Euro zřejmě směřuje k další krizi. Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, si zvolila vládu, kterou lze nejlépe charakterizovat jako euroskeptickou. Nikoho by to nemělo překvapovat. Vývoj v Itálii je další z řady předvídatelných (a předvídaných) epizod dlouhé ságy špatné architektury eura, v němž dominantní síla, Německo, brání potřebným reformám a trvá na politice, jež situaci pouze zhoršuje. Navíc se uchyluje k rétorice, která vyvolává vášně.

Itálii se od samého vzniku eura nedaří dobře. Reálné HDP Itálie (při zohlednění inflace) v roce 2016 bylo stejné jako v roce 2001. Ale ani eurozóně jako celku se dobře nevede. Od roku 2008 do roku 2016 její hrubý domácí produkt vzrostl celkově o pouhá tři procenta.

V roce 2000, rok po zavedení eura, byla ekonomika Spojených států jen o 13 % větší než hospodářství eurozóny; v roce 2016 už rozdíl činil 26 %. A po růstu ve výši zhruba 2,4 % v roce 2017, což ovšem nemohlo stačit k zotavení po dekádě tápání, se teď ekonomika eurozóny znovu ocitá v nedobré kondici.

Pokud se špatně daří jedné zemi, je to její chyba. Pokud se ale špatně vede mnoha zemím, je to chyba systému. Jak vysvětluji ve své knize Euro: jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy (The Euro: How a Common Currency Threatens the Future of Europe), jedná se o měnový systém, který byl v podstatě od svého vzniku předurčen k selhání.

Zbavil vlády kontroly nad hlavními mechanismy řízení hospodářství (stanovování úrokové míry a směnných kurzů); a namísto toho, aby vytvořil nové instituce, jež by zemím umožnily vyrovnávat se s rozmanitými situacemi, v nichž se ocitají, zavedl nová omezení — často založená na zdiskreditovaných ekonomických a politických teoriích — týkající se deficitů, dluhů, a dokonce i strukturální národohospodářské politiky.