
Jde ale jen o omezenost pohledu, v rámci kterého někdo nadřadí svoji krátkodobou výhodu budoucí všeobecné katastrofě (módně bychom řekli, že duchovně nedorostl potřebám globalizovaného světa).