Po několika týdnech jednání je cesta k nové italské vládě otevřená. Prezident Sergio Mattarella jmenoval ve středu 23. května do premiérské funkce právníka a profesora občanského práva Giuseppa Conteho. Vláda se bude opírat o koalici mezi Hnutím pěti hvězd a Ligou. Nestranický premiér má vést exekutivu složenou z politických ministrů a zasedat v ní mají i lídři koaličních stran, Luigi Di Maio za H5H a Matteo Salvini za Ligu.

Premiér jen na papíře

Giuseppe Conte přišel k vládě jako slepý k houslím. Jako profesor má sice za sebou dosti brilantní akademickou kariéru, kterou zastínily objevené nepřesnosti v životopise, ovšem politikou je zcela nepolíbený. Obě politická hnutí nejdříve jednala o koaliční smlouvě a až následovně začala řešit ožehavou otázku ministerského předsedy. Jak Liga, tak H5H si nárokovaly vedení vlády a nominace neznámého a šedého profesora bylo jen krizovým řešením nastalého patu.

Nový premiér bude mít za úkol jen „svítit a topit“. Prvním úkolem bude překlopit koaliční smlouvu, o které sám nevyjednával, do programového prohlášení vlády, se kterým předstoupí před obě komory parlamentu. Koaliční strany se navíc usnesly, že v případě neshod bude ustanovena Usmiřovací komise, takže premiér nebude moci hrát ani roli jakéhosi svorníku mezi stranami. Ba naopak, pravděpodobně bude muset čelit neustálým nájezdům ze strany lídrů koaličních stran, již se mají stát vicepremiéry.

Na první pohled by se mohlo zdát, že z povolebního vyjednávání vyšlo vítězné Hnutí pěti hvězd. To do koaliční smlouvy prosadilo nemalou část svého programu, jeho nominat bude vládu řídit a Liga musela opustit svého hlavního spojence Silvia Berlusconiho, což dlouho odmítala. Během dvou měsíců, jež uběhly od voleb, se však ukázalo, že větší tah na branku má Liga. Ta sice bude v nové exekutivě juniorským partnerem, ovšem vztahy se svými spojenci z pravicového bloku nepřetrhala.

Liga navíc donutila H5H, aby nepřímo uznalo Silvia Berlusconiho, a v koaliční smlouvě fakticky zmizela kapitola o striktnější regulaci střetu zájmů, což byl jeden z politických praporů H5H. I vládní perspektivy společníků jsou dosti odlišné: Liga může doufat, že jí vládní angažmá dovolí úspěšně vysát Berlusconiho elektorát, zatímco Hnutí pěti hvězd bude spíše stagnovat či hlasy pod tíhou svých rozporů ztrácet. V takové konstelaci si prosadí své spíše Liga než ideologicky rozkymácené H5H.

Co dělat?

V koaliční smlouvě je nakonec méně kompromisů, než se dalo čekat. Text fakticky obsahuje oba stěžejní požadavky Ligy a H5H. Salvini a jeho strana prosadili závazek na zásadní snížení daně z příjmů, která by v budoucnosti měla mít jen dvě sazby, patnáct a dvacet procent. Současná italská daň z příjmu je silně progresivní, pět procent nejbohatších poplatníků platí polovinu celkového výnosu daně, takže zavedení dvou nízkých sazeb by znamenalo díru do rozpočtu ve prospěch poplatníků s vysokými příjmy.

Di Maio a jeho hnutí pak dalo do programu zavedení nové dávky z nezaměstnanosti, pompézně nazvané „občanský příjem“, která má ulehčit sociální situaci v chudých regionech Itálie. Nová dávka má činit 780 eur a její pobírání bude podmíněno vykonáváním veřejných prací a povinností přijmout nabízené zaměstnání

Strany nové vládní koalice tvrdí, že ve střednědobém horizontu se obě opatření takříkajíc „zaplatí sama“. V případě snížení sazeb daně z příjmů Liga spoléhá na známou Lafferovu křivku. Jenže teoretický efekt zvýšení daňového základu při snížení sazeb se v Itálii, zemi s vysokými daňovými úniky, nemusí vůbec dostavit, a to také z toho důvodu, že Liga slibuje konec „šikany ze strany finančních úřadů“ a celkové rozvolnění daňového dohledu.

Hnutí pěti hvězd pak slibuje, že nová sociální dávka roztočí domácí spotřebu, jež patří k slabým článkům italské ekonomky, a část výdajů se vrátí v podobě zvýšených výnosů spotřebních daní a DPH. Je otázkou, jak nová dávka zapůsobí na nižší patra trhu práce, kde mohou mít zaměstnavatelé pokušení nahradit mzdu dávkou. V posledních letech se v Itálii ujala móda maskovat dlouhodobé pracovní vztahy za brigády či stáže, což znamená úsporu pro zaměstnavatele, méně práv a peněz pro zaměstnance a menší odvody pro stát.

Snížení daně z příjmu a nová dávka z nezaměstnanosti nejsou jedinými opatřeními se silným dopadem na rozpočet, ke kterým se koalice zavázala. Obě hnutí slíbila snížit aktuální věk odchodu do důchodu, což má prý stát až patnáct miliard eur ročně. Je tak patrné, že všechna opatření nebude možné prosadit současně a prioritu v pořadí stanoví poměry sil v koalici.

H5H a Liga si ale velmi rozumí v dalších oblastech. Obě hnutí, byť v trošku jiném pojetí, sázejí na justiční populismus. Koaliční smlouva tak slibuje více nových věznic, přísnější tresty, mocnější prokurátory či delší promlčecí lhůty. Liga by také chtěla dosáhnout faktické depenalizace nadměrného použití síly v osobní obraně. V případě uprchlíků a migrantů jdou obě hnutí v již vyšlapaných stopách a slibují těsnější spolupráci s africkými zeměmi, rychlejší repatriace neúspěšných žadatelů o azyl, ale také zavedení stabilního mechanismu přerozdělování uprchlíků.

S Evropou či proti Evropě?

Z reakcí představitelů Evropské komise a dalších unijních orgánů je patrné, že nová italská vláda nebude mít v Bruselu na růžích ustláno. Nová vládní koalice nakonec některé nejspornější body jako referendum o euru či požadavek, aby Evropská centrální banka zmrazila italské dluhopisy koupené v rámci kvantitativního uvolňování, ze smlouvy vynechala.

Politici obou hnutí si občas vzpomenou, že by bylo nutné znovu otevřít kapitolu smluv rozpočtové disciplíny. Ovšem nedá se čekat, že by se rozjeli do Bruselu vyjednávat o změnách. Vláda spíše bude reagovat a frekvenci takových reakcí je snadné si představit — pokaždé, když padne kosa na kámen. Itálie se tak pravděpodobně přidá ke státům Visegrádské čtyřky, kteří často verbálně útočí na Brusel, ale alternativu k současnému stavu evropské integrace nenabízejí.

V Itálii se tak rodí vláda, která pravděpodobně prosadí mnoho úlev pro ty nejbohatší, poskytne nějakou tu almužnu těm nejchudším, bude mít širokou zásobu slovní pyrotechniky a pravděpodobně se bude snažit naplnit kriminály drobnými kriminálníky a repatriační centra migranty. To všechno Itálie již poznala v posledních dvaceti letech za vlád Silvia Berlusconiho. Opravdovou tragédií ale je, že na obzoru se zatím nerýsuje opozice, která by byla schopna čelit této mašinerii.