Euro zřejmě směřuje k další krizi. Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, si zvolila vládu, kterou lze nejlépe charakterizovat jako euroskeptickou. Nikoho by to nemělo překvapovat. Vývoj v Itálii je další z řady předvídatelných (a předvídaných) epizod dlouhé ságy špatné architektury eura, v němž dominantní síla, Německo, brání potřebným reformám a trvá na politice, jež situaci pouze zhoršuje. Navíc se uchyluje k rétorice, která vyvolává vášně.

Itálii se od samého vzniku eura nedaří dobře. Reálné HDP Itálie (při zohlednění inflace) v roce 2016 bylo stejné jako v roce 2001. Ale ani eurozóně jako celku se dobře nevede. Od roku 2008 do roku 2016 její hrubý domácí produkt vzrostl celkově o pouhá tři procenta.

V roce 2000, rok po zavedení eura, byla ekonomika Spojených států jen o 13 % větší než hospodářství eurozóny; v roce 2016 už rozdíl činil 26 %. A po růstu ve výši zhruba 2,4 % v roce 2017, což ovšem nemohlo stačit k zotavení po dekádě tápání, se teď ekonomika eurozóny znovu ocitá v nedobré kondici.

Pokud se špatně daří jedné zemi, je to její chyba. Pokud se ale špatně vede mnoha zemím, je to chyba systému. Jak vysvětluji ve své knize Euro: jak společná měna ohrožuje budoucnost Evropy (The Euro: How a Common Currency Threatens the Future of Europe), jedná se o měnový systém, který byl v podstatě od svého vzniku předurčen k selhání.

Zbavil vlády kontroly nad hlavními mechanismy řízení hospodářství (stanovování úrokové míry a směnných kurzů); a namísto toho, aby vytvořil nové instituce, jež by zemím umožnily vyrovnávat se s rozmanitými situacemi, v nichž se ocitají, zavedl nová omezení — často založená na zdiskreditovaných ekonomických a politických teoriích — týkající se deficitů, dluhů, a dokonce i strukturální národohospodářské politiky.

O euru se předpokládalo, že přinese všemi sdílenou prosperitu, která prohloubí evropskou solidaritu a pomůže tak v integraci. V realitě činí pravý opak, zpomaluje růst a zasévá nesoulad.

Problém přitom nespočívá v nedostatku nápadů, jak se hnout z místa. Francouzský prezident Emmanuel Macron ve dvou vystoupeních, vloni v září na Sorbonně a při přebírání ceny Karla Velikého za zásluhy o evropské sjednocení a porozumění letos v květnu, zformuloval jasnou vizi evropské budoucnosti. Ale německá kancelářka Angela Merkelová jeho návrhy zchladila, například doporučila jen směšně nízké zvýšení sumy na investice v oblastech, které to naléhavě vyžadují.

Ve své knize kladu důraz na naléhavou potřebu vzniku systému společného pojištění vkladů, aby se předešlo útokům proti bankovním systémům chudších zemí. Zdá se, že Německo si uvědomuje význam bankovní unie pro fungování společné měny, ale, jako Svatý Augustin opakuje: „Pane, dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne hned!“ Bankovní reforma je reforma, k níž se má přistoupit někdy v budoucnu, bez ohledu na to, kolik její absence nyní páchá škod.

Ústřední problém eurozóny tkví v otázce, jak upravovat deformace směnných kurzů, takového typu, jaká právě nyní sužuje Itálii. Německá odpověď je přenést břemeno na slabší země, které už tak strádají vysokou nezaměstnaností a nízkou mírou růstu. Všichni víme, kam to vede: prohloubí se jejich neduhy, trápení, nezaměstnanost a sníží se růst.

A dokonce i tehdy, pokud se růst nakonec podaří obnovit, HDP nikdy nedosáhne hladiny, na níž se mohlo ocitnout, pokud by se uplatnila přiměřenější strategie. Alternativa se přitom nabízí: více zatížit nutností strukturálních národohospodářských úprav silné země s vyššími platy a zvýšit poptávku programem vládních investic.

↗

Nepružnost správců eura opřená o zdiskreditované ekonomické a politické teorie ohrožuje Evropskou unii. Foto Eisenrach, flickr.com

První a druhé dějství téhle hry jsme viděli už mnohokrát. Zvolí se nová vláda na příslibu, že s Němci vyjedná lepší podmínky, ukončí politiku škrtů a prosadí lepší program strukturálních úprav. Jenomže Němci, pokud vůbec v něčem uhnou, na změnu ekonomického kurzu to nikdy nestačí.